Spolek Výluka, založený studenty Univerzity Karlovy, nabízí týdenní praxi na jedné ze základních škol, během níž si zájemce na vlastní kůži vyzkouší roli učitele. Hlásit se mohou studenti pedagogických i nepedagogických fakult napříč všemi obory. Zakladatelé spolku si od projektu slibují větší zájem studentů o učitelství, který by mohl být přetaven do vyššího počtu zájemců o pedagogické vzdělání nebo do pozdějšího získání pedagogického minima.
Váš studentský spolek se zaměřuje na poskytnutí pedagogické zkušenosti pro studenty, kteří nestudují pedagogické fakulty, ale rádi by učili nebo o učení do budoucna uvažují. Odkud přišel nápad něco takového zrealizovat?
Jana: Se Sandrou a Anetou (nepřítomné spoluzakladatelky Výluky) jsme před rokem a půl navštívily Anglii a setkaly jsme se zde s projektem Teach First, který zajišťuje pedagogickou praxi pro čerstvé absolventy. Řekly jsme si, že je to výborný nápad, a chtěly jsme něco podobného uskutečnit i u nás. Jde nám především o to, aby si lidé vyzkoušeli učit ještě před tím, než se třeba na pedagogickou fakultu budou hlásit, a aby zjistili, jestli je to opravdu baví. Projekt je určen ale i pro studenty, kteří již pedagogiku studují. Celkově nám trvalo asi rok, než se utvořil tým a začali jsme na tom pořádně pracovat.
Vašek: Já jsem nad možností vyučovat přemýšlel hodně dlouho. Když jsem se hlásil na vysokou, hlásil jsem se také na pedagogickou fakultu, ale nakonec jsem zvolil jiný obor. Touha učit mě ale neopustila, takže když holky s tímhle projektem přišly, nadchlo mě to. Přesně tohle chybělo každému, kdo si s tou myšlenkou pohrával. „Chci učit“ je jedna věc, ale jak zjistit, jestli na to mám a co to vůbec obnáší?
Dominik: Já jsem to měl dost podobně. Učit jsem chtěl už na střední, tak jsem se přihlásil na PedF UK a FF UK a nakonec si vybral FF UK. Říkal jsem si, že si případně dodělám pedagogické minimum. Dobrou zkušeností pro mě bylo, když jsem před rokem vyjel s diagnostickým ústavem pro mládež na tábor jako vychovatel, kde jsem pochopil, že ne všechny děti jsou hodní tvorečkové, co tě poslouchají. Když přišla Výluka, říkal jsem si, že by bylo fajn tyhle učitelské zkušenosti dál rozvíjet.
Jana: Já jsem pro změnu zase vždycky své kamarády doučovala matematiku, biologii a chemii a všichni kolem mě předpokládali, že půjdu na pedagogickou fakultu. To ale nikdy nebyl můj plán, nechtěla jsem jít na pedagogickou fakultu hlavně kvůli tomu, jakou má pověst.
Proč právě Výluka? Jak jste přišli na název?
Jana: Vymyslel to jeden náš kamarád. My jsme si na začátku stanovili některé naše cíle a myšlenky, na kterých bychom ten projekt chtěli postavit, tedy učitelství a výuka, ale také to, že chceme chodit do vyloučených lokalit. Tím se nám to spojilo do slova výluka. Je to nejenom výuka, ale také výluka z našeho normálního života. Výluka je to vlastně i pro žáky, které na týden učí někdo úplně jiný než po celý školní rok.
Vašek: Řekl bych, že je tam také zahrnuto i to, že my, studenti nepedagogických fakult jsme vyloučeni z možnosti praxe ve školství.
Všichni jste tedy o pedagogickém studiu alespoň uvažovali, co vás nakonec přesvědčilo o opaku? V čem pro vás byly ostatní obory atraktivnější?
Vašek: Když jsem se tehdy rozhodoval mezi pedagogickou fakultou a germanistikou na FF UK, byla pro mě rozhodující pověst a jméno, které FF má. Pedagogickou fakultu jsem bral v podstatě jako záchranu nebo další možnost. Neřekl bych, že by mě něco reálně odradilo, spíš to pro mě byl plán B.
Dominik: U mě to bylo podobné. Měl jsem předsudky, že učitelství je hrozné, špatně placené a proto jsem si vybral historii, která je placená ještě hůř. (směje se) Přihlášku jsem sice podal, ale nikdy jsem se o to studium nějak reálně nezajímal.
Jana: Já jsem si třeba na pedagogickou fakultu ani nepodala přihlášku. Dost mě také ovlivnil přístup našeho ředitele, který nám vždycky říkal, že si nemáme volit tu jednodušší možnost, - a to pro mě bylo právě učitelství. Nakonec jsem šla studovat biologii na Přírodovědeckou fakultu UK, protože jsem nechtěla jít jenom po povrchu toho oboru, ale proniknout do hloubky.
Co a proč chcete změnit tímto projektem?
Jana: My vždycky říkáme, že když se změní aspoň o kousek ten současný stav věcí, tak to bude skvělé. Nemáme ideu, že změníme školství, ale kdybychom nahnali do škol lidi, které baví jejich obor a zároveň chtějí učit a ještě to jsou osobnosti, které umí předat ty informace dál a umí žáky vést k nějaké společenské debatě, byli bychom naprosto spokojení.
Vašek: Řekl bych, že důležité je také to, že nestojíme v opozici proti pedagogickým fakultám, naopak v ideálním případě by mohla vzniknout jakási symbióza, že by se lidé po téhle zkušenosti od nás vydali sami studovat pedagogické fakulty, kde by se začali stávat učiteli. Máme vizi, že i lidé, které pedagogická fakulta nebaví, ale studují ji, by tahle zkušenost mohla nějak nakopnout a povzbudit pak v tom studiu.
Jana: Chceme taky trochu nabourat předsudky o učitelství, že je to nějaká méněcenná profese, která nedává člověku prostor pro seberealizaci. Když jsme si to na vlastní kůži vyzkoušeli my, neskutečně nás to obohatilo.
Vašek: To mohlo být způsobené euforií toho, že jsme tam byli jenom týden.
Dominik: To je možné. Jenom bych dodal, že Výluka předpokládá, že se ti lidé, co s námi vyjedou na praxi, změní, že tam dojde k nějakému osobnostnímu rozvoji. Učitel není jenom akademická bedna, co valí všechny ty informace do dětí a ty z toho pak mají deprese, ale také sociální pracovník, který je vnímá a předává jim nějaké hodnoty.
Přišla řeč na to, že máte s učením sami zkušenosti, když jste na týden vyjeli na základní školu v Poběžovicích. Co vám ten týden dal?
Vašek: Nejzajímavější bylo to očekávání předtím, kdy jsme řešili různé předsudky, o kterých jsme ani netušili, že by v nás mohly vzniknout. Ptali jsme se sami sebe, jak se v té třídě třeba chovat k Romům. Měli jsme taky představu, jak nás ti žáci „rozcupujou“ na hadry. Ale jak ten týden běžel a my se stali součástí školy, tak skutečnost byla samozřejmě úplně jiná. Samotná zkušenost na místě pak byla neskutečná, mě to třeba hrozně nabilo energií. Skvělý byl také přístup učitelů a pana ředitele Foista. Potěšilo nás, že se o nás zajímali, chtěli se s námi bavit.
Jana: Také do nás vkládali naděje. Třeba když jsme odjížděli, říkali, ať jim dáme vědět, jestli jsme se rozhodli učit. To od nich bylo hodně milé. Dobrou zkušeností pro nás bylo také to, že jsme vyjeli na školu, která se nachází v sociálně vyloučené lokalitě a probíhá tam inkluzivní vzdělávání, což je teď dost propíráno v médiích. Nebylo to vůbec tak, že bychom mezi těmi dětmi nějak poznali ty, které jsou zapojeny do inkluze. Já jsem učila ve třídě, která měla 30 dětí a devět z nich mělo individuální studijní plán, ale nevěděla jsem, které to jsou - až na ty, které měly u sebe asistenta.
Cítili jste z jejich strany nějakou podporu?
Jana: Určitě. Trochu jsme se báli, aby to nebrali tak, že je tam jedeme nahrazovat nebo že jim chceme ukázat, jak se to dělá. Ve výsledku nám naopak radili a dávali tipy. Nejlepší pro mě bylo, když jsem viděla, že ty děti mému výkladu rozumí a nějakým způsobem na to reagují.
Dominik: Já byl zase opravdu rád, že se Výluka tímhle výjezdem stala reálným projektem. Také jsem nevěděl, co od toho čekat. Ve finále se ale žádná z mých obav nepotvrdila.
Nezažili jste tam nějakou krizovou situaci, po níž byste si řekli, že vlastně učit nechcete?
Jana: Spíš jsme si říkali, že nechceme být řediteli, protože ta pozice je hlavně o řešení všemožných problémů. Nastala situace, kdy došlo ke sněhové kalamitě, a někteří učitelé nemohli dorazit, kluci je tedy museli narychlo zastoupit. Vyřešit něco podobného tak, aby se to těch dětí a výuky příliš nedotklo, je opravdu náročné. A nejde jenom o problémy technického rázu, ale třeba i sociálního, kdy musíte řešit například krádeže mezi dětmi.
Dominik: Viděl jsem to tak, že ředitel má nejen vyrovnávací funkci mezi učitelským sborem a dětmi, ale také uvnitř učitelského sboru (inkluze). Potvrdilo mi to domněnku, že celý systém školy je především o vnitřních vztazích.
Řekli byste tedy, že soudržnost učitelského sboru jistým způsobem zlepšuje prostředí dané školy a prospívá to i dětem samotným?
Vašek: To je podle mě hodně zásadní. Pokud ty vztahy nefungují uvnitř sborovny, tak se to podepíše i na chování toho učitele před třídou. Naopak pokud ta pouta fungují, tak učitel může působit sebevědoměji a nemusí se bát nějakých problémů, protože ví, že jsou mu jeho kolegové schopni pomoct. Důležité je to také v okamžiku, kdy do kolektivu přijde někdo nový. Děti navíc instinktivně vycítí, že to ve sborovně nefunguje a snaží se pak najít nějaké slabé místo.
Jana: Děti tohle dělají spíš nevědomě. Nechtějí tomu učiteli ublížit, spíše se automaticky chtějí z hodiny trochu ulít a nechce se jim něco dělat, tak hledají možnosti, jak toho dosáhnout.
Dominik: Je určitě důležité, aby učitelé táhli za jeden provaz. Třeba když se objeví šikana, aby zaujali stejný postoj.
Když se vrátím zpět k vašemu projektu, v jaké fázi se teď nachází?
Vašek: Teď jsme ve fázi toho, že budeme Výluku oficiálně zapisovat jako spolek a stále se nám hlásí zájemci, se kterými bychom na konci června chtěli uspořádat přípravné setkání. Všechno to směřuje k tomu, abychom v říjnu mohli vyslat první skupinu na jednu ze základních škol.
Jana: Je důležité říci, že zájemce nijak nefiltrujeme, jsme rádi, pokud se k nám lidé hlásí, ale zároveň je chceme poznat a předat jim nějaké tipy, informace a podělit se s nimi o zkušenosti. K tomu pak primárně slouží přípravný víkend.
Máte už tedy nějaký ohlas na váš projekt? Mají o to lidé skutečně zájem?
Vašek: Hlásí se nám poměrně dost lidí a nejenom těch, co by chtěli vyjet do škol, ale také samotné školy, které by zase chtěly, abychom my přijeli k nim, což je pro nás naprosto fascinující.
Jana: Teď máme přihlášených asi patnáct lidí, dokonce se nám ozvali i studenti, kteří momentálně studují v zahraničí a po návratu do Čech by si také chtěli vyzkoušet učit.
Máte zájemce spíš z nepedagogických oborů? Nebo se vám nahlásili i studenti pedagogiky?
Jana: Máme tam i studenty pedagogiky nebo někoho, kdo si dělá pedagogické minimum, ale to spektrum je opravdu široké. Přihlásil se nám dokonce i student druhého ročníku nějakého gastronomického učiliště. Tím nám došlo, že kromě vysokoškoláků bychom chtěli do budoucna oslovit i maturanty, pokud bude Výluka úspěšná. Připadá nám to jako ideální období, vyzkoušet si učit ještě před tím, než podávám přihlášku na vysokou školu. To pak může ovlivnit, že se ve finále rozhodnu pro pedagogickou dráhu.
Vašek: Jen tak namátkou, hlásí se nám studenti se zaměřením na ekonomiku a finance, etnologii, obecnou matematiku, obecnou antropologii nebo třeba molekulární biologii, tedy napříč všemi obory.
Máte také nějaké negativní reakce? Třeba s tím, že tyhle experimenty do školství nepatří?
Vašek: Zatím ne. Napadlo nás, že se negativní reakce můžou snést právě kvůli inkluzi, která ale není naším primárním zaměřením. Ale určitě můžeme být s tímhle fenoménem spojováni, už jenom kvůli tomu, že jsme sami byli učit na škole s inkluzí v Poběžovicích.
Jana: Myslíme si, že jednou z našich přidaných hodnot je právě inkluze, ale u přihlašování nabízíme našim zájemcům dvě verze - hard a light. Právě ta první znamená, že jejich praxe bude probíhat na škole v nějaké sociálně vyloučené lokalitě nebo na škole s inkluzí. Ozývaly se ale hlasy, že je to příliš brzy posílat takhle mladé učitele do podobných typů škol. My s tím ale nesouhlasíme a naopak se domníváme, že pokud si člověk vybere tuto možnost, sám vytuší, jestli je toho schopen. Druhá stížnost byla ohledně týdenní praxe. Některým zájemcům se zdálo, že je to příliš dlouhá doba a že to může být problém pro jejich uvolnění ze školy. Proto na tom chceme do budoucna zapracovat a zajistit, aby účastníci dostali potvrzení ohledně praxe. Ten týden nám připadá důležitý, je to přece jenom něco jiného než když jdete na 3 hodiny týdně někam učit.
Často jste tu zmiňovali roli učitelů. Jak by podle vás měl vypadat učitel pro 21. století?
Jana: Učitel by měl být určitě osobností pro ty děti, měl by být přísný, ale zároveň by měl mít individuální přístup k jednotlivým žákům. V momentě, kdy vidí, že některým dětem daný předmět nejde, věnovat jim třeba trochu více času a hlavně je nesnižovat a neponižovat, že něco neumí nebo jim něco není jasné. Pro mě osobně je nejdůležitější učitelův respekt k dětem a snaha jim pomoci. Aby učil s vědomím, že je tu pro ně.
Dominik: Možná ještě důležitější než mít zájem o děti, je mít děti rád. Zajímat se třeba i o to, co jim jde a nejde v jejich životě. Myslím si, že v životě každého člověka by se měly objevit nějaké osobnosti a učitel by měl být nepochybně jednou z nich. Ideálně by se také pedagog neměl bát výzev a inovací v hodinách. V neposlední řadě by měl být pokorný a otevřený. Měl by mít spíše roli průvodce než vševědoucího boha.
Jana: To mně osobně třeba občas štvalo na mých učitelích, že nikdy nedokázali uznat chybu.
Vašek: Ještě bych dodal, že ho to učení prostě musí bavit.
Dostali jste nějakou zpětnou vazbu od samotných žáků?
Jana: Snažili jsme se dostat nějakou zpětnou vazbu, ale nevíme, jestli se nám to úplně povedlo. Ale pamatuji se, že tady Vašek a Dominik byli podle dětí „frajeři“ a já jsem dostala přezdívku „paní učitelka Saxana“. Což mě celkem potěšilo, protože bylo vidět, že mají představivost.
Vašek: Já bych řekl, že šlo poznat, že nás žáci brali, že k nám měli určitý respekt. Byla tam jedna osmá třída, před kterou nás varovali, a mně přišla naopak úplně nejsympatičtější.
Dominik: Bylo to poznat i v těch hodinách, že to ty děti baví a mají na vás nějakou reakci. Což byla asi nejlepší zpětná vazba.
Na diskuzích ohledně vzdělání se občas objevují teze, že učitel je už dnes ve školství téměř zbytečný a všechny dostupné informace jsou na internetu. Souhlasíte s tím? Myslíte, že může fungovat vzdělání bez učitele?
Vašek: Podle mě je dnes zásadní, že děti mají už od útlého věku k dispozici věc, ve které je obsažené snad všechno, co lidstvo vymyslelo nebo objevilo. Pak přichází otázka, jestli když jim po jednom zadání hesla vyjedou tisíce výsledků, kdo je pak naučí mezi nimi rozlišovat? Kdo je naučí dělat rozdíly mezi kvalitními informacemi a informacemi, které nemají žádnou hodnotu? To je podle mě pořád rolí učitele. Určitě mají děti velkou výhodu, ten svět mají v podstatě na dlani, ale důležité je, aby ho chápali a vyznali se v něm. Přes veškerou modernizaci je podle mě učitel stále potřeba.
Dominik: Jsem asi konzervativní, ale podle mě prostě nenahradíte člověka počítačem. Děti pocházejí z různých rodin, a pokud zrovna nemají to štěstí a v té rodině to příliš nefunguje, může být učitel tím prvním, kdo bude mít k dítěti dobrý přístup a může mu pomoci. Může mu dát najevo, že za něco stojí a může ho podpořit v tom, co má rádo. Další věcí je, že je sice fajn, že si může dítě najít nějakou informaci na internetu, ale propojí se mu to pak s celým tím komplexním obrazem?
Jana: Podle mě je role učitele, především na základních školách, nesmírně důležitá. A naopak bych řekla, že s dnešní dobou jeho důležitost spíš roste právě z výše uvedených důvodů.
Myslíte si, že se změnila role učitelů oproti minulému století? Především díky internetu a přísunu informací? Nezměnila se i podstata toho povolání?
Jana: Já myslím, že ano. Dříve měli učitelé obrovskou autoritu, nikdo si nedovolil proti nim nic namítat. Což se změnilo, ale nemyslím, že je to vždy na škodu. Došlo tam k nějakému zlidštění, učitel již není autoritativní osobností, ale spíše člověkem s respektem.
Vašek: Obraz Igora Hnízda je sice nádherný, ale v té době existovaly dva neproniknutelné světy – katedra a žáci v lavicích. To už dnes není, dochází k propojování těchto dvou světů. Vzniká tu nějaká spolupráce mezi vyučujícími a žáky.
Dominik: Nebo by alespoň měla. Mně se to jeví tak, že tu občas přežívá představa z 19. století, že pan učitel je ta bedna, co všechno ví a neodmlouvá se mu. Ale jakmile si žáci mohou během sekundy najít to, co on jim říká v hodině, jeho identita se začíná bortit. On si pak musí najít nějakou jinou. Učitelé se ale nemusí síle internetu bránit a považovat ho za nepřítele. Naopak, mohou ho v hodinách šikovně využít.
Co si myslíte o tvrzení, že spousta učitelů má zpočátku entuziasmus a chce děti vést touhle cestou, ale postupem času se tahle snaha otupí a učitel se propadá do rutiny? Dá se tomu nějak zabránit?
Jana: Určitě se to může stát. Přece jenom je to postupem času rutina. A každý člověk rutinou zpohodlní, přesto mi připadá důležité se tomuhle bránit. Máme jednoho pedagoga, který s námi také jezdí a pomáhá nám s Výlukou a i on sám to potvrzuje, že se pomalu stává otupělým, ale že ho právě Výluka nakopla k tomu, aby zase učil tak, jak chtěl na začátku. Určitě i sami učitelé potřebují nějakou motivaci, aby do takových stavů neupadali.
Dominik: To je podle mě problém všech profesí. Je to také hodně individuální a zásadní je, jak trávíte svůj život mimo katedru.
Kdybyste si měli vybrat jednu věc, kterou můžete změnit na současném stavu školství, co by to bylo?
Vašek: Naprosto zásadní změna v platovém ohodnocení vyučujících. Když to porovnám, jaká je situace třeba v Německu, tak je to opravdu tristní. Zase pokud se podíváme třeba na Slovensko, tak situace, kdy učitel má po 14 letech praxe 16 200 korun, to už je naprosto šílené. Myslím si, že tohle je jeden z primárních zdrojů deprese ze školství.
Jana: S tím určitě souhlasím, ale celkově mi přijde, že školství potřebuje mnoho změn, které budou vycházet od samotných učitelů a škol. Občas mám pocit, že pokud školy chtějí větší svobodu a nějaké inovace, musí jít proti ministerstvu nebo to musí dokonce skrývat, a to je škoda.
Dominik: Mě k tomu napadá ještě reforma pedagogického studia. Aby to nebylo jenom o biflování faktů, ale aby tam byl i nějaký osobnostní rozvoj. Pak by takové studium získalo mnohem větší prestiž a studenty by to mnohem víc bavilo.
