Než vůbec začneme mluvit o ekonomických migrantech, je třeba si ujasnit, kolik jich vlastně v Evropské unii žije. V současnosti se počet imigrantů, ekonomických i žadatelů o azyl, pohybuje ve většině zemí EU (mimo malé státy jako Lucembursko a Malta) v přepočtu na celkovou populaci kolem dvou a méně procent. Až do roku 2014 se do EU z mimoevropských států stěhovalo zhruba 1,4 milionu lidí ročně. To je zhruba stejně jako lidí, kteří mají občanství EU a přesouvají se uvnitř unie za prací, těch je zhruba 1,3 milionu. V roce 2014 žilo v Evropské unii celkem 33 milionů lidí s mimounijním občanstvím.
Podle Ženevské konvence z roku 1951 se ekonomická migrace nepočítá mezi důvody k udělení azylu, přesto v minulých letech vysoké procento lidí, kteří migrovali za lepší prací a životem, azyl v unii získalo. To se ale změnilo a například Švédsko, které přijímalo imigranty od roku 1975 až do letošního ledna relativně bez problémů, začátkem roku začalo s deportací celkem 60 až 80 tisíc lidí s nechváleným azylem. Někteří z odmítnutých žadatelů argumentují, že za tím, že se Švédsko k lidem v jejich situaci nechová stejně jako dosud, vězí obavy z teroristických útoků v Evropě, a oni jsou proto diskriminováni kvůli svému náboženství – islámu.
Detence, nebo deportace?
Nepřijaté imigranty a žadatele o azyl se snaží Evropská unie deportovat do zemí, odkud pocházejí, nebo je poslat do detence – a sám nevím, jak efektivní je držet lidi, které nechceme pustit do naší země, delší dobu na jednom místě. Někteří odborníci navíc poukazují na to, že takový postup se může pěkně prodražit, a tleskají například Kypru, který si před dvanácti lety zvolil jiný přístup. Podle kyperského právního systému je možné uvěznit nelegální imigranty a vyměřit jim pokutu až do výše 8500 eur, tedy zhruba 230 tisíc korun. To je sice mnohem ošklivější způsob, jak imigranty odradit, než detenční centra, ale protože většina migrantů takovou částku k dispozici nemá a jen tak mít nebude, může je to od překročení hranic odradit.
Evropě nyní citelně schází efektivní systém monitorování počtu přijatých a nepřijatých azylantů a migrantů. To ztěžuje úřadům orientaci a snižuje se tak akceschopnost evropských států – jak už víme, ročně přitom do Evropy dorazí víc než milion lidí, imigrantů i žadatelů o azyl. Náročné je navíc nejen žádosti o azyl vyřídit, ale i vypořádat se s neúspěšnými žadateli.
S deportacemi neúspěšných žadatelů o azyl se potýká vedle Švédska také Rakousko, které dokonce nabízí 542 dolarů, tedy téměř 13 tisíc korun, těm migrantům, kteří budou s cestou souhlasit. S jiným řešením přišlo Německo. Dnes vrací převážně imigranty ze severní Afriky zpět do zemí původu a co je hlavní, odsouvá imigranty z válkou postižených zemí do tzv. „bezpečných zón“, za které považuje některé země tzv. třetího světa a právě severní Afriku, například Tunis.
Kolik stojí deportace?
Šestnáct křesťanských žadatelů o azyl odcestovalo nedávno z České republiky zpět do Iráku za celkem 100 tisíc korun, to je v průměru něco přes šest tisíc korun na osobu. Převoz hradil nadační fond, nikoliv stát. Obdobně stojí cesta do vlasti i z dalších zemí unie, ale jen tehdy, pokud lidé s deportací souhlasí. Nedobrovolná deportace je dražší, do nákladů je totiž potřeba započítati i peníze na úředníky a „donucovače“. Nutno dodat, že Evropská unie nemá na to, zda je správné lidi vracet do vlasti bez jejich souhlasu, jasný názor.
Od jara platí také dohoda s Tureckem, podle které má země migrantům v cestě do Evropy bránit. Náklady euro-turecké spolupráce se zatím jen odhadují. Není dosud jasné, jak vysoký bude obnos, který požaduje přímo Turecko, ani kolik lidí nakonec do Evropy dorazí a tedy kam se celková částka nakonec vyšplhá. Porovnávat dohodu s jinými postupy, které mají unijní země nyní k dispozici, tak zatím není možné. Je ale jasné, že o zanedbatelné výdaje nepůjde a že by stálo ještě za debatu, zda se dohoda čistě pragmaticky a ekonomicky unii vyplatí.
Vyplatí se cesta do Německa?
Převaděči a pašeráci lidem v nouzi rádi slibují, že v Německu dostanou uprchlíci 2000 euro na osobu plus ubytování, jídlo a vše k tomu. Takže i když je po třech měsících německé úřady pošlou domů, náklady na cestu se jim vyplatí a ještě dovezou rodině slušnou sumu.
Možná vychází z toho, že Brusel na uprchlickou krizi uvolňuje část svého rozpočtu, v některých případech až 6000 eur na hlavu. Peníze ale míří do státních kas členských zemí a jsou to právě státy, které za tyto peníze obstarávají ubytování, ošacení a jídlo pro migranty. K dospělému žadateli o azyl se tak dostane pouze 143 euro měsíčně.
Německo ale prý migranty potřebuje, tvrdí často ekonomové, podle kterých by měla stárnoucí západoevropská populace vítat uprchlíky div ne s otevřenou náručí za to, že posílí naši ekonomiku . To ale není tak jisté, v praxi totiž migranti práci dost často neseženou. Například v Německu je minimální hodinová mzda nastavena tak vysoko (kolem 230 korun na hodinu ), že na ni dosáhnou pouze kvalifikovaní uprchlíci. Za ty nekvalifikované odmítají firmy zcela logicky platit tolik… Nekvalifikovaní a nezaměstnaní migranti tak často spoléhají jen na podporu a sociální dávky, které možná ve srovnání s podmínkami v zemích postižených válkou nebo chudobou vypadají lákavě, ve skutečnosti ale tak skvělé nejsou - německé náklady na obživu a bydlení jsou docela vysoké, dospělý člověk přitom sám získá od státu měsíčně jen něco kolem 10 tisíc korun.
A co firmy? Podle současných údajů je zaměstnáno jen velmi málo migrantů a azylantů. Změnit by se to mohlo jedině, pokud by se upravily současné zákony. Jestli se tedy uprchlíci evropské ekonomice skutečně vyplatí, na tom se dnes odborníci nedokáží shodnout a nevím to ani já. Myslím ale, že pokud mají být uprchlíci přínosem, je nutné, aby spolu úředníci, firmy a migranti řádně spolupracovali a navzájem si neházeli klacky pod nohy.
Globální oteplování a migrace
Ekonomická migrace jde dost často ruku v ruce s environmentální imigrací. Pokud se někde rozšiřují pouště a lidé nemají přístup k vodě, často tím ztrácí i možnost obživy, a to nemluvíme o lokálních válečných konfliktech. Příkladem je Niger, Čad nebo Súdán. Zatímco do Řecka přichází většinou Syřané, Afghánci a Iráčani, do Itálie zase míří uprchlíci z Eritreje, Nigérie, Somálska a Súdánu.
Například v Somálsku žije 2,5 milionu lidí vyhladovělých na hranici života a smrti, a to kvůli suchu, desertifikaci a s tím spojenými vysokými cenami potravin. Pozvolna pokračuje desertifikace také v Sýrii, kde už ovlivnila život minimálně 1,3 milionu lidí.
V příštích padesáti letech přitom sucho zasáhne další a další území, leckde se podle odhadů sníží množství srážek až o 50 procent. Sucho se přitom netýká jen třeba Aralského jezera, Sahelu nebo Nilské delty , tzv. dust bowls vznikají i uprostřed Spojených států. Voda může docházet také kvůli průmyslu v rozvíjejících se státech. Pokud k tomu dojde, masy lidí jsou nuceny putovat na území, kde mají větší šanci najít obživu. Obávám se, že uprchlíků bude v budoucnu zcela jistě přibývat – i to je třeba v debatě o migraci zohlednit.
O azyl v Evropské unii přitom nežádají jen lidé z centrální Asie nebo z Afriky, ale usilují o něj i lidé z jižních států Evropy, jako je Srbsko, Albánie a Kosovo. Unie sice považuje tyto státy za bezpečné, to ale nevypovídá nic o zdejší životní úrovni nebo reálné bezpečnosti. Průměrná roční mzda se v takových státech pohybuje kolem 81 tisíc korun a vysoká nezaměstnanost spolu s nízkými platy může zejména mladé lidi motivovat k tomu, aby si hledali štěstí jinde…
Myslím, že pokud přemýšlíme o tom, kdo má právo ekonomicky migrovat, měli bychom zvažovat každý konkrétní případ zvlášť a nevidět ve všech jen prospěcháře a pobírače sociálních dávek. Zároveň je ale důležité lidi, kteří celého chaosu kolem migrační krize využívají, oddělit od těch, kteří byli k migraci z různých důvodů donuceni.
Kdo vydělává na migraci
Vydělat se dá na všem, i na lidech postižených válkou, nesvobodnou nebo hladem, kteří v Evropě žádají o azyl a doufají v nový život. V první řadě je třeba si říct, že nejde o jednotlivce, kteří by ve svém starém kamionu nebo na nafukovacím člunu občas převezli jednu rodinu. Pašeráci lidí jsou dobře organizovaní a tvoří početné skupiny.
Jejich primárním úkolem je nalákat klienty: snaží se přesvědčit rodiny k tomu, aby se rozhodly pro cestu do Evropy. Na „lákače“ jsou navázaní přepravci, kteří používají často velmi nekvalitní technologie, kvůli kterým už zemřely tisíce lidí. Podle odhadů jen na pobřeží a území Evropy za roky 2015 a 2016 zahynuly na 3 tisíce lidí, ve skutečnosti jich ale mohlo být mnohem víc.
V byznysu s migrací se točí miliony dolarů. Například cena pašovaného letu z Afriky do Evropy, tedy docela bezpečná cesta, dosahuje 2 až 3 tisíc eur na osobu, v přepočtu tedy až 80 tisíc korun. Jen pašeráci z Afriky si tak ročně za převoz 55 tisíc lidí přijdou na 6,75 milionu dolarů, tedy na více než 160 milionů korun. A jen pro zajímavost, za posledních dvacet let zemřelo jen při přechodu Sahary na 1500 lidí a v roce 2008, ještě před začátkem dnešní migrační krize, se na cestě do Evropy utopilo téměř tisíc lidí.
Drahá cesta po Evropě
Byznys s pašováním lidí ale nekončí na prvním řeckém ostrovu. Po Evropě se migranti mohou přesouvat po třech hlavních cestách. První vede z jihu Řecka přes Egejské moře do Itálie a do Rakouska a Německa. Další dvě vedou z Řecka po souši přes Bosnu a Hercegovinu nebo přes Srbsko a směřují opět na severozápad.
Například cesta z Afghánistánu nebo Sýrie vyjde jednotlivce při nejnižších cenách v přepočtu na 50 tisíc korun. Dražší jsou lety s padělaným pasem, za ty se platí bezmála 130 tisíc korun. Ceny se liší také podle cílové destinace – tisíc euro, tedy asi 27 tisíc korun, stojí cesta lodí a kamionem do Itálie, ale až 14 tisíc euro, tedy přes 370 tisíc korun, se platí za letenku do Kanady.
Po loňských událostech na cestě do Evropy čekají na uprchlíky i pašeráky různé ploty a nástrahy, které jim evropské země připravily. To ale jen zvyšuje cenu, kterou si pašeráci účtují, nabízet totiž mohou nově i parciální služby a převoz jen třeba z Řecka do Itálie. Podle některých zdrojů se dnes bezpečná cesta, při které je jen malá šance, že se cestující třeba utopí v moři, z Turecka do Řecka a následně do Itálie vyšplhá až na 230 tisíc korun.
Přestože tedy obchod s pašováním lidí roste a dařit se mu bude s ohledem na zmíněné sucho a další rizika i nadále, stále nejde v mnoha zemích o trestný čin, ale jen o přestupek. Pro srovnání, za pašování drog hrozí mnohaleté tresty a to přesto, že při smrti zaviněné drogami vede přímo k pašerákům mnohem slabší linka, než když se skupina lidí utopí v moři.
Určit, která migrace je oprávněná a která ne, je velmi problematické. Volit jednoduchá řešení může být, obávám se, dokonce nebezpečné. Pevně věřím, že pokud budeme uprchlickou krizi vnímat komplexně, snad se vyhneme chybám, kterých bychom mohli v budoucnu litovat. Doufám, že se mi podařilo upozornit na některé souvislosti tzv. migrační krize, na které se v debatě zapomíná a které by podle mě slyšet být měly.
Seriál o uprchlické krizi pro Vás připravovali studenti religionistiky na Masarykově univerzitě Jan Berka, Vít S. Marša a Kateřina Špičáková.
