Na současných problémech Blízkého východu se podepsalo mnoho aktérů, vnějších i vnitřních. Nejprve zmíním ty vnější – těmi jsou Spojené státy, Rusko a jejich spojenci. Nebudu teď mluvit o obchodu s ropou nebo o vojenských intervencích, i bez toho nesou Spojené státy částečnou vinu za vznik nepokojů vedoucích k tzv. Arabskému jaru. Vláda Spojených států totiž začala před lety prosazovat tzv. corn-to-ethanol palivovou ekonomickou politiku. Ta spočívá v podpoře a výkupu na ethanol přeměněného obilí a kukuřice. Jenže v kombinaci s dlouhodobým suchem to vedlo v syrském prostředí k navýšení cen potravin. Od roku 2007 do roku 2011 se zvýšila cena indexu potravin zhruba dvojnásobně, což vedlo k nepokojům, které eskalovaly zmíněným Arabským jarem a vším, co následovalo. Ceny potravin a jejich nedostupnost jsou nyní pro zdejší obyvatele jedním z mnoha důvodů, proč opustit svou vlast.
Ani Rusko není bez viny a jednání s ním jsou komplikovaná. Kreml má totiž silný zájem o přístav Tartús, který je posledním přístavem ve Středozemním moři, který Rusko využívá. Námořní přístavy mají pro Rusko, vyzbrojené mimo jiné ponorkami s jaderným arzenálem, velký strategický význam. Svůj vliv v Sýrii tak Kreml postupně rozšiřuje doložitelně od roku 1992.
Vnitřní příčiny
Blízkovýchodní státy ale nemají problémy jen se Spojenými státy nebo s Ruskem, ale i své vlastní. Například Irákem zmítá vedle konfliktů (nejen) s USA, přičemž tento konflikt je dnes již spíše politický než válečný, i násilí mezi ší´ity a sunnity – jinak dominantní sunnité jsou v Iráku v menšině a země je jednou ze čtyř států, kde ší´ia tvoří většinu (dalšími jsou Ázerbajdžán, Bahrajn a samozřejmě Írán, kde je koncentrace ší´itů v populaci nejvyšší). Poslední americké jednotky opustily Irák v roce 2011 a krátce poté zažila země tzv. Arabské jaro. Situace se následně vyostřila v Iráckou krizi, tedy krvavé povstání v roce 2011, a země byla vtažena do konfliktu války v Sýrii, kde sunnité bojují za svržení režimu prezidenta Bašára al-Asada a ší´ité za jeho udržení.
Příchod Islámského státu vše ještě zkomplikoval. Vůdce IS Abu Bakr al- Bagdádí se prohlásil za chalífu a „jeho“ sunnitský Islámský stát začal vraždit v Iráku většinové ší´ity. I když o hlásání sunny v souvislosti s touto teroristickou organizací můžeme snadno polemizovat, pronásledování ší´itů k IS bohužel patří. Polemizovat se sunnitským zaměřením Islámského státu můžeme zejména na základě výpovědí obětí, ze kterých vyplývá, že jednání i smýšlení této skupiny je spíše morálně překroucenou krvavou parodií na ortodoxní sunnu.
Jedním z prvních úspěchů Islámského státu bylo dobytí druhého největšího města Iráku Mosul, který leží na severu státu, a později vítězství ve východní Sýrii, čímž si IS upevnil pozici v Anbáru, největším iráckém guvernorátu, tedy obdobě našich krajů. Ztrátou Mosulu přišel stát Irák o kontakt s hranicemi Sýrie a Jordánska. A aby toho etnického a náboženského pnutí nebylo málo, severoirácký Mosul leží v Kurdistánu – i proto jsou kurdské skupiny tolik aktivní v boji proti Islámskému státu.
Jen s obtížemi srozumitelná je situace v Sýrii. V podstatě je celý zdejší konflikt občanskou válkou, která začala demonstracemi v roce 2011, jimž dnes trochu s rozpaky říkáme Arabské jaro. Ší´itská vláda Bašára al-Asada a jeho strany Baas (podporovaná alávity, Ruskem a Iránem) v ní bojuje stručně řečeno proti svým odpůrcům. Těmi jsou většinou sunnité, často umírnění a zburcovaní chováním vlády a hladomorem. Proti Asadovi se ale postavila i část jeho armády a radikálové.
Potud by to bylo jednoduché. Jenže do konfliktu se zapojují i další aktéři. Rebelové mají podporu Spojených států a bohatých arabských zemí, které je zásobují zejména přes Turecko a Jordánsko. Do bojů se zapojují i Kurdové, kterým jde o vlastní nezávislost, a v neposlední řadě zde prosazují své zájmy teroristické organizace Islámský stát a an-Nusrá, za něž často bojují radikálové. An-Nusrá zřejmě dostává neoficiální podporu od Saudské Arábie a Turecka, které je v konfliktu s Kurdy, protože se obává jejich separatismu. Další radikálové v Sýrii bojují za Hizballáh, který je na straně vlády.
Pokud vůbec lze skupinu an-Nusrá zařadit k jedné straně syrského konfliktu, pak by to byla nejspíš ta rebelská. Pro pochopení její role je ale třeba vědět, že an-Nusrá měla být stejně jako Islámský stát „pobočkou“ teroristické organizace Al-Káidy. Islámský stát ale s Al-Káidou přerušil vazby začátkem roku 2014. Do té doby tedy an-Nusrá a IS bojovali společně, pak se ale část bojovníků z an-Nusrá připojila k Islámskému státu. IS je dnes v podstatě proti všem, i proti svým bývalým spojencům. Vůči Islámskému státu se vyhraňují alespoň navenek všichni. Situace v celé oblasti je tedy komplikovaná, k řešení pochopitelně zatím nedochází a nelze se příliš divit, že odtud lidé prchají.
A kam vlastně utíkají? Často míří do Libanonu a do Jordánska. Většinu obyvatel tohoto malého království tvoří sunnité a to až z 80 procent. Jordánsko přijímá v současnosti více uprchlíků než dosud celá Evropská unie dohromady, tedy něco kolem 600 000 lidí, což je vzhledem k jeho rozloze obdivuhodné. Království se také zapojuje do zmíněných bojů v Sýrii a Iráku, a to zejména prostřednictvím akcí západního světa.
Uprchlíci hledají útočiště také v Turecku, státu, který alespoň v minulosti měl ambice připojit se k Evropské unii. Politické směřování země je dnes také o něco hůře čitelné než dříve, a to zejména v souvislosti s debatou o sekulární povaze země. Turecko dnes platí za největšího příjemce uprchlíků, plně si to uvědomuje a ze situace se snaží vytěžit co nejvíce.
V zemi také žijí Kurdové, které coby menšinu zcela oficiálně diskriminují úřady, armáda i policie. Kurdové se proto v mnoha případech bojí ke svému kurdství přihlásit. Turecko ovšem v potírání Kurdů překračuje i své státní hranice, a to tím, že podporuje teroristickou organizaci an-Nusrá, nebo tím, že omezuje kurdské aktivity proti Islámskému státu.
Podporovatelem an-Nusrá je také Saúdská Arábie, která organizaci zásobuje finančně i zbraněmi. Spekuluje se dokonce o saúdskoarabské podpoře Islámského státu, toto propojení ale dosud nebylo dostatečně prokázáno. Saúdské Arábii jde podle odborníků především o podporu sunny proti ší´itskému světu. Tento souboj se do jisté míry zrcadlí i v napětí s Íránem, který probíhal i před vstupem západu do konfliktu a ve kterém má nyní převahu Saúdská Arábie, která je stále schopná značně podporovat sunnitské křídlo.
Írán je posledním velkým aktérem na Blízkém východě. Nejčastěji se o něm mluví v souvislosti s jeho jaderným programem, údajnými jadernými zbraněmi a nesouhlasem Spojených států, které už v roce 2003 žádaly okamžité ukončení manipulace a testů. Írán není stabilní stát, i ve volbách se odráží napětí mezi konzervativními duchovními a reformisty. Země se dosud „nevzpamatovala“ z převratu v roce 1979, přestože v poslední době můžeme sledovat vývoj směrem k větší otevřenosti a snaze se více zapojovat do politiky v okolí státu. Role Íránu ve válce je jasná – je největším podporovatelem Bašára al-Asada.
Úprk obyvatel
Pokud se vám ze všeho toho napětí a problémů ještě nezamotala hlava, pak vězte, že lidem, kteří tam žijí, už dávno ano. Uprchlická krize se ale netýká jen Blízkého východu, ostatně s první zmínkou o ní se můžeme setkat v českých médiích už v roce 2009. Tehdy šlo o lidi opouštějící Afriku, zejména Somálsko a Etiopii, na lodích. První zprávy, které by mohly souviset s Blízkým východem a uprchlictvím, byly záznamy o počtu azylantů v České republice z roku 2012, kdy se jako jedna ze tří nejpočetněji zastoupených národností uvádí syrská. O tzv. „otevření evropské náruče uprchlíkům“ se začalo mluvit v českých médiích ke konci roku 2013. Tedy v době, kdy v Sýrii už probíhala válka.
Pod pojmem uprchlíci jsme si tak nejdříve mohli představovat Etiopany a Somálce, později Libyjce a Tunisany. Teprve potom se tento termín ustálil pro obyvatele Blízkého východu, kteří se v Evropě snaží získat útočiště před válkou. K nim se v touze najít lepší život přidávají i ekonomičtí migranti, tedy ti, kteří nemají šanci získat v Evropě azyl.
Mluvíme-li o uprchlících z Blízkého východu, nesmíme opomenout roli tzv. převozců. Přestože je převážení nelegálních migrantů trestné nebo je hodnoceno jako přestupek s výraznou pokutou (například v Rakousku nebo Egyptě ,..), mnoho lidí si na zoufalství jiných vytvořilo vlastní byznys. Cena za převoz jednoho člověka přitom stoupá až na statisíce korun. Blíže se tomuto problému budu věnovat v jednom z příštích dílů.
Proč si kultury nemusí rozumět
Přestože primitivní názory, které připodobňují příchod uprchlíků k apokalypse, hodnotím sarkastickým úsměvem, je třeba si připustit, že se na sžívání s imigranty nemůžeme (zejména ze začátku) dívat idealisticky. Je dost pravděpodobné, že mezi námi budou vznikat různá nedorozumění. Důvod je zcela prostý. Pokud dvě kultury mají za sebou jiný vývoj – ať už válečný, politický, filozofický, ekonomický nebo náboženský –, budou používat jiné koncepty a bude se lišit jejich myšlení. Proto mohou mít Evropané problém s pochopením blízkovýchodních konceptů, stejně jako obyvatelé Blízkého východu mohou mít problém s koncepty evropskými či západními.
Obávám se, že vzájemné pochopení pak záleží na snaze zúčastněných po skutečném, ne pouze parciálním poznání toho druhého. Naneštěstí taková snaha v podstatě neexistuje ani na jedné straně, a to, že problémy s pochopením druhých vznikají, se pak rovná jistotě.
Rozdíl mezi blízkovýchodním a evropským myšlením sice můžeme začít hledat už od starého Řecka, užitečnější ale bude začít až koncem středověku. Tehdy, po objevení Nového světa, začali protestantští i jiní badatelé přemýšlet o náboženství jako pojmu jiným než dosavadním způsobem a jejich úsilí vyvrcholilo vytvořením konceptu přirozeného náboženství, podle kterého je pro člověka přirozené věřit, a je to právě člověk, kdo vytváří náboženství, nikoliv nějaké zjevení. Tento přístup se stal později argumentem vědy, proč můžeme náboženství studovat empiricky. V době gradujících náboženských válek v Evropě tato myšlenka zakořenila, neboť v její perspektivě není žádný důvod daný bohem k válce, a vše vyvrcholilo postupným prosazováním konceptu sekularizace, oddělení náboženství a politické moci. K dokonalosti tento koncept dovedl například Napoleon ve svém Code civile. Sekularizace je tedy evropskou myšlenkou a v evropském prostoru je víceméně relevantní. Právě tato „drobnost“ – totiž její relevance pro západní svět – je jedním ze základů celého problému neporozumění dvou kultur.
Zatímco totiž Evropa formou kolonizace v plném proudu ovlivňovala svět, přišli západní myslitelé vedle koncepce sekularizace také s konceptem osobního náboženství, náboženské tolerance a také vědeckými definicemi náboženství. To vše se pokusili Evropané prosazovat i v nově dobytých územích, a to i tím, že podporovali státy, které podle západních myšlenek jednaly. Jenže, jak se ukázalo, pro některé kultury tyto koncepty zůstaly nepochopitelné a nepřenosné. Podíváme-li se na režimy Blízkého východu před náboženskými revolucemi, zjistíme, že mají něco společného: a to právě zkušenost s westernizací plus se sekularizací státu.
Jinými slovy, ve snaze o politickou a ekonomickou podporu Západu se některé blízkovýchodní státy snažily, případně byly nuceny, přiblížit se západnímu světu – a Západ to vše považoval za pozitivní společenské změny. Lidé na Blízkém východě tím ale byli omráčeni, znejistěni a mnohdy znechuceni. Nechápali a vlastně ani nemohli pochopit, jak se jejich země mění, a západní životní styl se pro řadu z nich stal nesnesitelným. Důsledkem samozřejmě bylo hledání identity, hledání kořenů… a odpor k vládnoucím režimům. Řada z nich – nejznámějším příkladem je Írán – proto svrhla svou vládu a k moci se dostaly náboženské autority, jejichž myšlenky jsou zase naprosto nepochopitelné pro nás.
Odpovědí na západní sekularizaci je tedy často návrat k tradičním hodnotám včetně náboženství. I když za odmítáním sekularizace často stojí rozdílná historie kultur a násilný tlak na změnu uvažování, neměli bychom zapomínat, že ani evropská společnost nepřijímala moderní myšlenky tak jednotně, jak by se na první pohled mohlo zdát. Ostatně fundamentalismus, tedy obrat k náboženství jako jedinému výkladu světa, ale zároveň neodmítání moderních technologií, se zrodil ve Spojených státech. Domnívám se, že jde přitom o stejnou reakci na velmi podobnou úzkost, jakou vidíme na Blízkém východě.
Když si k tomu všemu připočtete ještě regionální hranice rýsované podle pravítka bez ohledu na rozmístění etnik a náboženských skupin na Blízkém východě, vlastně se tamním problémům nemůžeme ani divit, ostatně podobnou zkušenost máme i z Balkánu. A to jsem se nezmínil ani o tlaku západních korporací, které se z oblasti snaží vytěžit co nejvíce.
Autor je studentem religionistiky a enviromentálních studií na Masarykově univerzitě.
