Pochází z Ukrajiny, už více než osm let však žije v Polsku, kde si našel stabilní práci i bydlení. V pracovním ani soukromém životě se S. netají svou homosexuální orientací a hlásí se k LGBT komunitě. S rozhovorem souhlasil pod podmínkou anonymity, vzhledem k tomu, že je ukrajinský emigrant je jeho pobyt závislý na vstřícnosti úřadů a bojí se, že veřejná kritika vlády v médiích by mohla mít na jeho pobyt na polském území negativní vliv.
Alespoň z České republiky vnímáme skrze média současné Polsko jako zemi, kde homosexuálové čelí diskriminaci, ve velkém jsou vyhlašovány „zóny bez LGBT“ a politici opakovaně vyhrávají volby s nenávistnou rétorikou. Je současná situace LGBT komunity v Polsku podle vás skutečně tak vážná?
Opravdu to tu není jednoduché. V politickém diskurzu je ze strany současné vládní strany Právo a spravedlnost znát sklon najít falešného nepřítele a vyděsit a zmobilizovat voliče. V průběhu let se v roli onoho falešného nepřítele vystřídali Ukrajinci, kteří měli údajně Polákům krást práci, uprchlíci, kteří měli islamizovat zemi, a feministky, které měly zavést matriarchát. Nyní jsme to my, ne-heterosexuální lidé.
Vládní rétorika je ale absolutně nesmyslná: máme prý „sexualizovat děti“, „znásilňovat nezletilé“, „ničit institut rodiny“ a tak dále. Velké části heterosexuální části společnosti bohužel chybí kritické myšlení, takže spousta lidí, soudě i podle výsledku voleb, vládní rétoriku nekriticky přijímá a zcela jí věří.
Mluvil jsem o „LGBT free zónách“. Jsou to zóny, které na území své obce vyhlašují samosprávy, vyhlásilo je dokonce i několik vojvodství (obdoba českých krajů, pozn. red.) a dohromady zabírají zhruba třetinu země. Můžete vysvětlit, jak tohle v praxi funguje? Vymáhá se to nějak? Nedokážu si představit, že nějaká lokální vláda zkrátka vyhlásí území „bez“ jedné skupiny osob.
Jedním z nejvýraznějších nástrojů využívaných vůči LGBT komunitě v dnešním Polsku je dehumanizace, odlidštění. Hlavním argumentem vlády pro podporu vzniku „LGBT free zón“ bylo prohlášení, že LGBT není zkratka pro lesbičky, gaye, bisexuály a transgender osoby, ale prý je to jakási „ideologie“.
Dosud neexistují žádné právní podklady nebo analýzy, na kterých lze ve věci praktického dopadu „LGBT free zón“ stavět, nicméně předpokládám, že ty vyhlášky jsou tak neurčité a gumové, že na jejich základě mohou regiony či obce, které je uvedly v platnost, zakázat v zásadě jakoukoliv činnost související s LGBT. Ať už to je konání pochodů hrdosti (prides pozn. red.) akcí zaměřených na přijetí a toleranci či vzdělávacích aktivit, kde se tvrdí, že existuje jiná sexuální a genderová identita než ta heterosexuální.
Vítáte to, že západní Evropa a Evropská unie začíná proti těmto „LGBT free zónám“ bojovat? EU například letos v červenci začala obcím, které zmínění zóny vyhlašují, upírat finanční prostředky, nizozemské město Nieuwegein vypovědělo partnerskou smlouvu s východopolským městem Puławy právě kvůli „zónám bez LGBT“.
Ano, to vítám, ale nemyslím si, že to bude stačit. Fondy jsou sice omezovány a zpřetrhávají se různá partnerství mezi městy, žádný skutečný vliv na otevřeně homofobní nálady a útoky na LGBT uvnitř Polska to však nemá. Dle mého názoru je v tomto třeba zacílit na vyšší úrovně moci: prezidenta, předsedu vlády či parlament, kteří za onu nenávistnou rétoriku odpovídají.
Říkal jste, že národně-konzervativní strana Právo a spravedlnost, která se k moci dostala v roce 2015, na vymezování se vůči LGBT komunitě postavila část svého politického úspěchu. Předtím v Polsku vládla spíše umírněně konzervativní vláda Donalda Tuska, složená z Občanské platformy a lidovců (současné opoziční strany, pozn. red.). Byla tehdy situace polské LGBT komunity lepší?
Tak to určitě byla. Dokonce bych Tuska neoznačil za „umírněného konzervativce“, naopak, politici a společnost sympatizující s vládní stranou Právo a spravedlnost na něj často útočí jako na liberála. On sám od vstupu do evropské politiky opakovaně označoval špatnou situaci lidských práv a menšin v Polsku za vážný problém.
Jak už jsem říkal, politický úspěch Práva a spravedlnosti je od roku 2015 (kdy strana v parlamentních volbách získala většinu v obou komorách a prezidentem se navíc stal její spojenec Andrzej Duda, pozn. red.) založený na vymezování se vůči různým menšinám, takže jako LGBT v tom nejsme první. Současná rétorika vlády navíc ovlivnila řadu lidí, kteří byli předtím politicky pasivní. S obavami sleduji, jak se z nenávisti stává čím dál více majoritní a přirozený postoj.
Práva LGBT se stala hlavním mobilizačním tématem kampaně za znovuzvolení prezidenta Dudy, politici PiS začali mluvit LGBT jako o „horších než komunistech“ či „západní ideologii“. Čím si změnu v rétorice u polských politiků v posledním roce vysvětluje?
I vzhledem k tomu, že jsem přistěhovalec jsem zažil rétoriku Práva a spravedlnosti z odlišného spektra. Když jsem do Polska přicházel, byl odpor vůči imigrantům hlavním mobilizačním nástrojem tehdy opoziční strany. Ta nenávistná rétorika teď pokračuje, jenom se zaměřila na někoho jiného.
Vyloženě bych neřekl, že Právo a spravedlnost dostává nejvíc hlasů od konzervativců, spíš od lidí s nižšími příjmy i vzděláním, kteří se o politiku tolik nezajímají. Je to podobné jako v USA, kde Donald Trump zvítězil díky hlasům lidí z dělnické třídy a z venkova. V tomto ohledu je podle mě jinak Polsko hluboce zakořeněné ve východoevropské politické tradici budování falešné převahy nad slabšími a mobilizovaní sociálně slabších voličů na základě nasměrování jejich frustrace vůči menšinám.
Setkal jste se vy sám někdy s projevy nenávisti či diskriminací?
Ano, ale naštěstí jsem zatím nezažil žádný násilný útok. Mnohokrát jsem se na ulici setkal s hanlivým pokřikováním a urážkami na mou adresu, nedávno se to například stalo, když jsem vycházel z bytu. Také často dostávám otázky typu, jestli jsem součást té „LGBT ideologie”. S diskriminací se setkala i řada mých přátel. Kolega z práce byl jednou vyhozen z bytu jenom proto, že je transsexuál, a dokonce mu bylo vyhrožováno smrtí. Mám pocit, že v současné době se míra nenávistných aktů a diskriminace celkově v Polsku zvyšuje.
Liší se míra tolerance napříč různými částmi Polska? Velkými městy a venkovem, východem a západem, pociťujete toto nějak?
Ano, s těmi příklady máte naprostou pravdu. Jihovýchod je oproti severozápadu daleko méně tolerantní, jak je ostatně vidět i na volebních výsledcích či mapě vyhlášených „zón bez LGBT“, které my z LGBT komunity říkáme „mapa nenávisti“. I velká města jsou určitě tolerantnější než venkov, tedy s výjimkou Białystoku (město v severovýchodním Polsku, kde se často konají demonstrace proti LGBT pozn. red.) řekl bych.
Českým mediálním prostorem kolem loňských polských parlamentních a letošních prezidentských voleb kolovaly zprávy opolských homosexuálech, kteří již neunášejí nenávistnou atmosféru a uvažují o emigraci. Je skutečně situace tak vážná, že se LGBT lidé uchylují k odchodu ze země? Znáte například někoho takového?
Ano, řada mých přátel odešla kolem roku 2015 do Spojeného království a totéž platí o posledních parlamentních volbách. Poměrně málo lidí z LGBT komunity ale považuje emigraci za řešení.
A vy hodláte i za současné situace v Polsku dále setrvávat?
Je to těžké rozhodnutí. Většinu své dospělosti jsem strávil v Polsku a opravdu doufám v lepší budoucnost pro tuto zemi. Polsko jsem vždy považoval za ztělesnění evropské prosperity a jako vzor pro moji domovskou Ukrajinu, aby jednou také byla tak ekonomicky úspěšná a demokratická. Nyní však, když tu žiji a prožívám zdejší situaci na vlastní kůži, se stále skeptičtěji dívám na představu dlouhodobého pobytu a života zde. Přemýšlel jsem o stěhování do Španělska nebo Norska, ale v současnosti kolem nestabilní situace kvůli koronaviru jsou to předběžné představy a k provádění dalších kroků k emigraci jsem zdrženlivý.
Je opravdu polská společnost tak konzervativní a skeptická k rozšiřování práv sexuálních menšin? Někteří čeští novináři totiž mluví o tom, že ačkoliv se Právo a spravedlnost snaží udělat z LGBT hlavní mobilizační téma, typický volič vládní strany na ní spíš oceňuje její sociální program a témata jako manželství homosexuálů pro něj nemají význam.
To je pravda. V zásadě si Právo a spravedlnost vybudovalo své pevné postavení díky řadě sociálních benefitů, což by mohlo při současné ekonomické recesi skončit. I proto se Právo a spravedlnost snažilo prezidentské volby uskutečnit co nejdříve, protože voliči, kteří jsou s vládními programy spokojení a čerpají z nich, doposud nepociťují důsledky špatně zvládnuté pandemie a s tím související ekonomické recese.
I proto doufám, že v příštích volbách, kdy už si vláda nebude moci kupovat voliče, se ukáže, že lidé tady nejsou tak zatvrzele konzervativní a jsou ochotní podpořit politiky, kteří prosazují úroveň lidských práv v západních zemích.
Jaký mají postoj k LGBT komunitě mladí Poláci? Jsou méně konzervativní než zbytek společnosti?
I mladí Poláci jsou, bohužel podobně jako zbytek společnosti, polarizovaní. Řada z nich se dostala pod vliv ultrapravice, což lze vidět na úspěchu krajně pravicového politika Krzysztofa Bosaka u lidí ve věku 18–25 let v letošních prezidentských volbách. Je ale rovněž stále spousta mladých lidí, kteří v otázkách lidských práv LGBT komunitu podporují.
Polská společnost je známá svou zbožností, velký vliv tu má katolická církev, která má k rozšiřování práv LGBT negativní postoj. Proč si myslíte, že zatímco v jiných velmi zbožných zemích, Španělsku, Portugalsku či v Rakousku panuje vůči LGBT komunitě obecně silná tolerance, a v Polsku se vytvořil jakýsi vzorec, že zbožnost a podpora práv LGBT tvoří neřešitelný rozpor?
Částečně to vidím jako historický problém. I polský papež Jan Pavel II. nikdy nebyl příznivcem práv homosexuálů, naopak se vůči nim ve své funkci otevřeně vymezoval. Polská katolická církev se stala aktivní součástí politické propagandy. Ve Španělsku a dalších zemích zřejmě lidé znají svoji historii příliš dobře na to, aby zapomněli, jak je tohle nebezpečné.
