Věci se mění, ale nikdo tomu nevěří. S tibetským premiérem o historii, našich zemích a optimismu | E15.cz

Vše o gastro byznysu

Vše o gastro byznysu

Věci se mění, ale nikdo tomu nevěří. S tibetským premiérem o historii, našich zemích a optimismu

Andrea Šťástková

Tibetský premiér v exilu Lobsang Sangay navštívil minulý týden Českou republiku při příležitosti konání festivalu dokumentů s lidskoprávní tématikou Jeden svět. Lobsang Sangay vystudoval právo na indické univerzitě v Novém Dillí a poté díky Fulbrightově stipendiu pokračoval ve studiích na Harvardu. Od roku 2011 vykonává nejvyšší tibetskou politickou funkci „sikjong“. Jako zástupce tibetského lidu dlouhodobě prosazuje takzvanou politiku střední cesty, tedy snahu dosáhnout spolupráce mezi Tibetem a Čínou.

Na festivalu vystoupil s úvodní řečí na slavnostní ceremonii na téma Bezpečná blízkost – případ Tibet a předal cenu Člověka v tísni Homo homini nikaragujské farmářce.

Co pro vás návštěva České republiky znamená?

Je to země Václava Havla a jeho svatost Dalajláma zde byl přijat. Když byl Václav Havel prezidentem tak se s ním [Dalajlámou] zacházelo téměř stejně jako s hlavou státu. Je to také země Sametové revoluce a Pražského jara. Vidím tu tedy spoustu historie. A co je nejdůležitější – Čechům bylo kdysi řečeno, že nemají žádnou naději na suverenitu, protože Sověti jsou příliš silní. Je to tedy příběh Davida a Goliáše. Ale ti dobří vyhráli, malá země vyhrála. A tak na tom jsou také Tibeťané.

Měnil se nějak váš vztah k České republice mezi jednotlivými návštěvami?

Jde to dolů a nahoru, ale já myslím, že teď je to nahoře. Když jsem přijel poprvé, tak jsem vždycky říkal, že to, co se stalo Tibetu, by se mohlo stát České republice. A tenkrát tomu nikdo nevěřil. Všichni říkali, že Tibet je tak hrozně daleko. Teď lidé říkají, že se to děje i Čechům. Mluví se o tom, co je vlastně Čína, jak s jejím vlivem na nás a vůbec jejím působením ve světě naložit, že bychom se měli zasadit o dobré hodnoty. Peníze jsou důležité, ale morálka je stejně důležitá. Takže to je dobrá debata a jsem na správném místě.

Ještě se vraťme k české historii. V roce 1938 čelila Československá republika následkům podpisu Mnichovské dohody, které se zúčastnily čtyři mocnosti, ale zástupci tehdejší Československé republiky neměli možnost se k tomu vyjádřit. Něco podobného, co pro ČSR znamenala Mnichovská dohoda, znamenala pro Tibet Sedmnáctibodová dohoda z roku 1950. Co si jako právní expert a politik myslíte o takovýchto paktech, o tom, že mezinárodní mocnosti jejich vznik připustily?

Já myslím, že ta dohoda byla podepsána z donucení, což podle mezinárodního práva znamená Void Ab Initio, tedy nezákonná od samého počátku, protože ta dohoda nám byla vnucena, vyhrožovali nám invazí, kdybychom ji nepodepsali. Nicméně čínská vláda tento dokument neustále používá jako právní základ okupace. Takže jsou správné a nesprávné věci, zákonné a nezákonné, ale velice často převáží armáda nebo politická moc. A stejně tak, jako k tomu bylo donuceno Československo, jsme k tomu byli donuceni i my.

„Symbolické není ‚jen symbolické‘. Symbolické je dobré.“

Když se vrátíme k proměnlivému vztahu České republiky a Tibetu, připomeňme si říjen 2016, kdy Českou republiku navštívil čínský prezident Si Ťin-pching. Česká policie byla tehdy instruována k zajištění vyvěšených tibetských vlajek. Dnes však u příležitosti vaší návštěvy vyvěšují tibetskou vlajku třeba budovy magistrátu hlavního města Prahy. Jak vnímáte tento obrat?

Tuhle otázku dostávám často. Čína je natolik mocná a vy jste tak maličcí. Co s tím můžete dělat? A já vždycky říkám: Sovětský svaz se rozpadl, padla Berlínská zeď. Věci se mění, ale nikdo tomu nevěří. Tři roky od doby, kdy se zabavovaly vlajky, se nyní vlajka vyvěšuje. Proto jsme my, Tibeťané, věční optimisté. Neustále chováme naději, že se zítra věci změní k lepšímu. To je tibetský přístup k věci. 

To je velmi optimistické. Když mluvíme o lepších zítřcích – zítra byste se měl setkat s předními českými politiky. Pokud vím, tak jde o zástupce klubu 51 poslanců a senátorů. Co od tohoto jednání očekáváte? Bude jen symbolické, nebo plánujete i dohodu specifických kroků?

Symbolické není „jen symbolické“. Symbolické je dobré. Lidé dnes už nedělají symbolické věci. Skutečnost, že tam budu fyzicky přítomný, i když si nemyslím, že tam bude přítomno všech 51 zástupců parlamentního klubu, je silným poselstvím pro Tibeťany v Tibetu, neboť se jedná o největší podpůrný parlamentní klub Tibetu v celé Evropské unii. Vy totiž říkáte: stojíme za vámi. A také říkáte čínské vládě, že nejde jednat beztrestně a myslet si, že to projde. Každý má spoustu práce, takže nevím, kolik členů parlamentu přijde, ale budou reprezentovat celou skupinu. A to je to správné poselství.

Zmínil jste moc a sílu Číny a čínského nátlaku. Delší dobu už existuje iniciativa Pásma a Stezky. Myslíte si, že vztah České republiky a Tibetu nějak ovlivní, když se Česká republika do této iniciativy zapojí? Myslíte si, že bude moci efektivně podporovat Tibet?

Já budu zítra vyprávět svůj příběh, jak nám čínská vláda slíbila jednu stezku, která propojí Tibet s Čínou. Bylo nám řečeno, že to přinese mír a prosperitu. Brzy jsme zjistili, že to přineslo daně, kamiony, tanky a zbraně. Okupace přišla skrze tuto jednu stezku. Takže tato stezka nebyla pro Tibeťany dobrá zkušenost. Pokud by Česká republika měla v úmyslu připojit se k této iniciativě, doporučoval bych, aby měla otevřené oči, přistupovala k tomu skepticky a také myslela na svoje národní zájmy. Dejte si pozor, aby se vaši lídři nenechali koupit.

„Nesnadné dorozumívání s domovem“

V tomto ohledu může být pro jakési udržení otevřených očí slibné právě vaše zítřejší setkání s poslanci a senátory českého parlamentu. Když se vrátíme zpět k otázce Tibetu – dlouhodobě prosazujete přístup takzvané střední cesty, tedy autonomie Tibetu v rámci Číny. Víte, jestli s touto cestou souhlasí Tibeťané v Tibetu, nebo je to iniciativa exilové vlády a Tibeťanů žijících v exilu? Jak vlastně probíhá komunikace mezi Tibeťany v Tibetu a exilovou reprezentací? Do jaké míry vůbec může probíhat?

Politika střední cesty usiluje o skutečnou autonomii pro Tibeťany. Tibeťané v Tibetu s tím budou souhlasit, protože to je lepší než to, co mají teď. Čínská vláda by ale musela dovolit v Tibetu referendum, kde by si Tibeťané mohli skutečnou autonomii odhlasovat. 

A jak tedy komunikuje exilová vláda s Tibeťany v Tibetu?

Celkově je v exilu 30 procent Tibeťanů. Utekli nedávno, v posledních deseti, dvaceti letech. Takže většina z nich tam má rodiče, sourozence, rodinné příslušníky. Takže ty tisíce spolu komunikují. A také mnoho Tibeťanů utíká do exilu v Indii. A tak udržujeme komunikaci. Je to těžké, ale děje se to takto.

Kdyby v budoucnu došlo k uznání skutečné autonomie Tibetu, jak by vypadal politický systém, který by tam byl zaveden?

Snad by to byl demokratický systém.

A myslíte, že by se do země hodila spíše zastupitelská, nebo přímá demokracie? Nebo je na takové úvahy ještě brzy?

Je příliš brzy, protože potřebujeme najít s čínskou vládou nějaké řešení. Závisí to na tom, co oni řeknou. Ale kdybychom měli na výběr, byla by to plnohodnotná demokracie s parlamentem a vládou volenou lidem. 

Ještě mám jednu otázku na vaši osobu. Jako zástupce tibetského lidu, zvolený jeho duchovním vůdcem Dalajlámou, jakou roli hraje ve vašem životě, politickém i osobním, víra?

Mě nevybral Dalajláma, mě vybral tibetský lid. Byl jsem nejdříve zvolen, poté jeho Svátost oddělila církev od státu a svoji politickou autoritu svěřil mému úřadu. Takže církev a stát jsou oddělené. Duchovno hraje zásadní roli v životě každého Tibeťana. Já nemohu říci, že jsem oddaný buddhista, protože se každý den nemodlím a nemedituji, ale přemýšlím a jdu svou cestou tak, aby to bylo v zájmu tibetského lidu. To je v podstatě buddhistický způsob uvažování. Je to duchovní příspěvek k tibetské věci. Ale z kulturního hlediska jsem buddhista a řídím se buddhistickými zásadami a hodnotami ve stylu svého vedení.

Možná ten spirituální styl života přispívá k tomu, že Tibeťané udržují stále optimismus.

To ano, ale aby byl člověk optimista, nemusí být věřící. I ateista může být optimista a může být i pozitivní.

Poslední otázkou je, zda máte nějaké osobní motto?

Equanimity, tedy rovnováha a vyrovnanost.

Autor: Andrea Šťástková
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!