Ondřej Šteffl nenechá na školském systému nitku suchou. „Teď se mluví o průmyslu 4.0 a robotizaci, o tom, že lidé nebudou mít práci a řada povolání zmizí. A projevilo se to nějak ve školství? Ani náhodou! Dneska vychováváme lidi, pro které možná nebude práce,“ je přesvědčen ředitel společnosti Scio a zastánce vzdělávání pro budoucnost.
Jak by podle něj mělo fungovat školství a proč se nechce politicky angažovat? Ondřej Šteffl se v našem rozhovoru vyjádřil nejen k maturitám a přijímacím zkouškám, ale také ke stavu školství a nutnosti změn.
Učil jste i přes to, že nemáte vystudovanou pedagogickou školu, považujete tedy za nezbytné, aby ji budoucí učitelé studovali?
To, co je teď v zákoně o pedagogických pracovnících, pokládám za úplnou hloupost. Existují data o tom, že uchazeči, kteří se hlásí na pedagogické fakulty, jsou často v dolní třetině Gaussovy křivky. Mezi nimi jsou samozřejmě i skvělí lidé, ale víc než třetina z nich má IQ pod 100. A tito uchazeči pak projdou pedagogickými fakultami a jdou učit do škol. A můžete se zeptat kteréhokoliv rektora vysoké školy, která fakulta je nejslabší, a každý vám řekne, že ta pedagogická. To by samo o sobě tolik nevadilo, protože by je ředitel mohl vyhodit, když se neosvědčí. Potíž je v tom, že podle zákona dnes mohou na školách učit pouze absolventi pedagogických fakult. A to je dlouhodobě pro české školství úplná katastrofa.
Pozval jsem si několik absolventů pedagogických fakult a ptal jsem se jich, co se naučili a jak vypadají státnice. Obzvláště mě tedy zajímaly státnice z pedagogiky a psychologie. Všichni mi řekli, že to byla okrajová záležitost. A jedna dívka dokonce prohlásila: „Já jsem se na to vůbec nemusela připravovat, protože všecko, co jsem se dozvěděla z pedagogiky a psychologie na fakultě, to jsem znala už ze skauta, kde jsem dělala vedoucí.“
Je u učitele vůbec rozhodující dosažené vzdělání?
Za dnešních podmínek, které máme v České republice, bych podporoval možnost, aby mohl jít učit každý s magisterský titulem. To by podle mě úplně stačilo. Teď se navíc chystá novela zákona o pedagogických pracovnících, kde se zavádí ještě dvouleté adaptační období, a po těchto dvou letech následuje poměrně náročná atestace. Teprve po ní je z člověka plnohodnotný učitel. Takže nechápu, proč by do tohoto adaptačního období nemohl ředitel školy přijmout každého, kdo má magisterský titul, a o kom je ředitel přesvědčen, že bude dobře učit. Třeba i skautského vedoucího.
Jak podle vás vypadá kvalitní učitel?
To záleží na tom, jaké si škola klade cíle. Veřejné školství ale vůbec neví, jaké cíle má. Například na jednu stranu podporujeme inkluzi, ale na druhou stranu budou školy připravovat děti na plošné přijímací zkoušky, což je selektivní opatření. Nemám tedy ponětí, jak má v takovém systému vypadat učitel. Když zakládáme Scioškoly, tak samozřejmě máme představu, jaké průvodce chceme, ale to je naše vlastní představa, kterou nikomu nevnucuji.
A jaká je tedy vaše konkrétní představa?
Ze všeho nejdůležitější je, aby měl učitel nebo průvodce sebedůvěru. Musí si být sám sebou tak jistý, aby byl schopný a ochotný přiznat chybu, neměl problém věcně kritizovat ostatní a neměl problém kritiku od ostatních také přijmout. Protože to je zárukou růstu. Pokud lidé nemají dostatečnou sebedůvěru, tak nikdy nejsou schopní jednat s dětmi jako se sobě rovnými a mohou trpět různými mindráky.
Je tady tudíž problém chybějící sebedůvěry?
Určitě. Mezinárodní výzkum TALIS například ukázal, že jen 30 procent českých učitelů věří, že dokážou motivovat i žáky, kteří nemají o školní práci zájem. Průměr OECD přitom činí 70 procent. Jen zhruba 40 procent českých učitelů se domnívá, že umějí pomoci žákům uvědomit si, jakou má učení hodnotu. V cizině je to dvojnásobek. Ve výčtu bychom mohli pokračovat.
Byla to špatná zkušenost se školstvím, která vás vedla k založení soukromého gymnázia PORG či společnosti Scio?
Před pětadvaceti lety, když jsem zakládal PORG, bylo hlavní motivací napodobit gymnázia první republiky a nedělat přitom chyby, které se dějí v běžných státních školách, například neučit děti zbytečnosti, nechovat se k nim arogantně a nevlídně, respektovat je. Než přišla sametová revoluce, tak jsem učil na spoustě různých škol, rok na gymnáziu v Chebu, v řadě krátkých období také v Praze. V té době jsem nasbíral spoustu negativních zkušeností a právě jejich odstranění byla nosná myšlenka pro vznik PORGu. Dneska je výchozí situace jiná. Když teď zakládáme školu, spíše už víme, co chceme, než co nechceme. Spoustu jsme se toho naučili, nastudovali jsme, co se děje v cizině, vyznáme se víc v psychologii a v kognitivních vědách, takže už se opíráme o pozitivní ideu.
Myslíte si, že kromě finanční stránky se soukromé školy nějak podstatně liší od těch státních?
Je omyl si myslet, že ve všech soukromých školách se platí. Existují i průmyslové školy, učiliště nebo i základní školy, kde se vybírá buď malé školné, nebo dokonce žádné, protože škola má sponzora nebo dokáže efektivně využít státní dotace. Nelze tedy generalizovat. Určitě vznik soukromých škol reaguje na poptávku, protože jinak by tam nikdo své děti nedával. Poptávka může být samozřejmě různého druhu, může to být jak snadné získání titulu, tak naopak vytvoření velmi náročného prostředí, kde se děti naučí hodně věcí a jsou pak připravené jít třeba na Harvard. Teď vzrůstá poptávka po tom, aby se s dětmi zacházelo s respektem a rozvíjela se spíš jejich osobnost, než aby se jim cpali do hlavy plži, mlži nebo Lumírovci. Soukromá škola prostě vždycky vyhovuje poptávce a tím se liší od školy veřejné. Tam děti často chodí proto, že je povinná školní docházka a poptávka nepoptávka, děti tam chodit musí.
Když se zaměříme na přijímací řízení na vysokých školách, jsou lepší zkoušky připravené od Scia, nebo přímo od dané univerzity?
O tom si rozhoduje vždy konkrétní fakulta, ale řada z nich o tom ve skutečnosti moc nepřemýšlí. Výhodou testu obecných studijních předpokladů oproti všem jiným testům je v tom, že jeho výsledky jsou stabilní. Když se v září rozhodnete jít na test ze Základů společenských věd, naučíte se to a v březnu všechno budete umět, můžete se dostat z 0 na 100. To u OSP nejde. Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. Vy si sice můžete od nás koupit spoustu kurzů a z 50. percentilu se dostanete na 65., ale když studijní předpoklady nemáte dost rozvinuté, tak za dva měsíce na percentil 90 nedosáhnete. Na druhou stranu jsou lidé, kteří nic nestudují, jdou na OSP jednou v prosinci a jsou na99. Ato má výhodu i pro školu, na kterou se hlásí. Je to totiž stabilní výsledek, čili vy to před prvním ročníkem změříte a po celých 4-5 let studia je to více méně pořád stejné, zatímco ostatní výsledky se mohou měnit. Ovšem ani testy OSP nějak extra nepredikují vaši úspěšnost ve studiu, protože nedůležitějším faktorem je samozřejmě motivace. Ta se ale testovat nedá a navíc je velmi proměnlivá.. Obecně vzato ale test OSP predikuje studijní úspěšnost lépe než cokoli jiného.
Podle čeho jsou testové otázky OSP určovány právě jako předpoklady ke studiu?
Když jsme před 20 lety začínali, převzali jsme formát ze Spojených států. Tam ho používají od 60. let, mají s ním úžasné zkušenosti. Education testing service má 4000 zaměstnanců a jsou na to publikovány tisíce různých studií. Postupně ale přizpůsobujeme jednotlivé oddíly a otázky potřebám našich škol.
Ale stejně tak byste mohl sestavit test z všeobecného rozhledu. Dejme tomu, že by z každého předmětu, který se na školách učí, bylo vytvořeno několik otázek a mohl byste říct, že to jsou ty správné předpoklady.
Všeobecný přehled takhle testovat nemůžete, protože se neshodneme na obsahu. Kdysi dávno, když Právnická fakulta v Plzni dělala test Všeobecného rozhledu, byla třetina otázek zaměřená na opery, protože autor byl jejich milovníkem. Někdo jiný si zas myslí, že všeobecný rozhled zahrnuje přehled o divadle, knížkách, politice nebo historii. Na obsahu se nejde prostě dohodnout. Co jsou studijní předpoklady je ale celkem jasné. Test obsahuje třeba verbální oddíl a na některé otázky potřebujete mít dobrou slovní zásobu. Když ji nemáte, nemůžete ani efektivně studovat. Musíte se rychle orientovat v textu, číst s porozuměním složitý text. Musíte umět číst grafy, protože když studujete prakticky cokoliv, tak občas na nějaký narazíte a musíte vědět, že osa x je tady, osa y tam a co ten graf vlastně říká. To jsou dovednosti, které k úspěšnému studiu potřebujete bez debat.
Z toho vyplývá, že se jím testují spíše schopnosti než znalosti člověka, je tedy vůbec v dnešní době důležité učit se data, která si navíc můžeme během chvíle najít na internetu?
Znalosti, informace si můžeme dneska leckde vyhledat, učit se je bývá často zbytečné. Ale hlavní je, že schopnosti jsou mnohem stálejší než znalosti. Takže testujete stálou věc, která se u člověka nezmění v průběhu doby, například mezi začátkem a koncem studia. Zatímco když se naučíte v dějepise všechny letopočty, tak je můžete po zkoušce klidně zapomenout a 1. září nastoupíte na vysokou školu bez těchto znalostí. Velká výhodou OSP je, že dovednosti nejde zapomenout. Neexistuje možnost, že by někdo dosáhl percentilu 90 a po nástupu do školy nerozuměl složitějšímu textu. To by musel dostat ránu do hlavy.
V rozhovoru pro novinky.cz v roce 2014 jste o maturitách řekl: „Jediné, co můžeme, je nastavit minimální laťku, která musí být poměrně nízko a musí být rozumná pro všechny.“ Znamená to tedy, že by měla být maturita natolik lehká, aby ji mohl mít každý?
Pokud by byla tak snadná, aby ji zvládl každý, tak nemá cenu ji dělat. Smysl by maturita měla, kdyby opravdu něco ověřovala. Ona teď ale neověřuje vůbec nic. V katalogu požadavků k maturitě z češtiny je 5 položek – pravidla českého pravopisu, rozbor věty, porozumění textu, charakter textu a literární historie. Pokud umíte dobře gramatiku a literaturu, tak to ostatní můžete pustit z hlavy a maturitu uděláte, protože úroveň je nastavená tak, že musíte mít 40 % správných odpovědí. Takže můžete klidně z pěti věcí tři úplně vynechat a vůbec nic se nestane. Tak co se ověřuje? Nic. Mimochodem maturita z českého jazyka tak hloupá není, protože možná až z 80 % ověřuje čtenářskou gramotnost, jinými slovy schopnost pracovat s textem.
Stejně tak by bylo rozumné, kdybychom řekli: „Je to maturita, tak by měl každý umět cizí jazyk alespoň na úrovni B1 a ovládat trojčlenku a procenta.“ Bohužel se spíše ověřuje, jestli maturant umí řešit logaritmickou rovnici. Opravdu nechápu, proč by 75 % české populace mělo umět řešit logaritmické rovnice. Jsem absolvent Matfyzu, umím je řešit a dokonce bych rozpoznal, kdyby v životě nastala ta situace, že by mi pomohly. Za celý můj život ale podobná situace nikdy nenastala. Pokud by maturita měla k něčemu být, tak se musí určit minimální, rozumná laťka, což znamená – čtu s porozuměním i náročnější text, ovládám základy cizího jazyka a umím procenta, trojčlenku a číst grafy. A pak by maturita měla smysl.
Vypovídá podle vás v současném formátu maturity něco o studentovi jeho úspěch, respektive neúspěch?
Vypovídá hodně málo o jeho předpokladech k dalšímu studiu a často nevypovídá nic o jeho píli. Když má dítě špatného učitele matematiky a málo vzdělané rodiče, tak maturitu nemusí udělat a může být sebevíc chytré i snaživé. Navíc je to i sociálně diskriminační, takové děti z Chánova zkrátka nemají šanci.
Máte ke vzdělání poměrně dost připomínek, dokonce jste v pořadu Hydepark v roce 2014 řekl: „Ve firmě máme víc odborníků na testování, než je jich ve školství.“ Proč se tedy nesnažíte např. politicky angažovat, aby došlo k opravdové změně školství?
Na to je zase jednoduchá odpověď – ministr školství nemá prostředky, aby něco podstatného napravil.
A kdo je tedy má?
My jsme se o tom dnes bavili s kolegou, který použil skvělou metaforu: „Bitva je ztracená. Můžeme zachránit jenom některé lodě z flotily, ale se zbytkem se již nedá nic dělat.“ Bohužel si také myslím, že se s tím nic moc dělat nedá. Můžete zakládat Scioškoly, můžete podporovat určité množství skvělých škol. Řada škol je ale v takovém stavu, že opravdu netuším, jak by se dalo něco narychlo výrazně zlepšit.
Takže si myslíte, že je celoplošné řešení nemožné?
Ano. Muselo by dojít k nějaké dramatické krizi nebo „zjevení shůry“, protože i když bych nějaké návrhy měl, tak jsou politicky neprůchodné. Jedna z věcí, která by podle mého názoru výrazně pomohla, je vyhodit ty učitele, kteří spíš škodí, než prospívají. A klidně se pak může zmenšit dotace vyučovacích hodin. Děti by chodily méně do školy a strávily by tam méně času. Dnes je svět, který je obklopuje, může vzdělávat mnohem lépe než škola. Ale to je nereálné. Vyhodit tisíce učitelů a zkrátit školní výuku nemůže ani ministr v Severní Koreji, i když by to bylo opatření, které by leccos napravilo. Přidávat například učitelům na platu 10 % nic neřeší. Platy by se musely minimálně zdvojnásobit. Ale jak to chcete udělat, když už teď učitelské mzdy tvoří dohromady přes 100 miliard? Realita je smutná.
Takže Vám přijde zbytečné se o to nějak zasazovat?
Já sám reálné cesty nevidím. Neumím to, tak se do toho nepouštím. To, co momentálně dělám, je sice jen lokální změna, ale zato znamená velký posun. Pozice ministra je opravdu nezáviděníhodná.
V roce 2015 jste založil první Scioškolu, která je orientována na budoucnost, jedinečnost, vnitřní motivaci a osobní vztahy. Takovéto principy v běžných školách chybí?
Budoucnost – ano, ta chybí naprosto. Za to ale nemůžou školy, za to může jednoznačně ministerstvo, které stojí čelem k minulosti. Orientace na budoucnost je nulová. Teď se mluví o průmyslu 4.0 a robotizaci, o tom, že lidé nebudou mít práci a řada povolání zmizí. A projevilo se to nějak ve školství? Ani náhodou! Dneska vychováváme lidi, pro které nebude práce. Celý systém je bohužel nastavený tak, že když chcete v rámcovém vzdělávacím programu něco změnit, trvá to čtyři roky. Za čtyři roky se v tomhle světě odehraje takových věcí, že až se do osnov dostane požadavek na to, aby dítě umělo napsat SMS, budou se SMS už dávno namlouvat.
Jedinečnost – o individualizaci se sice hodně mluví, ale děti pořád sedí v řadách, učitel stojí před nimi, mluví na všechny a všem říká totéž. Podle zprávy České školní inspekce v 86,5 % hodin na základních převažuje frontální výuka. S vnitřní motivací se ve školách také nepracuje. Za poslední léta se změnilo leda to, že se děti víc chválí a odměňují a méně trestají, ale to je pořád jen vnější motivace, i když pozitivní. Škola je založena na předpokladu, který si přinesla z doby svého zrodu za průmyslové revoluce, totiž že děti by se neučily, kdyby je nikdo neodměňoval nebo netrestal. A to je naprostý omyl. Kognitivní vědy přinášejí další a další důkazy. Člověk je tvor učenlivý a když dítě necháte, tak začne zkoumat své okolí, protože ho potřebuje pochopit a naučit se zacházet s tím, co ho obklopuje. Děti by se nenaučily mluvit ani chodit, kdyby neměly vnitřní motivaci se učit. Ale ve škole se s tím nepracuje: Když dítě přijde do první třídy a třeba spočítá příklad, dostane hvězdičku nebo sluníčko. Dnešní experimenty psychologů ale dokazují, že jsou děti ochotné se učit nové věci i bez vnější motivace. Když je začnete motivovat zvnějšku, začnou učení brát jako nepříjemnou povinnost a jakmile je motivovat přestanete, jejich nadšení a touha poznávat zmizí.
Co se týče osobních vztahů, to je ve školách samozřejmě různé, ale spousta učitelů osobní vztahy s dětmi nenavazuje. Osobní vztahy jsou důležité zejména v tom, že vyučující musí mít sebedůvěru a pak přinášejí něco svého a to samozřejmě předávají i dětem. Ve Scioškolách jsou průvodci s dětmi pořád a navíc jsou tam všichni se všemi, což na normální škole není.
Proč tyto principy ve státních školách nefungují?
Musel by je tam někdo zavést a někdo by o to musel stát. Občas se najdou učitelé, kteří se o to snaží, ale většinou překvapivě narazí u rodičů. Rodiče jsou největší překážkou. My ve Scioškolách máme tu výhodu, že jsou malé a my si vybereme ty rodiče, kteří jsou odvážní a mají nějakou představu o tom, co chtějí nebo nechtějí. Zatímco ve státní škole si většina rodičů představuje, že škola má vypadat tak, jak vypadala ta jejich před 30 lety. A učitelům nezbývá nic jiného, než jim takovou školu dát. A když učitel přece jen začne dělat něco odlišného, tak si rodiče přijdou stěžovat. Třeba, že se začala používat Hejného metoda a že si to nepřejí. A ředitel to zarazí. Jsou i takové případy.
Svým přístupem přenášíte velkou zodpovědnost za vzdělání dětí na rodiče. Myslíte si, že v tomto ohledu fungují správně?
Když dítě vyrůstá v nefunkční rodině, tak je nevychované, nevzdělané, nepřipravené na školu, nezajímá ho vzdělání, nemá kulturní zázemí, nikdo mu se školou a vzděláváním doma nepomůže a takoví lidé budou v dospělosti těžko přínosem. To je problém, který bychom přednostně měli řešit. A nejenom kvůli těmhle dětem, ale i kvůli našim dětem, které takový problém nemají. Naše děti s nimi totiž budou žít. A já nechci, aby žily ve společnosti tvořené nevzdělanými a nevychovanými lidmi. Škola by si měla takové věci vzít na starost, zejména první stupeň nebo poslední ročník mateřské školy, ale nedělá to. Za cíl si raději klade, aby dítě umělo mnohočlen dělit mnohočlenem.
Takže škola se o to nestará?
Školský systém se o to nestará. Znám spoustu učitelek, zejména v malých obcích, které mají vytipované nefunkční rodiny a zohledňují to při práci s dětmi, které v nich žijí. Ale nikdo to po nich vlastně nechce, nikdo je za to neodmění, nikdo je za to nepochválí. Ony to dělají navzdory systému. Zdeněk Bergman je teď známý v souvislosti s děvčetem s šátkem v Teplicích. Ten se o děti z takových rodin stará a taky se nedočká pochvaly. Takže odpověď není, že nedělají školy, ale systém. Místo toho zavádí povinné přijímací zkoušky, což povede k tomu, že se o takové děti budou školy starat ještě méně. Jediné kritérium totiž bude, kolik dětí uspělo v povinných přijímacích zkouškách a ne kolika dětem z nefunkčních rodin jste pomohli a jsou z nich teď celkem rozumní lidé.
A bylo by vůbec prakticky možné zavést tuto péči do školského systému, když si vezmete, kolik takových dětí ve školách je?
Učitelé jsou velmi citliví na to, co se jim říká. Úplně by stačilo, kdyby se nedělaly pitomosti, které tomu brání, a kdyby ministryně řekla: „Prosím vás, učitelé na prvním stupni, je důležité, abyste se starali o tyhle děti.“ A ono by se to zlepšilo, protože některým učitelům, respektive učitelkám zkrátka stačí říct, že je to důležité a proč, a oni by to opravdu začali dělat. Pak je možné učitele školit a nějak jim dál pomáhat.
V rozhovoru pro server novinky.cz jste v roce 2014 řekl, že jste ignoroval vysvědčení svých dětí, nicméně si myslím, že je to mnohdy jediný výstup, který rodiče od svého dítěte vidí, a proto ho považují za důležitý. Nevypovídá snad o jeho znalostech?
A jsme zase u cílů. Většina rodičů o cílech školy vlastně moc nepřemýšlí. A pokud o nich přemýšlí, tak pro ně cílem docházky na základní školu je připravit děti na přijímací zkoušky na střední školu a cílem střední školy je připravit se na maturitu a přijímací zkoušky na vysokou školu. Jestli má rodič takové cíle, tak je vysvědčení docela dobrý indikátor a o nic dalšího se nemusí starat. Pokud má nějaké jiné cíle, třeba že prostě jen chce, aby se děti rozvíjely, tak na to nepotřebuje vysvědčení. Vy přece s nimi mluvíte, vidíte, jestli se rozvíjí, můžete na to doma mít i nějaký vliv. Pro mě bylo důležitější, jestli děti chodí ze školy v dobré náladě a přinášejí si odtamtud něco zajímavého nebo tam mají zajímavé spolužáky, což mimochodem pokládám za zásadní.
A je špatně, když někomu na známkách záleží?
Je špatně, když o tom rodiče nepřemýšlejí. Často jim na tom záleží jen ze setrvačnosti. Škola je prostě součást výchovy dítěte a některým rodičům vyhovuje, že na ni mohou hodit zodpovědnost za rozvoj svých potomků. Jsou třeba i lidé, kteří školu pečlivě vybírají, aby se děti hodně naučily, ale stále kontrolují známky a chtějí u nich vidět především výkon a úspěch. Nic proti tomu, je to jejich volba, ale já mám jinou. Naprostá většina lidí o tom nepřemýšlí vůbec, což je špatně.
Myslíte, že by bylo správné hodnocení úplně zrušit nebo jej zrušit aspoň ve stávající podobě? Není to pro děti občas jediná motivace k učení?
Pokud byste chtěla změnit motivaci, tak toho nedosáhnete zrušením známek. Zásahem do něčeho tak zavedeného by nastal chaos, učitelé by asi začali stávkovat a rodiče by byli bezradní. Jedna z mála věcí, která by mohla pomoct, je vzdělávat rodiče v oboru vzdělávání. Nějaká osvětová kampaň by určitě pomohla. „Neptejte se dítěte, jakou má známku, ale co se dneska naučilo!“ „Neptejte se ho, jakou má známku, ale co mu dneska ve škole udělalo radost!“ Takhle si umím představit kampaň, která by některé lidi přiměla o věcech přemýšlet, což by pomohlo školu změnit – rodiče by totiž od ní začali chtít něco jiného.
Nenapadlo vás takovou osvětovou kampaň vytvořit?
Nenapadlo. Na osvětovou kampaň potřebujete peníze, to by musel někdo zaplatit. Zaplatit by to mohlo ministerstvo, má 60 miliard z evropských fondů. Za miliardu uděláte osvětovou kampaň, že to poleze lidem i z uší. Přesto to ministerstvo neudělá.
Poměrně často kritizujete rámcový vzdělávací program, co by se tedy mělo na školách učit?
Zase je to o cílech. Podle školského zákona máme mít Národní program vzdělávání, což měl být dokument nadřazený všem rámcovým vzdělávacím programům, které od něj měly být odvozeny. Jenže ten jsme měli mít už před 11 lety a pořád ho nemáme, takže jsme bez výchozího bodu a potácíme se mezi jednotlivostmi. Nejsem povolán k tomu, abych dělal Národní program vzdělávání, já si o tom jen můžu něco myslet.
Například si myslím, že by pomohlo všechny rámcové vzdělávací programy ořezat na čtvrtinu původního obsahu a zbytek nechat na školách a dětech. Zaprvé – děti stejně neumí to, co by podle RVP měly umět. Víte, co jsou dva organismy ve stélce lišejníku? Když se na to na přednášce zeptám, tak se vždycky přihlásí jeden a já se zeptám: „Vy jste biolog?“ A on řekne: „Ano, já jsem biolog.“ Jinak to totiž nikdo neví. A takových věcí tam je plno – indukční čáry, Ohmův zákon, Faradayův zákon… Proč to tam je? A zadruhé – když necháte volbu mnohem víc na dětech, tak máte větší šanci, že to budou opravdu umět.
Myslíte tím, že si budou moci zvolit, co se chtějí učit?
Ano, ve spolupráci s učiteli si děti můžou třeba vybrat, že se naučí všechny pokémony. Ano, je to vlastně hloupost, ale když někdo říká, že se mají děti učit, protože si cvičí paměť, tak já na to říkám, že děti se spíš naučí 620 oblíbených pokémonů než třináct Přemyslovců, kteří je nezajímají. Pokud jde o procvičení paměti, pokémoni jsou mnohem lepší. Rád cituji Komenského: „Kdo nedbá, aby byl vyučován, toho budeš marně vyučovati, dokud u něho neprobudíš vřelý zájem o učení. “ Pokud to děti nebaví, tak je to marné. Dalším důvodem je, že když obsah výuky necháte otevřený, tak se může daleko lépe a pružněji měnit. Navíc děti často vědí lépe než dospělí, co se mají učit. Když to necháte na nich, zvládnou to bez problémů, třeba se i naučí samy číst.
Je samozřejmě náročné to ve škole zajistit, ale ne zas tolik. Děti se na něčem shodnou, když je vyzvete. Dejme tomu, že se musí minimálně patnáct dětí shodnout, že se chtějí učit o dinosaurech, nebo o něčem zajímavém, ale patrně se nedohodnou na dvou organismech ve stélce, protože je to opravdu hloupé. Aspoň tahle malá změna by pomohla. Učitelé různých předmětů vytvářejí jistá omezení, takže by si děti nemohly vybrat úplně cokoli, ale pořád by to byla jejich volba. A v okamžiku, kdy si něco samy vyberou, je to úplně o něčem jiném, než když jim nutíme 2. světovou válku v době, kdy je to nezajímá. Samozřejmě to klade vyšší nároky i na učitele, protože ten taky nemusí všechno vědět. Musel by pochopit, že nemusí všechno učit on, že stačí dětem doporučit zdroje, pomáhat jim a děti se leccos naučí samy. Nakonec by učitelům i ubylo práce.
A jak by pak člověk získal všeobecný rozhled?
Žádný všeobecný rozhled vlastně neexistuje, protože se nikdy všichni neshodnou na tom, co by měl obsahovat. Má být v maturitě Jidáš Iškariotský, nebo co je to hoax? Co je důležitější? Tohle se rozhodnout nedá. Někdo by znal celou Bibli, někdo zase historii Japonska – což by mimochodem z hlediska společnosti bylo daleko přínosnější. To, že se všichni učí totéž, je nesmyslné, protože společnost pak potřebuje něco jiného a on to nikdo neumí. Lidé by takhle uměli různé věci. Potíž má jenom školský systém, který chce pořád pro všechny stejné cíle a stejné výsledky.
V rozhovoru pro novinky.cz jste také školství charakterizoval jako velmi uzavřené a apeloval na větší otevřenost školy světu. Co máte tou otevřeností vlastně na mysli?
Musíte pustit svět do školy a školu do světa. Třeba ve Scioškole, ačkoliv to vůbec nebylo v plánu, tráví děti spoustu času mimo budovu školy, v reálném prostředí. To je jedna věc. Druhá věc je, že svět, zejména s digitálními technologiemi, přináší úžasné příležitosti, které můžete do výuky přinést. Škola nemusí děti všecko naučit, stačí, když jim nasadíte brouka do hlavy a ony se to pak naučí samy. Současná škola pořád pracuje s představou předminulého století, kdy co se dítě nedozvědělo ve škole, to se nedozvědělo vůbec. Ještě když jsem chodil do školy já, tak bylo velmi obtížné naučit se něco, co nebylo přímo ve škole. Kdybych se na gymnáziu rozhodl, že mě zajímá psychologie, která se tenkrát vůbec neučila, tak to znamenalo jít do knihovny, vyhledat nějakou literaturu a teprve prozkoumat, jestli jí budu rozumět. Vyžadovalo to úžasné úsilí a úžasnou schopnost studijní autonomie. Dnes je všechno dostupné na pár kliknutí na internetu.
Takže je to důležité proto, aby škola připravovala na budoucnost?
Samozřejmě. Škola je neuvěřitelně uzavřená do sebe. K maturitě musíte umět napsat výklad, zprávu, charakteristiku či líčení, ale jak napsat status na Facebook, aby ho někdo četl, to se neučí. Proč? Já tomu nerozumím. Je to jenom ukázka toho, jak moc je škola nepružná a uzavřená. Dětem by se mnohem víc líbilo zadání: „Každý napište status o tom, jak dnes vychází slunce. Schválně, kdo ho napíše tak, že bude mít nejvíc lajků.” Neříkám, že by to zrovna pozvedlo vzdělávací systém, ale aspoň by to bylo něco, při čem by děti rozuměly, proč to dělají.
