Všichni na Mars! (až zničíme Zemi)

Elon Musk a jeho raketa SpaceX

Elon Musk a jeho raketa SpaceX Zdroj: profimedia.cz

Elon Musk představil vesmírnou loď Dragon V2
Elon Musk
Elon Musk
americká astronautka Peggy Whitson (57)
Peggy při »cestě« po plášti ISS.
20
Fotogalerie

Elon Musk se, zjednodušeně řečeno, vykašlal na bezvýsledné přemlouvání prezidenta Trumpa, aby se začal víc zajímat o proměnu klimatu a prostředí na Zemi, a rozhodnul se začít plánovat přesidlování lidí na Mars v případě, že dojde ke kolapsu civilizace. Nejspíš je to jednodušší. Wired analyzuje případ, kdy byl ve Spojených státech muž zbaven svého práva na Facebook a který je dokonalým dokladem faktu, že zdaleka ne všichni bojovníci za svobodu slova jsou obdivuhodní hrdinové. Spiegel zas mluví o „pekle“, ke kterému se schyluje v Hamburku v době summitu G20. Můžeme si z masových plánovaných protestů proti této události něco vzít? Britský akademik nás pak ve svém článku pro LSE Impact Blog vyzývá k tomu, abychom byrokracii bohorovně nepřehlíželi a naopak se ve vlastním zájmu zabývali tím, jak funguje.

Elon Musk, který kvůli neshodám ohledně změn klimatu nedávno opustil poradenský tým prezidenta Trumpa, publikoval v časopise New Space detailní plány, dle kterých budou lety na Mars možné již v roce 2023 – právě na této planetě chce Musk vytvořit soběstačné město. Andrew Coates, profesor fyziky na University College London, ve svém článku pro The Conversation píše o realističnosti Muskových vizí. Upozorňuje především na to, že Musk není žádný nerealistický blázen, jelikož jeho vize jsou sice ambiciózní, ale přesto se mu často daří plnit vytyčené cíle. Mezi jeho ambice teď patří například plán snížit cenu cesty na Mars o pět milionů procent, čehož se má dosáhnout především díky recyklovatelné vesmírné technologii. Coates se tedy nechce automaticky stavět k Muskových plánům pesimisticky, poukazuje však na několik aspektů, které dle
jeho názoru Musk opomíjí či zlehčuje.

Musk je jeden z lidí, který „věří“ (má k tomu vědecky podložené důvody), že klimatické proměny způsobuje člověk, přičemž se aktivně snaží bojovat za to, abychom k planetě přistupovali šetrnější způsobem. Své nové plány pak vysvětluje především jako jedinou možnou alternativu v případě, že dojde ke kolapsu civilizace. Neznamená to náhodou, že Musk považuje vybudování civilizace na Marsu za snadnější řešení, než přesvědčit politiky a vlivné podnikatele, aby ke kolapsu Země přestali aktivně přispívat? Nestojí vlastně za těmito plány namísto snílkovství spíš pochmurný realismus, který o naší civilizaci vypovídá něco velmi nepěkného?

Internetová svoboda slova překračuje státní hranice

Svoboda slova je hodnotou, bez které si lze těžko představit demokratický stát, přesto však v každé zemi, která se nazývá demokratická, má svoboda slova nastavené určité hranice. Tyto hranice, pokud skutečně slouží občanům daného státu, mají být samozřejmě testovány a diskutovány. Lidé, kteří bojují za svou svobodu slova, však nemusí být vždy pouze omezovaní hrdinové, jimž zbytek společnosti brání ve vyjádření vlastního názoru. Americký Wired zmiňuje případ Lestera Packinghama, odsouzeného za pohlavní styk s třináctiletou dívkou, kterému stát Severní Karolína zakázal přístup na Facebook (údajně proto, že právě na této síti by mohl vyhledávat další potenciální oběti). Packingham se však rozhodl proti tomuto rozhodnutí bojovat a nejvyšší soud Spojených států mu dal za pravdu – zákaz založení si profilu na Facebooku a používání této sítě prý skutečně porušuje první dodatek Listiny práv Spojených států amerických (tzv. Bill of Rights).

Wired však upozorňuje na to, že státní restrikce omezující přístup k sociálním sítím nejsou tím největším nebezpečím, kterému v současné době čelíme. Mnohem větší problém představuje fakt, že samotný Facebook se může rozhodovat, komu přístup umožní a neumožní. Jediné, čeho se musí obávat, je diskriminační zákon, ten by se však nevztahoval například na zákaz přístupu odsouzeným zločincům či na jiné skupiny, které v tomto zákoně nejsou zmíněny. U „internetových práv“ tak existuje poněkud naivní představa, že nám je může omezit pouze stát. Všichni bychom se však měli zajímat o to, jak firmy typu Facebook fungují, jelikož by v budoucnu mohlo dojít k tomu, že na jejich potenciální omezování svobody slova nebudou mít lidé žádné páky.

Protesty proti summitu G20 otevírají nepříjemné otázky

Dne 7. a 8. července se bude konat summit skupiny G20 v Hamburgu a německý Spiegel se v jedné z mála svých anglických reportáží věnuje možným bezpečnostním rizikům, které mohou akci provázet. Hamburg očekává mnoho, skutečně mnoho protestujících nejen z Německa, ale v podstatě z celé Evropy. Z výzev, které kolují po internetu, se dají očekávat i účastníci z Česka, přičemž hamburská policie celkově mluví až o sto tisících protestujících. Přípravy jsou skutečně velkolepé na obou stranách – policie vymýšlí nové a nové strategie, jak se „vypořádat“ s případnými nepokoji, přičemž některé levicové skupiny naopak vymýšlejí, jak tyto snahy policie nabourat. Postoj k násilí je však mezi samotnými protestujícími velmi různorodý – někteří se budou snažit všemi prostředky summitu zabránit, jiní zas doufají v klidný průběh.

Důvody protestů nejsou zcela jednotné. Po celém Německu se například mobilizují Kurdové, kteří se chystají vystoupit proti tureckému prezidentovi Erdoganovi, přičemž pak logicky hrozí konflikty s Erdoganovými příznivci. Jeden z hlavních cílů protestů by se však dal vyjádřit heslem, které měla na plakátu malá skupina, jež s projevy nespokojenosti už začala: „Zlomte moc bank a korporací!“ Podobná hesla provázela například i hnutí Occupy Wall Street v roce 2011, ale můžeme se s nimi setkat i u mnohých politiků, které média považují za extrémně pravicové (ti však k nadvládě bank a korporací připočítávají ještě neziskové organizace). Dle Spiegelu jsou navíc protesty v Hamburku výjimečné i tím, že se jich účastní nejen radikální levice, ale i „mainstreamová střední třída“. Pokud si sjezd vrcholných světových politiků tolik lidí vysvětluje takovýmto způsobem a pokud začíná podobná rétorika pronikat zleva i zprava na politickou scénu, vyvstává otázka, zda by na ni „mainstreamoví“ politici neměli začít nějak reagovat. Ignorování podobných nálad ve společnosti by se totiž do budoucna mohlo nám všem vymstít.

Zajímejte se o byrokracii!

Britský akademik Deren Dunne, který se zabývá mimo jiné tím, jak fungovala byrokracie v alžbětinské Anglii, se v článku pro LSE Impact Blog zamýšlí nad rolí byrokracie v akademické sféře. Není třeba konstatovat, že byrokracie neustále přibývá, Dunne však vybízí k tomu, aby ji akademici pouze nepřecházeli jako nutné zlo, aniž by se snažili zjistit či pochopit, jak onen byrokratický systém funguje. Zda vědec se svým projektem dosáhne na financování, v dnešní době nemusí ani tak záležet na tom, jak moc je jeho výzkum skutečně hodnotný, ale spíše se odvíjí od co nejlepšího splnění norem daného byrokratického systému. Byrokracie je dle autora vlastně forma společenské kontroly, která má svá opodstatnění, ale pokud se o ni nebudeme dostatečně zajímat, může nakonec sloužit jen sama sobě nebo malé skupině několika jedinců, a dokonce jít i proti zájmům dané vědy. V tomto kontextu je třeba se ptát, co po akademicích či vědcích daný systém vlastně chce a s jakým cílem finanční prostředky rozděluje. V České republice také neustále slyšíme nářky na mechanický systém RIV bodů a paradoxní situace, kdy publikovat hodně a nekvalitně se vyplatí více než méně a přínosně. Řešením k reformování této situace by tedy paradoxně mohlo být dobrovolné zanoření se do samotné byrokracie.