Běžný způsob života ve vyspělých zemích je nevyhnutelně spjatý s produkcí enormního množství odpadu, která přímo vyvolává nebo dále stupňuje závažné environmentální problémy, s nimiž se v současné době lidstvo potýká. Před nedávnem však začal sílit trend, který by mohl celou situaci zvrátit. Hnutí zero waste přišlo s řešením v podobě života bez odpadků.
Jeho popularita roste také v České republice. Přibývá zero waste blogů, síť bezobalových obchodů se rozšiřuje. Stane se zero waste celospolečenským trendem, nebo se bude nadále týkat jen úzké skupiny obyvatel? V čem konkrétně je produkce odpadu problematická? A je život bez odpadků skutečně jedinou možností, jak na tuto krizi reagovat?
Vedlejší produkt pohodlného života v existenčním přebytku
Když nás staré věci jako elektronika, textilie nebo vybavení domácnosti omrzí, případně se nám pokazí nebo zničí, vyhodíme je a nahradíme novými. Když nestačíme sníst nakoupené jídlo, zpravidla skončí v popelnici. Podobným způsobem jednáme ve větší či menší míře skoro všichni. Proč? Nové věci nás patrně těší a výše našich příjmů, jež je vzhledem k cenám zboží relativně vysoká, nám umožňuje si je bez většího přemýšlení kupovat.
K tomu nás s chutí vybízejí výrobci, motivovaní maximalizací svého zisku, a vlády, jejichž ekonomická politika vyžaduje neustálý ekonomický růst, k němuž produkce nových věcí značně přispívá. Snaha o maximální pohodlnost celého procesu dala vzniknout „kultuře nakupování”, která problém nadále stupňuje.
Spolu s potravinami a koupeným produkty si tak domů odnášíme i budoucí odpad – s pečivem, ovocem a zeleninou mikrotenové sáčky, s nápoji PET lahve nebo plechovky a s naprostou většinou dalšího zboží plastové obaly. Toto jednání nezůstává beze stopy. Například průměrný Čech planetu ročně obohatí o 300 kilogramů komunálního odpadu, který je tvořen ze zbytků jídla, plastových obalů, skla, kovů nebo textilu, a také velké množství elektroodpadu, který v sumě započten není.
Environmentální dopad nadměrné produkce odpadu
A právě tato nadměrná produkce věcí, co jsou předurčeny k tomu stát se odpadem nebo se v něj po velmi krátké době používání proměnit, je z environmentálního hlediska problematická.
První problémy jsou vázány již na samotný proces výroby, jehož energetická náročnost v důsledku značně přispívá ke globálnímu oteplování. Navíc se při ní spotřebovávají suroviny, jejichž získávání způsobuje řadu lokálních problémů – příkladem může být vysychání Aralského jezera, zapříčiněné nadměrným pěstováním bavlny používané při produkci textilu, nebo zdevastovaná a kontaminovaná krajina v místech, kde se těží nerostné suroviny potřebné na výrobu nové elektroniky.
Další problémy jsou spjaté s odpadem jako takovým. Jeho spalování znečišťuje ovzduší, skládkování pak otravuje půdu. Ty navíc nejsou vždy úspěšné. Kolektivní neschopnost regulovat ukládání a zpracovávání odpadu narušila většinu světových ekosystémů. Jako příklad lze uvést nechvalně známou odpadkovou skvrnu, rozsáhlou oblast v Pacifickém oceánu, kontaminovanou odpadky a plastovými mikročásticemi, které umrtvují tamní mořský život.
Recyklace nestačí
Ne všechen odpad naštěstí končí na skládkách, ve spalovnách či v krajině, stále větší množství se daří recyklovat. Například v České republice, byť se stále recykluje jen zhruba pětina celkového odpadu, se poměr zrecyklovaného odpadu od roku 2000 zečtyřnásobil.
Trend se v tomto ohledu jistě ubírá pozitivním směrem. Nelze však podléhat iluzi, že by problémy spjaté se skutečností, že naše společnost produkuje příliš velké množství odpadu, vyřešila důslednější recyklace. Neřeší totiž problémy spojené s výrobou, navíc není zcela efektivní – některý odpad nelze recyklovat vůbec a zbytek odpadu, snad vyjma kovů a skla, nelze recyklovat opakovaně.
Problémy tak plně odstraňuje až předcházení vzniku odpadu. Tato myšlenka dala vzniknout hnutí zero waste, jehož následovníci se ji pokoušejí realizovat v praxi a ukazují, že i v „normální” společnosti lze žít tak, abychom žádný odpad neprodukovali.
„Z domu neodejdu bez lahve na vodu, látkové tašky na nákupy, krabičky na jídlo a příboru. Můj jídelníček se skládá jen z jídla nakoupeného bez obalu – zeleniny, ovoce a pečiva, které si v obchodě dávám do vlastních plátěných pytlíků, nebo těstovin, luštěnin, rýže, ovesných vloček nakoupených do vlastních nádob u farmáře nebo v některém z bezobalových obchodů. Nové věci si nekupuji vůbec. Vše, co k životu potřebuji, se dá buď půjčit, nebo sehnat v bazaru. Nakoupené jídlo pečlivě dojídám a když mi náhodou něco zbude, uspořádám večeři pro své přátele. Organické zbytky následně kompostuji. Místo auta jezdím hromadnou dopravou a na kole,“ popsala praktickou stránku zero waste života Helena Škrdlíková, česká zero waste blogerka.
Rostoucí popularita zero wastev Česku
Hnutí zero waste začalo nabývat na globálním významu počátkem tohoto století. V České republice jeho popularita výrazně vzrostla se vznikem Czech Zero Waste blogu v roce 2015. Ten má v současné době přes tři tisíce pravidelných čtenářů a již zdaleka není jediným svého druhu. „Za poslední rok a půl jsem zaznamenala vznik dalších osmi zero waste blogů,“ říká Helena Škrdlíková, která Czech Zero Waste spoluzakládala.
Rostoucí popularitu reflektuje také nedávné vydání českého překladu knihy Domácnost bez odpadu od Bei Johnson, jedné z hlavních tváří světového zero waste. „Kniha vyšla v nákladu 4000 kusů a v současné době máme prodáno přes 50 % výtisků, což je na Čechy neuvěřitelný úspěch. V průběhu dubna budeme muset udělat další dotisk,“ uvedla Petra Hajzlerová z nakladatelství Peoplecomm.
Na očividnou poptávku ze strany české veřejnosti reagují bezobalové obchody, kterých již v současné době v Česku několik funguje. Prodejen, kde lze pořídit bezobalový nákup, je pak evidováno dokonce přes stovku.
„Od našeho vzniku před dvěma lety počet zákazníků neustále roste, v Praze by se bez problému uživilo ještě několik takových obchodů,” komentoval rostoucí zájem o bezobalové nakupování Ondřej Tesař, spoluzakladatel pražského Bezobalu, který v Praze letos v létě plánuje otevřít další prodejnu s výrazně větším sortimentem.
Dojde ke společenské změně?
I přes nepochybně rostoucí popularitu však zůstává otázkou, jak velký potenciál k růstu hnutí zero waste v Česku má. Zmíněná snaha o maximální pohodlnost, radost z kupování nových věcí a tlak ze strany výrobců jsou pravděpodobnými příčinami, proč se kultura nakupování vyvinula do současné podoby. Nemusí však nutně bránit tomu, aby lidé začali žít šetrněji.
Daleko důležitějším faktorem, určujícím současný stav, je nízká informovanost a uvědomělost. Každoroční nakupování nových mobilů nebo pití balené vody se stalo něčím tak běžným, že většinu lidí přirozeně ani nenapadne se zamyslet, že by v nich mohlo tkvít něco nesprávného.
Jakmile se k nim ale informace dostane, ať už od známých nebo z médií, existuje velká šance, že začnou svůj způsob života postupně měnit. Ondřej Tesař z Bezobalu popsal celý proces takto: „Lidé k nám napoprvé chodí ze zvědavosti. Pak se jim ale bezobalové nakupování zalíbí, o problematiku se začnou více zajímat, velmi často se z nich stávají stálí zákazníci, kteří myšlenku zero waste šíří dál.”
Potenciál pro změnu tedy existuje. „Věřím v to, že bezobalové obchody postupně nahradí vietnamské večerky,“ naznačil základní vizi českých propagátorů zero waste Ondřej Tesař. Následující roky tedy ukáží, zda dokáže česká společnost tento potenciál naplnit a zmírnit tak environmentální problémy, které zbytečnou produkcí nadměrného množství způsobuje.
