Spolek Mladí občané (MOB), který se zabývá zvyšováním zájmu mladých lidí o svět kolem sebe a o politickou participaci, vytvořil před komunálními volbami nový projekt: portál Kandiduju.cz. Jeho základním cílem je shromáždit všechny základní informace o kandidatuře do obecních zastupitelstev na jednom místě. Dále se snaží pomoci mladým lidem provést mnohdy těžký počáteční krok rozhodnutí do toho jít a kandidovat. V neposlední řade provádí potenciální zastupitele celým procesem kandidatury až do bodu, kdy se stanou zástupci ve své obci a do budoucna se zaměří i na odborný mentoring již zvolených zastupitelů. Jak se jim to daří? A proč je potřeba zapojit do komunální politiky mladé lidi? Hovořili jsme o tom s předsedkyní MOBu, zakladatelkou iniciativy Kandiduju.cz a studentkou ekonomie na IES FSV UK Markétou Malou.
Proč se vaše iniciativa zaměřuje právě na komunální politiku, která se většině lidí může zdát nepřitažlivá?
Myslíte, že je nepřitažlivá? Komunální politika je člověku nejblíže, je to způsob, jak měnit svoje nejbližší okolí a je to něco, do čeho se může zapojit takřka každý, kdo se pro to rozhodne. Zároveň vstup do komunální politiky není nereálný, vlastně nemusí být tak těžké se tam dostat.
V reportáži televize Praha na téma Vašeho workshopu jste řekla, že workshopy pořádáte zejména proto, abyste mladé lidi motivovali k tomu politicky se angažovat a abyste napomohli odstranit bariéry, které jsou podle vás mnohdy vsugerované. Jaké bariéry máte na mysli? A proč si myslíte, že jsou vsugerované?
Bariéry ke vstupu mladých do komunální politiky existují a je jich hodně, nicméně jsou často pouze vsugerované. Jde zejména o zkušenosti, které mladí samozřejmě postrádají. Nedostatek zkušeností však není nepřekonatelný problém. Mladé lidi také často třeba ani nenapadne, že pro zlepšování svého okolí tu existuje cesta kandidatury do zastupitelstva, nebo nevědí, jak na to.
Mám také dojem, že v mé generaci panuje představa, že politický systém je cosi uzavřeného a že do tohoto světa nelze jednoduše proniknout. To však vůbec není pravda. Pokud přijdou k nějaké politické straně nebo místnímu hnutí, obzvlášť v malých městech nebo na vesnicích, pravděpodobně je přijme s otevřenou náručí, protože mladé lidi také potřebuje. Mladí představují podstatnou část společnosti, která by měla být zastoupena v komunální politice – když tam chybí, tak to není správně.
Další bariérou je nedostatek informací, které se dají dohledat, jako např. jak kandidovat, co dělá, nebo nedělá zastupitelstvo atd. Cílem našeho projektu je to, aby potenciální kandidát do zastupitelstva měl všechny tyto informace na jednom místě.
Co by měl mladý zastupitel udělat, aby ho starší kolegové brali vážně a jak se vypořádat s povyšováním se, jehož příkladem je vystoupení Jaroslava Faltýnka směrem k Jakubu Michálkovi v Otázkách Václava Moravce?
Tohle jde, myslím, změnit jen těžko. Sama s tím zatím nemám osobní zkušenost, ale často řeším toto téma s mými politicky angažovanými vrstevníky. Někdy se starší politici přirozeně uchylují k útokům založených pouze na věku. Rozhodně to není fairplay.
Pokud se budeme bavit o přirozeném získávání respektu, tak je nutná pokora, ochota naslouchat těm druhým. Není podle mě správné, když mladý člověk bere své mládí jako hlavní předpoklad toho, že on je právě tím, který si na vše posvítí a bude hanět vše, co bylo uděláno před ním. Mladí lidé toho můžou dát politice hodně, ale neměli by si myslet, že to stojí jen na jejich mládí. Je to spíš skvělé doplnění celé skládačky politického zastoupení v jednotlivých městech. Pak už je to čistě otázkou schopností a charakteru jednotlivců.
Co může mladý člověk přinést do komunální politiky na rozdíl od osob, kterým je lehce nad 30 let a jsou zastoupeny relativněhojně?
Je to ochota jít do věcí po hlavě. Možná právě kvůli nedostatku zkušeností mladí lidé vidí věci trochu růžověji a jednodušeji, proto se častěji než starší raději pustí do ambiciózních projektů. Když mají nápad, jdou si za ním, nejsou ještě unaveni životem. Teď samozřejmě hodně generalizuji, ale myslím, že to je naše společná charakteristika.
Neoddiskutovatelnou odpovědí pak ale jistě bude fakt, že představují pohled na řešení problémů očima naší generace, která je momentálně v politice zastoupena mizivě. Přitom politická rozhodnutí, to jak naše města budou fungovat a vypadat, se nás dotýkají z určitého úhlu pohledu daleko víc než starších, protože my tady budeme žít další desítky let.
Vy se politicky angažujete?
Ano, v podzimních komunálních volbách budu kandidovat jako nezávislá kandidátka ve své rodné obci na Vysočině. Trávím teď jako studentka většinu času v Praze, ale ke svému domovu mám stále silné vazby. Řekla jsem si, že když jsem aktivní v Praze, proč nebýt aktivnější i doma?
Můj zájem o veřejné dění a angažovanost začal už v dětství, když mi moje prateta vyprávěla o ochotnickém divadelním spolku. Ten u nás fungoval přes sto let, ale v 50. letech zanikl, protože v něm lidi přestali vidět smysl, s trochou nadsázky, protože v plnění pětiletky jim ochotničení nepomohlo. Štvalo mě to. Tak jsme ho s přáteli před 6 lety obnovili a má to úžasné ohlasy, naše premiéry vždy doslova přeplní místní sokolovnu. To byl základ mé angažovanosti, kterou jsem po čase chtěla posunout dále. Proto kandiduji ve volbách.
Jaké bariéry jste zažila vy osobně?
Nejvíce jsem se s nimi setkávala ve své hlavě před definitivním rozhodnutím. Hodně jsem váhala, jestli to má vůbec cenu, co budu vlastně dělat, jak mám začít. Největší boj byl ve mně samotné. Po tom samotném rozhodnutí už to bylo jednoduché. Když jsme se o tom pak bavili v MOBu s dalšími z nás, kteří taky kandidují, zjistili jsme, že to máme podobně. A to byl také ten moment, kdy jsme si řekli, že tu chybí něco jako projekt Kandiduju.cz a chceme ho založit. Protože pokud takto uvažujeme my, i když jsme obklopeni dalšími aktivními lidmi, jak o tom uvažují lidé, kteří jsou od tohoto světa angažovaných lidí odříznutí?
Česká republika má jedno z nejmenších čísel angažovanosti mladých lidí v Evropě (60 % mladých se o politiku nezajímá) a k vám pravděpodobně chodí lidé, kteří v této skupině nejsou. Co myslíte, že je třeba udělat, aby se zvýšil zájem o veřejné dění a aktivní angažovanost u ostatních?
Není to žádné objevení Ameriky, ale základem je podle mě drobná masarykovská práce, práce v regionech. MOB a konkrétně pak náš projekt Kandiduju.cz má potenciál podporovat angažovanost mladých v České republice. Dosud jsme se zaměřovali na lidi, kteří se už zajímají o politiku nebo jsme vzdělávali kandidáty, kteří se zúčastní říjnových komunálních voleb.
Nicméně již od spuštění projektu se nám ozývají lidé, kteří chtějí rozšiřovat myšlenku angažovanosti tak, jako to dělá projekt Kandiduju.cz, respektive celý MOB. Jedná se zejména o ty, kteří jsou již politicky aktivní a vnímají problém absence zájmu široké veřejnosti o politiku a nadstranické diskuze jako takové. S těmito lidmi chceme spolupracovat a podpořit je v jejich snaze zvyšovat zájem lidí o své okolí.
Mimo to se toho v MOBu snažíme svým dílem dosahovat sami prostřednictvím vzdělávacích programů pro středoškoláky (například našeho největšího projektu AMOB – Akademie Mladých občanů), debat pro veřejnost, dále skrze přednášky na středních školách nebo simulovaná jednání zastupitelstev ve spolupráci s radnicemi a školami.
V čem konkrétně spatřujete důvody tak nízkého zájmu o veřejné dění?
Jedná se o kombinaci různých faktorů. Jedním z nich je naše historická zkušenost, která nám nedovolovala se bez obav a nálepek politicky angažovat. Dalším je obecně málo vyvinutý vztah k místu, ve kterém žijeme. Myslím, že máme mnohdy pocit, že politika je něco, co existuje pouze za nějakou pomyslnou hradbou, politiky vnímáme jako „je“, zkrátka nic, co by se nás týkalo. To zřejmě souvisí právě s onou historickou zkušeností, jakési odosobnění politiky, představa, že je nejlepší se nezajímat a nechat „je“ to zařídit.
Žijeme ale v jiné době a to „oni“ by se mělo přetvářet na „my“. Dalším faktorem je nedostatek v poznání moderních dějin. Ve školách tomu není věnován prakticky žádný čas. Tohle je obrovská chyba, která je však relativně jednoduše napravitelná. Já jsem vyrůstala v rodině, ve které se o těchto záležitostech často a otevřeně mluvilo. Ve škole mě však doslova šokovalo, že jsem výjimka a že moji spolužáci (na žádném béčkovém gymnáziu) netuší, co znamená rok 1968.
Je vůbec reálné usilovat o co největší zapojení lidí do politiky? Není to tak, že politiku ovlivňuje pouze malý počet lidí a ostatní se nechají vést?
Pokud by to tak bylo, tak by to nebylo podle mě správné. Následuji v tomto myšlenky Václava Havla a jeho pojetí aktivní občanské společnosti. Jakmile se většina přestane o politiku zajímat, rychle se to zvrtne směrem k něčemu, co nechceme. Můžeme pak mít sebelépe nastavený systém a pravidla fungování politiky, ale pokud lidi nebude zajímat, co se děje a kdo se snaží moc zneužívat, a pokud apely a varování novinářů zůstanou bez odezvy, pak nastavená pravidla zůstanou opravdu jen na papíře.
Mimo to, na komunální úrovni to bez angažovanosti nepůjde už jen proto, že by se pak prostě vůbec nic nedělo. Všichni by si žili uzavřeni ve svém „black boxu“ definovaném plotem svých domů, lidé na radnici by dělali jen to nejnezbytnější a nejspíš jen k vlastnímu prospěchu. Nevím jak vy, já bych v takové společnosti žít nechtěla.
