Zapomenutá Venezuela. Je cesty zpět? | E15.cz

Zapomenutá Venezuela. Je cesty zpět?

Kristina Šůsová

Také si pamatujete, jak letos na jaře dominovala Venezuela novinovým titulkům? Od té doby se jihoamerická země sice občas někde v titulcích vynoří, naposledy v souvislosti se svým usednutím v Radě pro lidská práva v OSN, ale krize, jež se tam odehrává, je postupně (nejen) českými médii zapomínána. Mně dění ve Venezuele připomněla právě Isabella, jejíž příběh se v této reportáži objeví. Jak sama popisuje, už brzy se Venezuela pravděpodobně vynoří znovu jako země, kde humanitární krize způsobí hladomor konkurující tomu, který můžeme sledovat v Jemenu. Jak se z nejbohatší latinskoamerické země stal stát, v němž lidé umírají hlady a každých dvacet minut zemře jeden člověk násilnou smrtí?

Kořeny krize, kterou nyní ve Venezuele můžeme pozorovat, sahají až k počátkům vlády levicového politika Huga Cháveze, jak zachycuje dokument Chavizmus – Mor 21. století. Hugo Chávez se o vojenský převrat pokusil již v roce 1992. Chtěl využít toho, že jsou lidé znechuceni svým současným politickým vedením a rostoucí korupcí, a nabídnout hlavně těm nejchudším vrstvám společnosti lepší alternativu. Pokus o převrat byl ale neúspěšný a Cháveze zatkli. K moci se tedy dostal až v roce 1998, kdy se svým programem socialismu 21. století vyhrál prezidentské volby. Lidé chtěli svou zemi transformovat a Chávez se stavěl do role mesiáše, který je spasí. K tomu však bohužel nedošlo.
 
Venezuelský pád

Z dnešní perspektivy může být Chávez považován za charismatického vůdce a populistu, jehož rétorika přitahovala především chudé. Nabízel jim větší ekonomickou rovnost a „lidskou ekonomiku“. Inspiraci pro své plány čerpal především od kubánského vůdce Fidela Castra, který si vzal venezuelského socialistu pod svá křídla a předával mu své zkušenosti tak, jako je on dříve získával od sovětských lídrů. Castro Cháveze inspiroval k vytvoření totalitního státu, který mírně připomínal Sovětský svaz. Hned po zvolení se venezuelský lídr podporovaný armádou chopil moci a po referendu nechal změnit ústavu, která nově značně rozšířila prezidentské pravomoce. Kromě toho zavedla také nový název státu – Bolívarovská republika Venezuela. Toto byla jen jedna z několika ideologických změn, které Chávez implementoval – další byla například změna venezuelské vlajky.

Rozdělení Československa by mělo být inspirací pro Maroko, říká zastánce samostatnosti Západní Sahary

Nový lídr se snažil reformovat Venezuelu ve smyslu svého programu socialismu 21. století. Ten přispěl nejen k dramatickému navýšení počtu dětí a mládeže, kteří nastoupili do vzdělávacího systému, ale rovněž i k více než třetinovému snížení úmrtnosti nemluvňat. Mimo to se výrazně zlepšil přístup Venezuelanů k pitné vodě a kanalizaci. V roce 1998 mělo k pitné vodě přístup 80 % Venezuelanů a 62 % ke kanalizaci. Do roku 2007 se tato čísla zvedla na 92 a 82 %. Implementace Chávezova plánu ale měla i velmi negativní následky, protože jak někteří odborníci zmiňují, uplatnil snad všechny ekonomické politiky, které kdy v historii selhaly. Během jeho vlády začaly být podnikány útoky na soukromé vlastnictví ve formě zestátňování firem i zemědělské půdy, jak uvádí agentura Reuters. V roce 2008 například Chávezova vláda „převzala“ celý cementový průmysl ve Venezuele a v roce 2011 zabavila jedenáct ropných plošin společnosti Helmerich & Payne Inc. Přestože Venezuela je stát s největšími ropnými ložisky, cena ropy vzrostla podle agentury EIA z 9 dolarů za barel v roce 1998 na více než 100 dolarů za barel v roce 2012. Venezuelský reformátor neuspěl ani v naplnění dalších cílů. Rozhodně se mu nepodařilo vymýtit korupci. Členové Chávezovy vlády i armády navíc byli zapojeni v obchodu s drogami, a jednalo se tak spíš o drogový gang než politický orgán. Na tuto tradici navazuje i prezident Maduro, jenž jmenoval do vysokých pozic několik jednotlivců obviněných z obchodu s drogami. Jak zaznělo v dříve zmíněném dokumentu, Chávez nebyl řešením, ale spíše ztělesněním problémů Venezuely.

Zapadlá vlastenka

Isabella C. z Venezuely se svou rodinou emigrovala do Španělska v roce 2017. Já se s ní seznámila na francouzské univerzitě Sciences Po, kde nyní obě studujeme první ročník a kde se Isabella k situaci ve Venezuele často vyjadřuje. K emigraci její rodinu vedla celá řada důvodů. Hlavním faktorem byl pro Isabellinu matku únos jejího synovce. Únosy se ve Venezuele stávají poměrně běžnou praxí, ale Isabella zdůrazňuje, že je těžké uvědomit si, jak hrozný únos rodinného člena je, než se to člověku opravdu stane. Každý totiž samozřejmě doufá, že se mu to nepřihodí. Sama Isabella má za sebou několik let tréninku karate a v hlavě vryty všechny rady, jak se chovat, pokud by byla unesena. Stále se ale po městě pohybuje velmi obezřetně. Dalším důležitým důvodem byly obrovské protesty v roce 2017, které ale nevedly k žádné změně. Jak Isabella zmiňuje, měli pocit, že ve Venezuele nemají žádnou budoucnost. Rodina také věděla, že zaplatit vysokoškolské vzdělání pro nejstaršího syna by ve zkorumpovaném venezuelském školském systému bylo nemožné. I toto tedy vedlo k jejich emigraci.

Komentář: Miliardy pro Notre Dame, ticho pro pralesy

Při otázce na „normální život“ ve Venezuele se Isabella usmívá. Zároveň ale podotýká, že si na všechno člověk velmi rychle zvykne. Třeba i na prázdné regály v obchodech a časté výstřely na ulicích. Přesto ale zdůrazňuje, že se situace neustále zhoršovala. Nejdříve byl nedostatek jídla, takže se čekalo ve frontách, později se lidem začaly tisknout čísla na ruce, aby se dalo určit pořadí. Nyní občané Venezuely dostávají své měsíční příděly jídla od venezuelské vlády. Podle Isabelliny rodiny žijící ve Venezuele je v supermarketech více jídla než dříve, ale jídlo je prodáváno za dolary, kterými valná většina obyvatel nedisponuje, takže jsou potraviny v podstatě nedostupné. To současně vede k růstu kriminality, zejména ke krádežím potravin i vzestupu černého obchodu. Jak totiž Isabella zmiňuje, pro některé lidi je humanitární krize ve Venezuele i skvělým byznysem.
 
Isabellini rodiče, oba vystudovaní doktoři, z Venezuely odešli i kvůli nemožnosti vykonávat ve své zemi kvalitní povolání. Kromě nedostatku potravin je totiž v zemi také nouze o léky. Isabella zmiňuje historku, kdy si v nemocnici matka její kamarádky stěžovala na nedostatek léčiv a místo pomoci na ni zavolali vojáky, kteří jí začali vyhrožovat zatčením. Ve Venezuele se teď často pořádají stávky zdravotního personálu, který svým pacientům nemůže pomoci. Jak Isabella říká, lékaři jsou venezuelští hrdinové, neboť musí přicházet s velmi kreativními řešeními, jak svým pacientům pomáhat. Proti pravidelným výpadkům elektřiny, způsobujících rychlou smrt pacientů závislých na přístrojích, se však příliš bojovat nedá. Nedostatek léčiv ve Venezuele navíc zapříčinil také bouřlivý návrat malárie, která byla ve Venezuele v roce 1961 vymýcena. V roce 2017 se ale v zemi vyskytlo více než 400 tisíc případů této nemoci a odborníci předpovídají další nárůst.

Nikaragujská aktivistka Francisca Ramírez: Nechci, aby nějaká čínská firma rozhodovala o tom, zda zemřu v chudobě

Isabellina rodina měla štěstí. Její prarodiče byli Španělé, takže celá rodina má stále dvojí občanství. Po příjezdu do španělské Zaragozy Isabellu šokovaly především plné regály v supermarketech. Zároveň se po dlouhé době cítila bezpečně ve veřejném prostoru i v přítomnosti policie. Svědčil jí španělský fungující státní systém. Samozřejmě – na pozitivní věci se rychle zvyká. Denně však sleduje zprávy z Venezuely nejen skrz média, ale i prostřednictvím zbylých rodinných členů, kteří neodešli.
 
Stále se však považuje za hrdou Venezuelanku. Isabella je především pyšná na to, že lidé ve Venezuele stále protestují a bojují za lepší zemi. To je pro ni důležité. Po dvou letech ve španělské Zaragoze odešla studovat do francouzského Mentonu univerzitu Sciences Po. O svém studia říká: „Jediný důvod, proč teď studuji tam, kde studuji, je, že se chci jednou vrátit zpět. I všichni mí venezuelští přátelé chtějí jít zpět, jen počítáme dny. Myslím, že jednou bude odchod tolika lidí obrovským pozitivem. Všichni si s sebou totiž přineseme důležité znalosti a dovednosti, které načerpáme po celém světě. Tím, že jsme Venezuelu opustili, jsme se hodně naučili. Teď musíme využít všechny zdroje, které jsou tu dostupné, a pak znovu vystavět svou zem.“

Quo vadis, Venezuela?

Směr, kterým nyní Venezuela kráčí, poměrně jasně vede k humanitární katastrofě. Podle časopisu Time průměrný Venezuelan za poslední rok zhubl téměř 11 kg. Míra podvýživy vzrostla podle agentury Al Jazeera z 3 % v roce 2010 na 21 % v roce 2018. Lidé dostávají od vlády nepravidelně příděly potravin, které obsahují trvanlivé zboží jako například těstoviny či konzervy s tuňákem. Ty vláda může využívat i jako účinné opatření proti jakékoliv opozici, neboť životy celých rodin jsou na těchto balíčcích naprosto závislé. Chudoba se tak stává efektivním politickým nástrojem. Jak ukázala studie zmiňována agenturou Reuters, až 7 z 10 Venezuelanů odebírá tyto balíčky. Nedostupnost potravin je navíc způsobena nejen zmiňovanými přerušovanými dodávkami, ale také mírou inflace, která v dubnu 2019 dosahovala 282972,80 %.

Věci se mění, ale nikdo tomu nevěří. S tibetským premiérem o historii, našich zemích a optimismu

Mimo to Venezuelané pomalu ztrácejí (či rozprodávají) své bohatství. Produkce ropy od zvolení Nicoláse Madura prezidentem v roce 2013 klesá. Z téměř 2,5 milionu barelů denně klesla v roce 2018 podle OPECu na zhruba 1 milion barelů denně. V rámci splácení svých enormních dluhů nyní venezuelská vláda plánuje předání státem vlastněné ropné společnosti PDVSA ruskému Rosneftu. Venezuela ztrácí i své rezervy zlata držené venezuelskou centrální bankou. V první polovině letošního roku klesly podle oficiálních údajů tyto rezervy o 1 miliardu dolarů. Opozice obviňuje vládu z prodeje zásob zlata, aby navýšila tržby navzdory americkým sankcím. Nemůže ale Madurově vládě v těchto akcích nijak zabránit.

Venezuela navíc likviduje i své přírodní bohatství. Těžba se nyní šíří také do národního parku Canaima, kde se mimo jiné nachází nejvyšší volný vodopád světa Salto Ángel. Podle satelitních snímků je v parku a na jeho okrajích více než 30 dolů. Nová ekonomická situace totiž nutí původní obyvatele parku, kteří jej vždy ochraňovali, uchovávali a v posledních letech zde pracovali jako turističtí průvodci, aby se z něj pokusili vytěžit zlato ukryté pod povrchem. A to přesto, že park je chráněn organizací UNESCO. Dochází tak k likvidaci unikátního ekosystému. K tomu ale kromě místních obyvatel hojně přispívají další těžaři. Velká část těžby je soustředěna do takzvaného těžebního oblouku Orinoco, kde je těžba často kontrolována brutálními gangy a zkorumpovanou armádou. Roztržky mezi gangy i těžaři často ústí v násilí. Prezident Maduro a jeho vláda však tyto praktiky tolerují, neboť armáda Madurovi umožňuje zůstat u moci a zlato pomáhá Venezuele platit dluhy. Těžba tak do oblasti přináší drastický nárůst násilí, korupce i již zmiňovaných environmentálních potíží. Těžaři totiž používají zastaralé náčiní, a tak znečišťují vodní zdroje rtutí či kyanidem a odlesňují části vzácného deštného lesa. Dopady, které jejich činnost na oblasti zanechává, bude velmi těžké, ne-li nemožné, odvrátit.
 
Isabella říká, že by se ráda do své rodné země jednou ráda vrátila a pomohla jí postavit se zpátky na nohy. Když ale sleduje zprávy z Venezuely, svůj zápal postupně ztrácí. Poslední vývoj v zemi její plány totiž komplikuje. Až se totiž do Venezuely jednou opravdu znovu vrátí, možná už tam nebude mít nic, co by jí umožnilo zem zachránit.

Autor: Kristina Šůsová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!