Ženy mají právo být v politice zastoupeny, říká Markéta Kos Mottlová z Fóra 50 % | E15.cz

Vše o miliardářích

Vše o miliardářích Vstoupit do speciálu

Ženy mají právo být v politice zastoupeny, říká Markéta Kos Mottlová z Fóra 50 %

Kristina Šůsová

Fórum 50 % je nezisková organizace zabývající se nerovným zastoupením žen v politice a v rozhodovacích pozicích. Snaží se ženy podporovat přes různá školení, mentoringové projekty či prostřednictvím soutěže Nadějná politička. Na svých webových stránkách pak organizace zveřejňuje různé příručky a analýzy týkající se zastoupení žen v politice a v rozhodovacích pozicích či medailonky úspěšných političek, které můžou sloužit jako vzory pro další ženy.

 

Markéta Kos Mottlová působí jako zástupkyně ředitelky a projektová manažerka v organizaci Fórum 50 %, kde se v současnosti věnuje především projektům City Capture 2.0 či Vzdělávání, podpora, rovnost: Jak čelit dominačním technikám. Kromě toho je členkou Rady vlády pro rovnost žen a mužů, jejímuž Výboru pro vyrovnané zastoupení žen a mužů v politice a rozhodovacích pozicích předsedá. Zároveň dělá doktorát z politologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Už několik let se věnujete genderové problematice. Myslíte si, že pohled na gender v české společnosti se zlepšuje či zhoršuje?

Před pár lety bych řekla, že se ta situace zlepšuje a že i povědomí o rovnosti žen a mužů, o tématech jako je gender pay gap (nerovné platové ohodnocení, pozn. red.) a jiných tématech se zlepšuje. Ale přiznám se, že poslední dva roky se to, myslím, znovu zhoršuje, ať už v souvislosti s diskuzí o ratifikaci Istanbulské úmluvy, která řeší problematiku násilí na ženách, nebo s útoky z řad části politické reprezentace na neziskové organizace, které se právě věnují problematice rovnosti žen a mužů.

Československo patřilo mezi jednu z prvních zemí, které daly ženám volební právo, prezident Masaryk byl feministou. Jak se ale z médií i sociálních sítí zdá, feminismus je určitou skupinou obyvatel stále považován za jistou formu extremismu. Proč tomu tak je?

Částečně je to, myslím, způsobeno tím, že se moc lidí k té myšlence nehlásí. Často slýcháme i z úst žen: „Jsem pro rovnost žen a mužů,“ či „Jsem pro to, aby žena a muž na stejné pracovní pozici měli stejné platové ohodnocení,“ ale zároveň zaznívá, „nejsem ale v žádném případě nějaká feministka.“ V českém prostředí v současnosti chybí nějaké výraznější vzory či osobnosti, které by se postavily k tomutu tématu a řekly o sobě: „Jsem feminist(k)a.„ I to, že Tomáš Garrigue Masaryk byl feminista, není české veřejnosti příliš známé. Také samotné slovo feminismus je tu vnímáno hodně negativně. Některá média ho vytahují spíš jako takovou senzaci, když chtějí mít větší čtenost, a často to vykreslují velice nepřesně, aby to spíš lidi naštvalo. Panuje zde nedorozumění, co vlastně ten feminismus je. I když pod tím každý může vidět něco jiného, ta základní myšlenka je, že člověk by měl mít právo rozvinout naplno svůj potenciál bez ohledu na to, jestli je žena, nebo muž, a měl by dělat rozhodnutí tak, jak vyhovují ideálně jemu a ne podle nějakých škatulek, jak to společnost očekává. 

Reportáž: Je čas na první českou prezidentku!

Jak lidé reagují na to, když jim řeknete, že pracujete v organizaci zabývající se nerovným zastoupením žen v politice a v rozhodovacích pozicích?

Většina netuší, co si pod tím vůbec představit. Politiku vnímají velmi negativně, takže už tím, že je tam slovo politika, a ještě k tomu ženy v politice, je to hodně nepopulární téma. Většina lidí si pod tím navíc nedokáže představit nic hmatatelného, co má práce vlastně obnáší. Kdybych jim řekla, že jsem třeba lékařka, bylo by to pro ně mnohem srozumitelnější a nemusela bych nic dál vysvětlovat…

Ve Fóru 50 % nyní vedete projekt Vzdělání, podpora, rovnost: Jak čelit dominačním technikám. Co jsou to dominační techniky a kdo je používá?

Dominační techniky je starší teorie, která vznikla v Norsku. Berit Ås byla jejich zakladatelka. Psala o tom publikace a zároveň byla politička. Dominační techniky by se daly shrnout jako manipulativní jednání vůči osobám, které jsou v nějakém mocensky slabším postavení. V naší organizaci máme právě workshopy pro političky, jejichž součástí je i téma dominančních technik, jak je rozpoznat a jak se jim bránit. Jak jsem zmiňovala, tyto techniky používají většinou ti, kteří jsou v mocenských pozicích. My to tedy aplikujeme na ženy a muže, ale nemusí to být jen muži vůči ženám, může to být samozřejmě i naopak. Mohou je uplatňovat i ženy vůči ženám, nadřízený vůči svému podřízenému nebo starší vůči mladšímu. My se zaměřujeme hlavně na to, jak se to týká žen v politice. Třeba tomu, jak jsou zneviditelňovány jejich názory, jak jsou na sociálních sítích různě sexisticky napadány a tak podobně. To téma je ale samozřejmě širší.

Co byste poradila ženám, které těmto dominačním technikám čelí? Jak mají reagovat? 

Základ je uvědomit si, že na nás někdo tuto techniku uplatňuje. Často se ženy v těchto situacích necítí pohodlně a když se jim to děje, začnou obviňovat samy sebe, že něco není v pořádku s nimi. Důležité tedy je uvědomit si, že to je manipulativní jednání, že to není v pořádku a že ten problém není na mé straně, když mě někdo „zatlačí do kouta“ a obviní mě například, že nejsem schopná se postarat o rodinu, když mám politickou kariéru atd. Klademe velký důraz na to, aby si každá žena našla to, co jí vyhovuje a funguje. Jsou určité tipy, jak na dominační techniky zareagovat, ale je vždy klíčové si danou strategii přizpůsobit svému vlastnímu osobnostnímu nastavení. Minimum je uvědomit si, že někdo na mě uplatňuje manipulativní jednání, a třeba to jen čistě deskriptivně popsat. 

Budeme muset mít nějakou zásadní krizi, abychom měli ženu v čele státu nebo v čele vlády.

Dalším projektem Fóra 50 % je soutěž Nadějná politička, jejíž čtvrtý ročník proběhl letos v červnu. Vidíte nějaký vývoj v množství i kvalitě přihlášených političek?

Během čtyř ročníků byl ten počet přihlášených pokaždé jiný a myslím si, že to závisí i na tom, že některé političky jsou ve svých funkcích už delší dobu, zatímco některé političky jsou čerstvě zvolené. Právě ty mají pocit, že tu práci ještě za sebou nemají. Naopak ty zkušenější už zase sebe nevnímají jako nadějné. Některé jsou v opozici a je pro ně obtížné z té opoziční práce vytáhnout konkrétní úspěchy, většinou totiž spíše něčemu zabraňují či na něco poukazují a nemají šanci toho tolik prosadit. Myslím si, že se nám tam pokaždé sešly velmi zajímavé příběhy političek, ať už z komunální či krajské úrovně, o tom, jak se k politice dostaly. Zajímavé je, že spousta z nich nikdy dříve neuvažovala, že by vstoupila do politiky, ale pak nějakou událostí, často v jejich osobním životě, se k tomu tématu dostaly. Něco jim vadilo v jejich obci či městě a zjistily, že jinou cestou to nezmění, než že budou kandidovat. Do té doby ale často politiku nevnímaly jako něco, čemu by se chtěly věnovat. Myslím si, že pro spoustu z nich to byla výzva, jak bude reagovat jejich bezprostřední okolí, protože politika není vnímána jako prestižní povolání či služba lidem a současná politická situace tomu úplně nepřispívá. Kladete si otázku, jak to přijmou ostatní lidé, kteří často říkají: „Proč tam chceš vstoupit? Ty se chceš zašpinit?“.

Na předávání ocenění Nadějná politička 2019 řekla jedna z oceněných, Marcela Válková, že pro ni byla hlavní motivace pro vstup do politiky narození dítěte. Bývá to častá motivace političek pro vstup do politiky?

Ne nutně narození dítěte, ale třeba období rodičovské dovolené, kdy ženy zjišťují, že v dané obci, kde žijí, něco chybí, neřeší se to a mají pocit, že jinak než zvolením do zastupitelstva to neovlivní. Můžou pak být součástí vedení obce a vytvářet jiné politiky a opatření. 

Již dříve jste zmínila, že občas mají ženy problém do této soutěže samy sebe přihlásit a preferují, aby je raději nominoval někdo další. Je nízké sebevědomí hlavním důvodem, proč ženy nevstupují do politiky v takovém množství jako muži?

Nízké sebevědomí je jedna věc a je to jedna z příčin, ale myslím si, že to není jen tím, že nevstupují do politiky. V politických stranách žen není úplně málo, spíše nejsou ve volených pozicích. Třeba KDU-ČSL má ve své členské základně dokonce více žen než mužů. Běžně se stává, že političky, které už jsou nějak aktivní nebo jsou členkami politických stran, si nevěří a potřebují ve svém okolí někoho, kdo je nakopne a podpoří. Muži o tom tolik nepřemýšlí. Když je jim nabídnuta nějaká pozice, tak do toho skočí po hlavě. Ženy, alespoň z toho, jak se s političkami setkávám, si často, ale samozřejmě ne všechny, začnou klást otázky typu: „Mám na to dost zkušeností?“, „Ještě jsem si to neodpracovala tady ve stranické buňce a komunální politice, potřebuji ještě získat více zkušeností a pak se můžu posunout na nějakou další pozici.“ Často tedy mají pocit, že musí vše znát a umět na 150 %.

Je důležité, aby se více mužů samo o sobě označovalo za feministy, říká socioložka Nina Fárová

Někteří politici si stěžují, že jejich strany mají na kandidátních listinách málo žen, protože ženy do politiky nechtějí. Věříte, že genderové kvóty by opravdu pomohly zvýšit reprezentaci žen v politice? 

Naše organizace Fórum 50 % dlouhodobě usiluje o to, aby v Česku byly přijaty legislativní genderové kvóty, což znamená, že by byly závazné pro všechny politické strany. Nebyl by to typ kvót, který by stanovoval, kolik bude žen v daném voleném orgánu, ale zaručoval by, že politické strany budou mít kandidátní listiny vyvážené a že i na předních příčkách budou ženy. Tyto kvóty jsou také často formulovány genderově neutrálně, takže kdyby tam naopak bylo více žen, tak se ta kvóta bude vztahovat na muže. U těchto kvót se navíc nedá říct, že žena se tam dostala na základě kvóty, protože to nejsou žádná rezervovaná křesla. Kvóty jsou velmi efektivní rychlé řešení, ale nejsou samospásným nástrojem. Je potřeba i spoustu dalších opatření, jako je například dlouhodobá práce s ženami ve stranách, kdy je strana podporuje a vytváří si svůj ‚pool‘ kandidátek. Je to určitě na delší dobu, ale je potřeba, aby  ženy byly podporovány třeba i formou mentoringu, síťovacích setkání a strany je podpořily, když začínají v politice nebo když vidí nějakou šikovnou starostku, tak se nebát vyzdvihnout její práci a vytáhnout ji postupně do vedení strany.

Někteří odpůrci kvótování zastávají názor, že kvóty jsou nedemokratické. Jak to vnímáte vy?

Já je jako nedemokratické vůbec nevnímám. Často se argumentuje tím, že voličům něco uměle předkládáme, ale když bychom se podívali na to, jak fungují volební systémy u nás v České republice, tak už politické strany sestavují kandidátní listiny, takže úplná svoboda toho, že by si lidé vybírali, koho chtějí, aby je reprezentoval, tu není. Už samotná strana jim dává nějakou nabídku, a dokonce i pořadí. Volič nebo volička pak do toho může zasáhnout jen udělením preferenčních hlasů. Takže kvóty vůbec nevnímám jako něco nedemokratického. Vnímám je spíše jako narovnání nerovností přetrvávajících v české politice.

Exministryně Marksová: Stačilo, už nemám sílu za ženy bojovat

Jaké jsou podle Vás hlavní příčiny toho, že genderové legislativní kvóty v České republice zatím nebyly přijaté a že ČSSD, která používala vnitrostranické kvóty, je na svém posledním sněmu zrušila?

Myslím si, že problém je už se samotným slovem kvóty. Kvóty jsou vnímány jako něco, co se spojuje často s minulým komunistickým režimem a je to vnímáno jako něco umělého, co někomu něco vnucuje. Ale když bychom se zase podívali na konkrétní příklad, tak nikdo nezpochybňuje, že do Poslanecké sněmovny volíme podle regionálního klíče, kdy každý region má určitý počet mandátů. Neříkáme tomu kvóta, ale v podstatě to kvóta je, protože je určený nějaký počet mandátů za daný region. Když se o tom tedy bavíme s někým více hloubky, tak jsou tomu lidé více otevření, než když slyší jen slovo kvóta, které je děsí. Jedna věc tedy je uvědomit si, co za tou kvótou vůbec je. 

Opuštění kvót ze strany ČSSD pro nás bylo zklamáním. Samozřejmě když to půjde i bez kvót, tak to bude ideální. Sice je zrušili, ale do voleb do Evropského parlamentu měli kandidátku složenou zipově, tedy žena-muž, alespoň tedy v první desítce. Já si ale myslím, že to odpovídá i tomu, že ČSSD má v současnosti nízké voličské preference, a ještě se jednalo o volby „druhého řádu“, které nejsou tak klíčové. Otázkou tedy je, jestli když půjde o volby „prvního řádu“ a volební preference strany půjdou nahoru, kolik žen bude na předních příčkách. Myslím si, že na první místa se ženy dostávají, když je strana v nějaké krizi a přichází o svou voličskou základnu. Mluvíme o tzv. skleněném útesu, kdy se daří ženy mít na předních místech a mít vyváženou kandidátku, když je strana v krizi. Jak víme, v posledních volbách do Evropského parlamentu ČSSD nezískala jediný mandát. 

Jak hodnotíte přístup samotných českých političek ke kvótám a dalším opatřením, která se snaží zvýšit zastoupení žen v politice? Jsou jim nakloněny?

Liší se to hodně napříč politickým spektrem. Jsou ženy, které kvóty otevřeně podporují, a naopak ženy, které se vůči nim vymezují. Já si myslím, že je potřeba, aby existovala shoda alespoň na měkkých opatřeních, protože když odmítáme kvóty, tak je potřeba vymyslet, jak postupovat jinak a otevřít diskuzi o dalších opatřeních a o tom, co třeba politické strany mohou dělat – jakým způsobem mohou například pořádat schůze, aby se do nich zapojily i ženy nebo obecně rodiče s dětmi nebo lidé, kteří mají prostě toho času méně. Pak je s nimi potřeba pracovat dlouhodobě, takže třeba začít nějaký mentoringový program speciálně pro ženy v dané politické straně.

Musím ale říct, že nedávno byla konference Úřadu vlády, kde mě příjemně překvapilo, že se spousta žen – političek – vyjádřila na podporu kvót, což v českém prostředí není zrovna pravidlem. Byly to většinou političky, které dříve byly proti kvótám, ale říkaly, že za dobu svého působení zjistily, že to asi jinak nepůjde. Zároveň tam zazněly hlasy, že třeba na komunální úrovni ten problém takový nevidí, ale že národní úroveň je o něčem jiném a že tam by jim kvóty opravdu dávaly smysl. Některé političky i tím, že navštívily severské země, kde stranické kvóty uplatňují dlouhodobě, přehodnotily svůj postoj. Jsou samozřejmě i političky, které kvóty vnímají negativně, ale nejhorší část jsou asi ty političky, které ani nechtějí uvažovat o jiných opatřeních a téma, že by mělo být více žen v politice, že by se tomu strana měla věnovat a že vedení strany by mělo být vyvážené, nevidí vůbec jako téma k diskuzi. Takže za mě je největší problém, když samotné političky popírají existenci tohoto problému. 

Všechny lidi automaticky považujeme za heterosexuální, říká psycholog Procházka

Co považujete za největší benefity, které by vyšší zastoupení žen v politice mělo přinést? 

Mě tato otázka vždy trochu zarazí, protože sama o sobě představuje dvojí standard. Myslím si, že je to hodně problematické, protože pak stavíme ženy výš než muže, jako někoho, kdo spasí politiku. To si ani já osobně nemyslím. Ženy mají právo být v politice zastoupeny, mohou mít na věci jinou perspektivu a jejich potřeby mohou být odlišné vzhledem k jiné životní zkušenosti, a to je ten základ. Neměli bychom to stavět tak, že díky ženám bude politika mírumilovnější a lepší…

Myslím si, že tato tvrzení jsou hodně zavádějící. Spíše bych stavěla na tom, že ženy tvoří polovinu populace a vzhledem k tomu, že rozhodnutí, která se odehrávají v politice, mají dopad na život nás všech, tak by tam ženy měly být zastoupeny. Je pak absurdní, když se například projednává téma zlepšení porodní péče a diskutují o tom jen muži. Byla taková jedna fotka, která obletěla před pár měsíci Facebook, kdy i lidem, kteří téma zastoupení žen v politice neřeší, přišlo evidentní, že když se sejdou pouze muži a bádají nad tím, jak zlepšit politiky v oblasti péče o matku a novorozence, tak to úplně není v pořádku.

Angažujete se i v Radě vlády pro rovnost žen a mužů. Na jaká témata se v současnosti tato Rada nejvíce zaměřuje?

Rada vlády pro rovnost žen a mužů je složena z několika dalších výborů, takže témata jsou tam daná. Já jsem tam za Výbor pro vyrovnané zastoupení žen a mužů v politice a v rozhodovacích pozicích, takže za nás se tam řeší právě podněty, které se týkají zastoupení žen na rozhodovacích pozicích obecně, ale nejenom v politice, ale třeba i ve státní správě. Je tam dále výbor řešící témata slaďování pracovního a soukromého života, rovného odměňování. Další výbor řeší problematiku násilí na ženách, takže to je další ze škály věcí, které jsou tam na stole. A pak je i institucionální výbor, který řeší vůbec nastavení celé agendy v České republice, aby byla garantována. V současnosti máme Odbor rovnosti žen a mužů, který v minulosti měl nižší status tím, že to bylo oddělení. Zatím vypadá, že zůstane odborem a zůstane na Úřadu vlády, a za to jsme rádi, protože se předtím neustále přesouval z různých rezortů. Znovu teď byla snaha přesunout ho na Ministerstvo práce a sociálních věcí, přitom to téma se netýká jen trhu práce a je potřeba, aby bylo průřezové a zůstalo na Úřadu vlády.

Samozřejmě v Radě vlády pro rovnost žen a mužů se řeší také téma financování problematiky, protože financí, které český stát vynakládá na rovnost žen a mužů, je opravdu hodně málo. Je jen jediná státní dotace, u níž byly už dva roky za sebou snahy o to ji úplně zrušit, a teď byla snížena. Většina organizací, které se zabývají tímto tématem, zdroje čerpají spíše ze zahraničí, ať už z grantů, jako jsou Norské fondy nebo Evropský sociální fond, které sice administruje český stát, ale jsou to peníze, které nejsou českého státu. Takže ten sice na jednu stranu expertízu a to, co dělají v této oblasti neziskové organizace, vykazuje jako něco, čemu se věnuje, používá to jako své „alibi“, aby mohl říci, že se v té problematice něco děje, ale nechce na to vyhradit finanční prostředky. To vnímám jako zásadní problém. Na mezinárodní úrovni, kde se předkládají různé zprávy, co dělá Česká republika v této problematice, se vykazují aktivity, činnosti, projekty neziskových organizací, co dělají (od tématu násilí na ženách po to, co děláme my – zastoupení žen v politice), aby se vidělo, že je to prioritou pro Českou republiku. Priorita to ale určitě není, protože peníze, které na téma rovnosti žen a mužů směřují ze státního rozpočtu, jsou opravdu směšné.

Kvóty jsou velmi efektivní rychlé řešení, ale nejsou samospásným nástrojem.

Myslíte si tedy, že současná vláda se dostatečně nevěnuje genderovým tématům? 

Já si myslím, že v současné vládě, tím, že je tam třeba ministryně práce a sociálních věcí (Jana Maláčová, pozn. red.), která se nebojí hlásit k tomu, že je feministka, téma rovnosti žen a mužů v rámci své agendy vytahuje, ať už se to týká rovného odměňování či třeba chudoby žen. I současné navýšení rodičovského příspěvku je podnět z Ministerstva práce a sociálních věcí, kdy se u nás skoro 10 let rodičovský příspěvek nezvýšil a je paradoxní, že strany, které se hlásí k tradičním hodnotám a podpoře rodiny, toto téma nevytáhly dříve a že se na to čekalo tak dlouho, než někdo řekne: „Valorizují se důchody, zvyšují se platy, ale příspěvek při rodičovské dovolené byl u nás stejný již několik let.

Vy sama jste o vstupu do politiky zatím neuvažovala?

Zatím jsem nad tím neuvažovala, protože jsme nadstranická organizace, takže se to s tím vylučuje. Spolupracujeme napříč stranickým spektrem, takže by nepůsobilo dobře, kdybych byla členkou nějaké politické strany. Do budoucna to ale určitě nevylučuji. V jednom rozhovoru do rádia mě právě moderátor griloval na tom, že je pokrytecké mluvit o nízkém zastoupení žen v politice, když jsem sama do politiky nevstoupila a že mám raději do politiky vstoupit než o tom jen mluvit. Já jsem odpovídala tak, že mi dává větší logiku, když přes naši organizaci podpořím desítky, stovky žen, aby tam vstoupily ony a když budu pracovat na strukturálních změnách, než když já jako jedna žena vstoupím do politiky.

Fórum 50 % loni na podzim spolu s Českou ženskou lobby organizovalo diskuzi „Je čas na první ženskou prezidentku.“ Kdy myslíte, že se jí dočkáme?

Myslím si, že to v České republice bude ještě dlouho trvat. Chtěla bych být optimistka, ale za současné politické situace si úplně nejsem jistá, jestli nás to čeká jako na Slovensku… Asi by si Česká republika musela svým způsobem sáhnout hodně hluboko na dno, aby se nějaká ženská kandidátka prosadila. Když jsme pořádali zmíněnou diskuzi, tak jsme tam měli současnou kosovskou prezidentku a ta popisovala, jak se stala prezidentkou čistě náhodou. Měli tam patovou situaci týkající se toho, kdo obsadí prezidentský post, a pak se přišlo s kompromisem, kdy ona byla vnímána jako konsensuální kandidátka. Myslím si, že i Slovensko ukazuje, co se v jejich společnosti muselo všechno stát, aby se tam žena prosadila. Ženy se často dostávají do vedoucích pozic v momentě, kdy je nějaká krize, ať už v zemi nebo ve straně. Takže tady asi budeme muset mít nějakou zásadní krizi, abychom měli ženu v čele státu nebo v čele vlády.

Autor: Kristina Šůsová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!