Kdo se může stát členem Charlie? Jedná se spíše o univerzitní aktivistický spolek nebo má za cíl integrovat celou LGBT komunitu?
Více než polovina našich členů musí být z Univerzity Karlovy, jinak bychom nebyli studentský spolek UK. Zároveň jsme však otevření i lidem, kteří na UK nestudují. Aktivismus je něco, k čemu spějeme, ale naším hlavním cílem je být platformou, kde se setkávají LGBT lidé a „LGBT allies“. Naším hlavním účelem je sdružovat se a utvářet komunitu a pocit soudržnosti. Charlie je jak místo, kde poznáte nové lidi a navážete kontakty, tak místo, kde můžete sdílet vaše názory, pořádat tematické diskuze a vrhnout se na LGBT aktivismus. Každý si u nás něco najde.
V čem se projevují ony tendence k aktivismu?
Pracujeme například se spolkem PROUD, s Prague Pride nebo se Společností pro queer paměť. Náš aktuálně největší samostatný aktivistický počin je projekt Gay emancipace. Dne 26. května se konala přednáška s diskuzí na Filozofické fakultě UK pod názvem Gay emancipace: Zatracení. Zúčastnilo se mnoho zajímavých hostů, kteří se s námi podělili o svůj názor. Mezi ně patří Jakub Tomšej a Lukáš Rybníček z České společnosti AIDS pomoc a Kateřina Kolářová z FHS UK.
Můžete projekt Gay emancipace více přiblížit?
Gay emancipace je série přednášek, kterou má pod taktovkou náš současný viceprezident Dalimil Černý. Naše první přednáška nesla název Gay emancipace: Travesty. Pro takové téma jsme se rozhodli z toho důvodu, že když se řekne gay kultura, tak jedna z prvních věcí, co nás napadne, je právě travesty. Je to způsob, jak může heterosexuální komunita přijít do styku s gay komunitou bez toho, aniž by chtěla nebo si to uvědomovala. Nám říkaly holky (Chi Chi Tornado, Stacey Lyn Gold a Vlasta Wild), že vystupují v různých městech a na vesnicích po kulturácích a že se přijdou podívat lidé všeho věku a říkají si: „Jó, namalovaný chlapi v sukni, super,“ a moc si show užijí. Jasně, že neví, že mnozí ti kluci jsou teplí, ale to jim těžko vysvětlíš. Další potencionální problém s travesty je, že pak takovíto lidé často nepochopí rozdíl mezi travesty a trans* lidmi a pojem LGBT komunita jim nic neříká, ale pořád si myslím, že lepší něco než nic.
Proč jsou podle vás takové kampaně důležité?
Protože musíme být vidět a také je vždy co řešit. Měli bychom uvažovat nad tím, jakým směrem se jako menšina budeme ubírat a jaká bude naše reakce na současné dění ve světě. Setkávat se je fajn, ale někdy je potřeba zabrousit i do problematiky LGBT. Každý máme svůj názor a je potřeba znát i názory většinové společnosti, která třeba s LGBT komunitou vůbec není v kontaktu. Nebo si to alespoň myslí.
Považujete za přínosnější kampaň formou dialogu mezi danou menšinou a většinovou společností prostřednictvím přednášek nebo třeba nějaké šokující jednorázové názorové akce?
Každý styl má nějaká svoje pozitiva a negativa. Mně se třeba líbí být drzá a šokovat, protože to zaujme, jak v dobrém, tak ve špatném slova smyslu. Pak se lidé přijdou podívat a zjistí, že se mnou třeba souhlasí, anebo taky ne, ale při nejmenším vznikne prostor pro debatu.
A myslíte, že lidé přijdou, i když se naštvou?
I když nepřijdou, stále převažuje ten pozitivní aspekt. Je dobré, když se o daném tématu mluví. Generace mých rodičů, mých prarodičů by si řekla: „Jéžíš, tadyty gayové se tady prezentujou, bože můj.“ Z toho důvodu je asi nejlepší kombinovat přednášky a provokaci. Máme pak lepší možnost docílit něčeho konstruktivního. Náš podtitul poslední přednášky Zatracení podle mého názoru spíše šokuje, protože na našem plakátě je slovo „buzna“, což samo o sobě vnímá spousta lidí jako kontroverzní.
Kdo chodí na vaše akce? Jsou to lidi čistě z LGBT komunity, nebo má váš spolek širší dopad?
Kdo na univerzitě zahlédne náš plakát, ten přijde. Na UK chodí celá škála lidí, a když někoho z nich naše téma zaujme, přijde se podívat. Samozřejmě záleží na typu akce. Na filmovém klubu se třeba sejdou lidi, které LGBT tématika ani tolik nezajímá, ale chtějí zhlédnout film. Máme určité množství aktivních členů, kteří pravidelně chodí na všechny naše akce: úterní setkání, night outy, filmové kluby, tematické diskuze jako třeba Gay emancipace, na vánoční večírek atd.
Jak se podle vás mění vnímání LGBT problematiky napříč generacemi uvnitř samotné LGBT komunity?
Já si myslím, že se LGBT komunita stává čím dál více konzervativní. Na jednu stranu jsme díky tomu více v povědomí veřejnosti – naši rodiče, naši sourozenci, naši kamarádi nás akceptují více než kdykoli předtím. Ale přijde mi, že možná na úkor toho se naše duha, ona diverzita ztrácí a my začínáme splývat s davem. Bojujeme za to, aby nás heterosexuální většinová společnost přijala, takže se snažíme na sebe neupozorňovat. LGBT komunita se této „konzervativizaci“ nebrání, což mě mrzí, ale do jisté míry to chápu. Přesto mě vytáčí, když sem tam slyším nějakého gaye, jak nadává třeba na Prague Pride způsobem: „Ježišmarja, ten Pride, to je hrozný, jak se tam ty buzny nakrucujou. Se vůbec nedivím, že nás všichni nenáviděj, když se prezentujem takhle.“ To si pak říkám: vážně? To jsi asi nepochopil, že Pride je o tom, že se jako menšina nenecháváme upozaďovat, jsme tím, kým jsme, a paradoxně se nemusíme obávat nějakého „přijetí či nepřijetí“. Tímto vzkazujeme ostatním: „hey, we’re queer and here to stay!“ Bohužel se není leckdy čemu divit. Kolikrát se ti stalo, že si na internetu pročítáš články s LGBT tématikou a vybafne na tebe fotka „bears“ nebo „leather daddys“ nebo zase ultrasexualizovaná fotka líbajících se leseb. Média nás vykreslují tak, jak se jim zrovna zachce. Zdaleka nejjedovatější je ale homofobie, transfobie, bifobie a mnohé další formy fobie uvnitř samotné LGBT komunity. Tím si podle mého názoru kopeme hrob. Samozřejmě, že někteří z nás nosí latexové plavky, jsou afektovaní, nonkonformní, unikátní, ale takoví prostě jsme, byli a budem. „Se s tim smiř.“
Platí, že mladší lidé jsou otevřenější queer problematice než starší generace?
Vnímání LGBT komunity se generaci od generace mění a je to znát. Moje třináctiletá sestra má třeba dost odlišný pohled na věc, než jsem v jejím věku měla já. Jestli je na holky nebo na kluky, to je jí upřímně jedno. A tak by to mělo být. Celkově si myslím, že generace, která se narodila po roce 2000, už přestává sexualitu tolik hrotit. A to je správný přístup.
Takže spatřujete posun.
Určitě.
A co si myslíte o tvrzení, že Češi jsou vůči menšinám tolerantní, ale jen do té míry, dokud se menšiny tolik neprojevují? Není to spíše tak, že je většina tolerantní k lidem, kteří nejsou moc výrazní, něčím nápadní?
To je otázka. Je to asi dost individuální. Myslím si, že bychom se měli pozastavit u toho slova „tolerance“ a říct si, co si pod ním máme představit. Tolerovat čistě znamená „žij a nech žít“, nic víc, nic míň, takže pokud budeme chápat toleranci v pravém slova smyslu, tak si myslím, že česká společnost tolerantní je. Ale jedna věc je tolerance a druhá věc je akceptování, přijetí. V heterosexuální většině se samozřejmě najdou i jedinci, kteří jsou ochotní za práva LGBT komunity bojovat. Jedná se hlavně o lidi, kteří mají LGBT příbuzného, kamaráda nebo blízkého člověka a nelíbí se jim, jak se k nim společnost staví. Díky usilovné práci lidí z naší komunity a mnohých heterosexuálů postupně došlo k dekriminalizaci stejnopohlavních styků, homosexualita již není považována za mentální defekt, v některých zemích mohou stejnopohlavní páry uzavřít sňatek atd. Teď je na řadě trans* komunita. Například v Dánsku se nyní tzv. transgenderismus konečně nebere jako nemoc. Češi se v tomto ohledu mají ještě co učit. U nás je to více méně pořád to samé. Pokud se nebudeme projevovat a nebudeme dělat problémy, třeba chtít různé úpravy legislativy, tak budeme „tolerovaní“.
Je to dobrý přístup?
Teď nám to možná přijde jako dobré řešení, ale do budoucna se nám to může hodně vymstít. Musíme si uvědomit, jak je jednoduché přijít o práva, o která generace před námi usilovně bojovaly. Musíme si uvědomit, co se ve zbytku světa děje gayům a lesbám nebo translidem. Nesmíme usínat na vavřínech. Měli bychom se stále vnímat jako utiskovaná menšina a jako menšina, která musí bojovat za svá práva.
Jaká je v tomhle ohledu situace ve světě?
Když srovnám Českou republiku se zbytkem světa, jsem ráda, že jsem Češka. Znovu se teď začíná rozmáhat vliv církve na veřejný život, podobně jako tomu bylo ve středověku. Nejlepším příkladem je toho samozřejmě Rusko, ale v Polsku to ta „církevní mafie“ taky umí „dost roztočit“. Tím pádem bych opravdu nechtěla žít jako LGBT osoba v Saudské Arábii nebo ve zmíněném Rusku, ale v porovnání se Západem je u nás pořád co dohánět.
V projektu Gay emancipace jsem se dozvěděl, že heterosexuální většina v sobě má pořád určitou nenávist vůči LGBT menšině. Je možné, že tuto nenávist si pak LGBT komunita vztahuje na sebe a kvůli tomu nemají lidé v komunitě rádi sami sebe, a proto se ztotožňují s heterosexuální většinou?
Ano. Přesně tak. Já až zas tak špatné zkušenosti nemám, protože jsem žena. Muži mají jiné zkušenosti. Jak říkám, homosexualitu u mužů vnímá společnost úplně jinak. Lesbické porno? OH YES! Líbající se gayové? OH NO! A o translidech vůbec nemluvě, ti jsou zdaleka jedna z nejvíce ohrožených skupin v rámci LGBT komunity. Často musí čelit nenávisti v rodině, v práci nebo na ulici. Zároveň si myslím, že gayové sami sebe berou více vážně než lesby. Podle mého názoru není lesbická komunita v Praze zdaleka tak viditelná a aktivní jako gay komunita. Nefunguje tak konsolidovaně a nebere se právě až tak vážně. Paradoxně ale, jak jste říkal, hodně gayů gay komunitu nesnáší a ten „self-hate“ je tam dost znát. Snaží se být ultramaskulinní – mít svaly, vousy a „macho“ chování. Když jsi „holčička“, nosíš podpatky a chováš se afektovaně „tak táhni, my tě tady nechceme“. Přijde mi, že si takhle moc škodíme, protože my jsme přece ta komunita, která by měla být definicí diverzity a měli bychom jít ostatním příkladem, navzájem se podporovat a naší diverzitu akceptovat. Proč asi máme duhovou vlajku?! Když ne my, tak kdo jiný?
V této souvislosti zmíním 70. léta na Západě. To bylo velice pozitivní období pro LGBT komunitu, protože mi přijde, že v té době zažila svůj největší rozkvět. Avšak, jen co vypukla HIV krize, šlo všechno „do kopru“. Jako bychom znovu žili v době viktoriánské Anglie – škrobené chování a tabuizace sexu a sexuality, a to přesto, že kolem sebe můžeme vidět více nahých těl, než kdy před tím.
Vyskytují se stereotypní názory, že HIV pozitivita se týká čistě gay komunity, protože je to „jen uskupení promiskuitních hlupáků“?
To je samozřejmě přehnané, ale myslím si, že nás takto většina lidí vnímá. Předsudek, že si gayové za HIV pozitivitu mohou sami, podle mě platí. Na internetu najdeš takové ty jedovaté výkřiky do tmy, které paradoxně píší často sami gayové. Tenhle slogan jsme použili na plakát pro přednášku Zatracení: „Buzny se spíš zlikvidují samy. Svou promiskuitou a nemocemi, které s tím souvisí. Je to takový přirozený evoluční proces.“ Když má někdo potřebu se takto verbálně ponižovat, tak to chápu, ale myslím si, že si ten člověk pořádně neuvědomuje, že se vyjadřuje o komunitě, do které chtě nechtě patří. Bohužel se nejedná o ojedinělý případ, což signalizuje, že je tady něco špatně.
Jak se vám daří propagovat LGBT témata mezi mladými lidmi?
Já můžu mluvit jenom o situaci na UK, kde jsme určitě vidět. Jsme na Facebooku, rozesíláme newslettery, na fakultních nástěnkách nám visí plakáty. Prezentujeme se i mimo UK, třeba na Prague Pride nebo v rámci Měsíce queer historie, který proběhl teď v dubnu nejenom v Praze, ale i v Brně a v Olomouci. Na Pridu máme tradičně naplánované svatby na Letné a kupu dalších akcí.
Proč by měl mít spolek typu Charlie vůbec místo na univerzitní půdě?
Kvůli diverzitě. Svoje spolky by měly mít i menšiny. Myslím, že by měl být třeba i spolek muslimů, veganů a vegetariánů, kteří na svůj spolek ještě čekají. Každý si zaslouží mít platformu, kde bude moci svoje názory sdílet s ostatními. Charlie má co říct. Jsme velice zajímavá komunita, protože jsme duhoví. Je možné, že za sto let o svojí barevnost a do jisté míry i exkluzivitu jako komunita přijdeme, protože se přestane rozlišovat mezi heterosexuály a homosexuály, translidmi atd. A to je právě ta otázka: jsme my opravdu natolik jiní? Měli bychom se nějak vymezovat, nebo ne? To by třeba bylo dobré téma na diskuzi.
Jak se k Charliemu staví UK? Jste podporováni dostatečně?
Z vedení UK slýchám jen dobré zprávy. Chválí nás, že jsme aktivní.
Jak myslíte, že by se UK zachovala, pokud byste uspořádali podobnou šokující kampaň, jako byl karneval feministek?
Nic takového jsme zatím „nevyvedli“. Nevím, jak by se UK zachovala, kdybychom udělali nějaký kontroverzní veřejný krok. My jsme se o to nepokoušeli a myslím si, že se ani pokoušet nebudeme.
Jste zapojeni do evropské studentské platformy s dlouhým názvem The International Lesbian, Gay, Bisexual, Transgender, Queer and Intersex Youth & Student Organisation (IGLYO). Proč jste členy této organizace a proč považujete za důležité spolupracovat přes hranice?
Většina členských států EU má v rámci této společnosti nějaké svoje delegáty, kteří mohou referovat o situaci LGBT komunity v daném státě. Být s nimi v kontaktu je pro nás přínosné, protože máme přehled o aktuálním dění. Často jsme zváni na různé konference, kde se pak bavíme o aktuálních problémech a přemýšlíme o tom, co a jak dál. Zda kroky, které jsme podnikli v minulosti, byly pozitivní či negativní a jaké kroky bychom měli podniknout do budoucna. Pro Charlie je to do určité míry i záležitost prestiže. Minulý rok jsme u nás v Praze měli setkání Charlie a IGLYO. Probrali jsme, co děláme, jaké jsou naše cíle, vyměnili jsme si zkušenosti a domluvili jsme se na spolupráci do budoucna.
Kam chcete jako prezidentka Charlieho posunout?
Chci, aby byl Charlie i nadále více a více vidět, aby naše členstvo bylo co nejvíc diverzifikované a abychom třeba začali spolupracovat i s institucemi mimo UK. Zatím máme dobře našlápnuto. Myslím si, že je třeba zapracovat na diverzitě našeho členstva, aby se v něm více promítla naše barevnost. Jako prezidentka jsem si to dala za úkol. Chtělo by to nějaký zajímavý mix lidí napříč LGBT spektrem, protože si myslím, že tím, že působíme pod Karlovou univerzitou, máme velký potenciál být takovým „safe spacem“ pro lidi, kteří právě začali studovat na UK a chtějí najít ty „své“ lidi nebo chodit na akce anebo úplně nejlépe, kteří se sami chtějí zapojit do dění v Charlie. Pokud chtějí zorganizovat diskuzi, promítáni filmu nebo něco jiného, tak my jim dáme prostor. Aktivní členy budeme velmi rádi podporovat.
