Zvažte vyváženost

Ilustrační foto (Nová moderátorská dvojice Událostí ČT Světlana Witowská a Martin Řezníček.)

Ilustrační foto (Nová moderátorská dvojice Událostí ČT Světlana Witowská a Martin Řezníček.) Zdroj: Česká televize

Miloš Zeman a Jiří Ovčáček
Miloš Zeman a Jiří Ovčáček
Generál Alojz Lorenc na akademické půdě: Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy (23. 11. 2018)
Generál Alojz Lorenc na akademické půdě: Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy (23. 11. 2018)
Generál Alojz Lorenc na akademické půdě: Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy (23. 11. 2018)
16
Fotogalerie

Je to dokola omílané téma. Spravedlnosti a vyváženosti debat se dožadují všechny skupiny společenského či politického spektra, každý se cítí být ukřivděný, každý v právu.  Argument obhajující svobodu slova (jakkoli pokřivený) lze využít při každé příležitosti. Jedni volají po názorech odborníků, druzí vyžadují hlasy „obyčejných lidí“, zástupců většiny. Jak ale tato požadovaná odbornost vypadá? Garantuje ji dosažené vzdělání, nebo amatérské zkušenosti? A kdo má potom právo vypovídat?

V době permanentních útoků na veřejnoprávní a kritická média, kdy současně s jejich špatnou pověstí roste i jejich význam, je snaha o vyrovnanost ožehavým problémem. Vyrovnanost představuje nejsnadnější, byť zásadní výtku, co se týče objektivity předkládaných a sdílených informací. Výhrady však často překračují argumentační i logické hranice, a tak spoustu dobře míněných úsudků přepadá do extrému. Velmi oblíbeným a překvapivě hojným bonmotem se v českém mediálním prostoru stala údajná věta Jeana-Paula Sartra: „Vyváženost neznamená: pět minut Židé a pět minut Hitler.“ (Jednotlivé formulace tohoto výroku se z dále vysvětlených důvodů nepatrně liší. Tato konkrétní pochází z twitterového účtu Josefa Šlerky, vedoucího oboru Studia nových médií na Filosofické fakultě UK.)

Průpovídka, jejíž původ se autorce tohoto textu nepodařilo prokázat ani po několika hodinách průzkumů a hledání, se objevuje napříč články o českém zpravodajství, nejčastěji v komentářích k objektivitě práce České televize. Vypůjčují si ji ti, kteří se snaží názorně ilustrovat sporný přístup některých médií k sestavování názorově vyrovnaných debat. V některých případech se může jednat o šikovnou – leč přehnanou pomůcku, jak varovat před nebezpečím násilné vyváženosti, jinak ale spadá k nesmyslnému přirovnávání neodborných, nevzdělaných či jen nešťastně vybraných účastníků diskuze k extremistům a zločincům. Navíc tento citát paradoxně pochází z nejistého, ale dobře znějícího zdroje, jenž se bez ověření přebírá z článku na článek a znázorňuje tak obecnější problém nakládání s informacemi, vůči kterému se právě tyto texty vyhraňují.

NEJVZDĚLANĚJŠÍ MLUVČÍ VŠECH DOB

Zmiňovanou poučku o Židovi a Hitlerovi využilo i několik reakcí na případy z nedávné doby, které znovu rozproudily polemiku o správném a spravedlivém výběru přednášejících či účastníků diskuzí. Jedním z nich byla návštěva Jiřího Ovčáčka na půdě Národohospodářské fakulty VŠE v rámci kurzu Organizace trhu a odvětví pohledem manažerů. Ovčáček tam v listopadu vedl přednášku na téma fake news a navázal tak například na výstupy generálního ředitele ČEZ nebo vrchní státní zástupkyně v Praze Lenky Bradáčové.

Jakkoli působí Ovčáčkova přítomnost v tomto výčtu nepatřičně, pozdvižení vzbudil především úvod proděkana Miroslava Ševčíka, který hosta představil slovy: „Já pouze z toho, jak sleduji již dlouhá léta situaci, a je to déle, než vy jste na světě, tak vám musím říct, že to je asi nejvzdělanější tiskový mluvčí, kterého kdy jaký prezident měl.“ To je velmi silné tvrzení, přihlédneme-li k faktu, že prezidentův mluvčí nedokončil žádnou vysokou školu a přinejmenším v obecném smyslu slova tudíž tuto charakteristiku nenaplňuje. Ševčíkův úvod vyvolal negativní ohlas u některých studentů, kteří v zastoupení Klubu mladých politologů vyjádřili nesouhlas se „slepou adorací člověka, který ze svého úřadu dělá komedii“. Dále kritizovali samotné téma přednášky, jež mělo být kvůli Ovčáčkovým dezinformačním excesům doplněno i pohledem odborníka na danou problematiku. (Odborníkem se v případě fake news myslí poučený analyzátor a kritik, nikoli tvůrce a propagátor.) Legitimitu obavám studentů dodává sám Ovčáček například tím, že na svém Twitteru jejich odezvu hodnotí jako „normalizační vítr“ a připojuje odkaz na související článek Parlamentních listů.

Podobnou situaci VŠE zažila i letos v květnu, tentokrát s Andrejem Babišem v hlavní roli. Přednášky premiéra a členů jeho vlády tvořily celý mimosemestrální kurz s názvem Hospodářská politika očima jejich tvůrců. Akreditovaný předmět vybudovaný z příspěvků zástupců vlády v demisi dokonce dal vzniknout odmítavé petici, pod níž se podepsalo přes 500 studentů. Výhrady opět mířily na ohroženou objektivitu akademické půdy a dožadovaly se účasti nestranných odborníků. Vedení fakulty si za svým rozhodnutím ale stálo, tiskový tajemník fakulty Daniel Váňa kauzu v podstatě přirovnal k útoku na akademickou svobodu a nezávislost akademické diskuze.

V obou případech zásadní spor vyvěral právě z rozporuplně definované koncepce přednášek. Ovčáček i Babiš nebyli pozváni jako účastníci debaty, ale proto, aby prezentovali svoji přednášku, svůj pohled na věc. Organizátoři kurzu však musí zaručit, že daná osoba bude morálně i odborně způsobilá se k tématu vyjádřit, tzn. má vzdělání či zkušenosti a své názory dokáže obhájit a doložit. Oponenturu a konfrontaci, které náleží do prostředí diskuze, pak mohou zajistit samotní studenti –  vždy mají možnost do prezentace vstoupit a odporovat. Musíme také připustit, že ačkoli se Jiří Ovčáček žádným titulem nepyšní, jeho pětileté angažmá na Hradě (nebo spíš Twitteru) je jistě bohatým zdrojem znalostí a poznatků, jejichž původ může studentům přiblížit (i kdyby s ním nesouhlasili a – po právu – na něj nazírali spíše jako na atrakci v ZOO). Prohřešení proděkana je sice nepopiratelné, zastupuje univerzitu a měl by tudíž být nestranný a věcný, Ovčáček je ale s dezinformacemi v každodenním kontaktu. Tak proč si je/ho nevyslechnout?

StBATA

Eticky spornějším incidentem byla debata uspořádaná u příležitosti výročí listopadových událostí roku 1989 na Fakultě sociálních věd UK. Mezi účastníky se krom pamětníků z řad studentstva, novinářů a historiků objevil i Alojz Lorenc, bývalý šéf kontrarozvědné části Státní bezpečnosti a náměstek komunistického ministra vnitra. Ostatním přizvaným debatérům (žurnalistce a pedagožce Barboře Osvaldové a redaktorovi ČT Marku Wollnerovi) vadilo, že nebyl dostatečně přesně uveden Lorencův podíl na represích režimu. Moderátor, spisovatel, novinář a pedagog FSV Karol Lovaš (který letos spolu s Lorencem vydal knihu rozhovorů) na počátku diskuze krátce uvedl hosta jako šéfa StB. Proti tomu se vzápětí ohradil Wollner, jenž Lorence označil za „zločince, který se vyhnul trestu“. (Lorenc byl roku 1992 odsouzen za zneužití pravomoci veřejného činitele na čtyři roky. Po rozdělení federace se však stal slovenským občanem a bratislavský soud český rozsudek neuznal. Nakonec byl i na Slovensku odsouzen k trestu odnětí svobody na 15 měsícům s podmíněným odkladem).

Historik Petr Blažek, přihlížející debatě z publika, později uvedl, že byl „mocensky zdaleka nejdůležitější figura bezpečnostního aparátu“ a nadto se významně zasadil o proces skartace, tedy zničení materiálů dosvědčujících nelegální činnost StB. Sám Lorenc v průběhu besedy přiznal, že cítí určitou funkční zodpovědnost. Zároveň ale poznamenal, že více lituje toho, co v životě neudělal a udělat měl, než toho, co udělal.

Fakulta poté vydala stanovisko, že debata probíhala pod dohledem historiků, a tudíž téměř bez rizika nevyváženosti či jednostrannosti, ačkoli vedení uznává, že hosté měli být detailněji uvedeni. To nelze vyvrátit, kritika ale směřovala jiným směrem. Wollner vyjádřil obavy, že svojí přítomností názory Alojze Lorence určitým způsobem legitimizuje. Už nejde o požadavek vyrovnanosti, ale o obhajitelnost pozvání zástupce totalitního režimu na akademickou půdu. Znamená poskytnutí prostoru pro vyjádření každého spravedlnost? Lze vůbec dosáhnout objektivity zveřejněním postojů, které se historicky ukázaly jako nebezpečné a zločinné?

Tyto otázky a průběh debaty samotné znovu vyvolaly i reakci z řad studentů. Na webu Studenta.cz Jiří Komárek výstižně podotýká, že Lorencův záměr nebyl propagovat komunistickou ideologii, ale sdílet svoje vzpomínky a pohnutky, nanejvýš obhajovat vlastní osobu. Také nepřímo vyvrací hitlerovsko-židovské přirovnání (při komentářích této události hojně využívaného) připomínkou, že v médiích se ke slovu často dostanou mnohem extrémnější interpretace minulosti. (Vzpomeňme například na Martu Semelovou a její výklad justiční vraždy Milady Horákové.) Koneckonců v časech, kdy je premiérem postsocialistické země bývalý spolupracovník StB, může seznámení s vizemi minulého režimu být k ironickému užitku. Alojz Lorenc je přeci ve svém oboru ostříleným odborníkem. Ale poskytovat jeho stanoviskům statut příspěvku do akademické debaty?

DLOUHÉ VLASY,…

Jako poslední příklad podobného ražení uveďme situaci, která v červenci probleskla na programu ČT24 v pořadu Události, komentáře. K reportáži o Trumpově vztahu k Rusku byli přizvání bývalý poradce prezidenta Klause Ladislav Jakl a profesor z Bostonské univerzity Igor Lukeš. Jakl byl představen (krom funkce exporadce) jako bývalý ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky. Dnes je také přispěvatelem konspirační web Protiproud (spřátelený portál Parlamentních listů, dříve také patřil do portfolia společnosti OurMedia), kde uplatňuje svoje žurnalistické vzdělání z Univerzity Karlovy. Lukeš oproti tomu získal v Česku titul doktor filosofie a poté doktorát v mezinárodních vztazích na Tufts University, mimo jiné je spolupracovníkem Harvardu a na Bostonské univerzitě vyučuje již třicet let. Nadto plní ve Spojených státech funkci honorárního konzula za Českou republiku.

Odbornost Jakla je tedy v porovnání s Lukešem více než zpochybnitelná. Jaké předpoklady k erudované znalosti americko-ruské diplomacie vůbec má? Jakl v článku Protiproudu odpovídá: „No nevím, s kolika americkými prezidenty si tenhle učitel (míněn Lukeš – pozn. red.) potřásl rukou (já se dvěma) nebo kolika se účastnil vrcholných jednání s premiéry a prezidenty různých států světa (já několika desítek).“

Oba byli v průběhu relace požádáni o vyjádření k Trumpově politice, přičemž jejich výpovědi byly diametrálně odlišné. Z jejich projevů ihned vyšel najevo záměr koncipovat debatu jako střet dvou neslučitelných hledisek – kritika Lukeše a podporovatele Jakla. Když však po promluvě Ladislava Jakla dostal možnost k reakci Lukeš, nejprve se ohradil vůči přítomnosti pána s ohonem, jak exporadce sám tituloval. Vadilo mu, že vedle jeho výkladu názorů seriózních amerických profesionálů a vlastenců zaznívají „lži, které jsou vypůjčené ze slovníku Kremlu.“ Celou situaci ve vysílání pak shrnul: „Je to jako z dezinformace Kremlu, která informuje tímto způsobem – dáme čtyři minuty pravdě, čtyři minuty lžím a divák potom říká, tak vidíte, ono je to složité, pojďme se raději dívat na fotbal.“

Ačkoli Lukeš poznámkou o účesu protivníka svoji způsobilost k objektivnímu vyjádření značně oslabil, pomocí fotbalového přirovnání velmi přesně vystihl úskalí, v němž se veřejnoprávní média, konkrétně Česká televize ocitla. Dbají-li na zásadu vyváženosti a objektivity, musejí prezentovat oba názorové protipóly. Fakt ale nelze zrelativizovat střetnutím s nepravdou, lží a nepodloženým tvrzením. Jakl spíš v nevyrovnané „debatě“ působí jako narychlo vybraný zástupce kontrastního ideového proudu. Jeho tvrzení jsou čistě subjektivní, neopírá je o výroky jiných, mluví zkrátka o tom, jak si to u něj „Trump vyžehlil“. Lukeš oproti tomu politické dění komentuje, cituje důležité osobnosti a na otázku ohledně nadcházejících voleb se sebereflexí odvětil, že si netroufá odhadovat. Pozvání do pořadu však oba účastníky postavilo na stejnou úroveň. Mají být představováni jako rovnocenní partneři? A nebude nakonec přece lepší ten fotbal?

Vraťme se ještě na závěr k údajnému Sartrovu výroku. Sartre – pokud to vůbec Sartre byl – měl samozřejmě pravdu. Vyváženost neznamená pět minut Hitlerovi, pět Židovi. Když už víme, co vyváženost není, co tedy je? Patnáct minut přeživšímu Osvětimi a pět neonacistovi? Na jedné straně nezpochybnitelné svědectví, na druhé historické bludy zmanipulované zločinnou ideologií. Pokud ale neposkytneme rovnocenný prostor oběma zástupcům, nahráváme námitkám ohánějícím se slovy o cenzuře a nespravedlnosti. Lze vůbec někdy zaručit nestrannost? Z výše uvedených řádků vyplývá, že přehnaná snaha o objektivitu stejně vede k ošidné zaujatosti (a naopak). Dramaturgové a organizátoři debat se tak ocitají v bludném kruhu, z něhož není úniku, a tak se pouze omluví s povzdychem, že se nikdy nelze zavděčit každému. Zdá se, že největším úskalím vyrovnanosti nakonec není ten, kdo onu „problematickou“ osobu do debaty pozve, ale ten, kdo jejím názorům naslouchá. Posluchač, konzument informací si i tu nejvyváženější diskuzi přebere po svém – slyšíme jen to, co chceme slyšet. Určité objektivity tak spíše než rovnoměrným rozvržením protikladných tvrzení dosáhneme vlastním přičiněním a zájmem. Po vyslechnutí pěti minut jednoho a pěti minut druhého hledejme objektivní pravdu sami a věnujme pětapadesát minut vlastnímu rozvažování, na kterou stranu se přikloníme (pokud vůbec nějaká taková existuje).