Sice jste si odhlasovali vystoupení z Evropské unie, ale vlastně se není čeho bát. Velká Británie bude bez bariér dál obchodovat s kontinentem, jen se udělá pár kosmetických změn v pravidlech pro imigraci a pohyb pracovníků. Tak by se dala shrnout pár dní po referendu vize britských politiků, jak bude vypadat budoucí vztah ostrovního státu s Evropskou unií. Nutnost setrvání na společném trhu zdůraznil končící premiér David Cameron.
Jeho možný nástupce a jeden z lídrů kampaně za vystoupení z EU Boris Johnson ve sloupku v The Telegraph napsal, že Británie zůstane součástí společného trhu, jen se nebude muset řídit unijními pravidly.
Ministr zdravotnictví a další z možných kandidátů na premiérské křeslo Jeremy Hunt prohlásil, že Británie si může s EU vyjednat podobné postavení, jako má Norsko, které je spolu s Islandem a Lichtenštejnskem a EU součástí Evropského hospodářského prostoru. Model „Norsko plus“ by podle Hunta znamenal volný obchod s EU doplněný o omezení přistěhovalectví.
Jen včerejší výroky předních unijních a evropských politiků však britské představy odkazují do říše snivé romatiky. Unie navíc bude mít ve vyjednávání dost pák na to, jak Brity vrátit na zem. „Velká Británie si bude chtít udržet roli finančního centra Evropy. K tomu bude potřebovat zachovat takzvaný evropský pas pro své banky, aby mohly poskytovat služby i na kontinentu. Za to může unie klidně požadovat volný přístup na britský pracovní trh,“ uvádí jeden z příkladů Josef Bič, který se specializuje na evropskou politiku na Vysoké škole ekonomické.
Kromě norského modelu přichází pro Londýn v úvahu ještě švýcarská cesta. Alpská země své vztahy s unií řídí na základě více než stovky dvoustranných smluv. „Pak existuje možnost smlouvy o přidružení. Ta by stanovila, čeho se Británie bude účastnit a jak se postaví k povinnostem, které v budoucnu vzniknou změnami evropského práva. Unie ale určitě nebude chtít, aby si Londýn vyzobal jen to, co se mu líbí, aniž by za to zaplatil nějakou cenu,“ říká Václav Šmejkal, expert na evropské právo z Právnické fakulty Univerzity Karlovy.
Nepřehledná síť smluv se Švýcary
Stejně jako se ve Velké Británii dlouho zpochybňovaly přínosy členství v EU, objevují se i ve Švýcarsku hlasy, které kritizují balík více než stovky dvoustranných smluv, kterými se alpská země přimkla k Evropské unii. „Kdo by chtěl důležitost těchto dohod snižovat, zahrává si s ohněm,“ vzkázal nedávno kritikům ministr hospodářství Johann Schneider-Ammann.
Švýcarsko zjednodušilo obchod s průmyslovými výrobky s tehdejším Evropským hospodářským společenstvím v roce 1972 díky dohodě o volném obchodu. Jenže o dvacet let později Švýcaři odmítli účast v Evropském hospodářském prostoru a vydali se cestou dvoustranných smluv. V prvním kole na přelomu století si především EU vybírala oblasti, kde chce se Švýcarskem více spolupracovat.
| Švýcarsko a EU |
|---|
| • Zóna volného obchodu • Dohoda o volném pohybu osob • Dohoda o pojišťovnictví • Dohoda o obchodu se zemědělskými produkty • Dohoda o zdanění úspor • Dohoda o věřejných zakázkách • Schengenská dohoda • Dublinská dohoda o imigraci |
Typickým příkladem bylo zdanění úspor. Ve druhém kole jednání o dalším balíku smluv v roce 2004 už Švýcaři požadovali na oplátku užší spolupráci například v oblasti policejní spolupráce či životního prostředí. Celkem je těchto smluv dnes více než sto.
Potíž je v tom, že ke smlouvám je třeba dojednat dodatek vždy, když se v dané oblasti změní unijní právo. Už čtyři roky jedná Bern s Bruselem o novém uspořádání, kde by se novinky v unijních předpisech snadněji přelévaly do švýcarských zákonů, jak je to v rámci Evropského hospodářského prostoru.
Zatím bez úspěchu. Navíc před dvěma roky Švýcaři schválili nové imigrační zákony, které stanovují kvóty na usidlování cizinců. Ty jsou ale v rozporu se stávající dohodou o volném pohybu osob s EU, kterou budou muset Švýcaři vyjednat nově.
Norsko se musí řídit unijním právem
Vztahu Norska a Evropské unie se někdy posměšně přezdívá faxová demokracie. Norský parlament přijímá zákony, jejichž znění dostane faxem z Bruselu, aniž se norští politici na jejich tvorbě podílejí. Realita je trochu složitější, i když norská premiérka Erna Solbergová před referendem do Británie vzkázala, že by se Britům norský model asi moc nezamlouval.
Norsko spolu s dalšími členy Evropského sdružení volného obchodu (ESVO) v roce 1994 vytvořilo s EU Evropský hospodářský prostor. Výměnou za volný obchod s unií se zavázalo, že bude ctít čtyři základní svobody vnitřního trhu – volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a pracovní síly. Včetně toho, že bude přejímat nové unijní předpisy, jež se vnitřního trhu týkají.
| Norsko a EU |
|---|
| Účastní se: • Společného trhu, včetně ochrany hospodářské soutěže a ochrany spotřebitele • Schengenského prostoru • Dublinské dohody o imigraci • Spolupráce v Europolu a Eurojustu • Společné zahraniční politiky Neúčastní se: • Společné zemědělské politiky • Společné obchodní politiky • Společné měnové politiky |
„Klíčový orgán tohoto svazku je společný výbor. Ten rozhoduje, které části nových právních předpisů EU doplní zákony Norska a dalších členských států ESVO, aby mohly působit na vnitřním trhu,“ vysvětluje Václav Šmejkal, expert na evropské právo z Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Norsko sice má při tvorbě unijních předpisů přístup do pracovních skupin Evropské komise, ale při vlastním schvalování směrnic a nařízení je mimo hru. „Tento model by asi pro britský parlament nebyl přijatelný,“ dodává Šmejkal.
Zatím se tímto mechanismem měnily norské zákony více než šesttisíckrát. Teoreticky by se členové ESVO mohli přejímání evropského práva bránit. Dosud ale zakotvení několika evropských předpisů do domácích zákonů nejvýše zpozdily.
Norsko se neúčastní unijní společné zemědělské politiky, což omezuje obchod se zemědělskými produkty. Není ani v celní unii. To by pro Británii mohl být problém. Až dosud se britská obchodní politika řídila vůči třetím zemím smlouvami, které s nimi dojednala Evropská komise. Při odchodu z EU by si obchodní vztahy museli Britové nově vyjednat sami. Od britských politologů zaznívá varování, že na takový úkol nemá vláda dost lidí.
Norové přispívají na rozvoj evropských regionů. Na granty pro patnáct evropských států ročně dávají 388 milionů eur. Dalších 447 milionů eur posílají do unijních programů jako vědecký Horizon2020, studentský Erasmus+ či Copernicus, kterých se účastní.
