Naposledy to připomenul arménský prezident Serž Sargsjan asociaci arménských právníků v diaspoře minulý týden: „Vaše snažení se musí upírat ke státům a politickým strukturám nejrůznějších zemí při příležitosti stého Arménii se podařilo přesvědčit řadu zemí, aby vyvražďování statisíců Arménů Turky v roce 1915 uznaly za genocidu. Mnohé státy se ale z arménského požadavku vykrucují. Například Česko výročí arménské genocidy, abyste světu odhalili celou pravdu. Toto snažení tak přispěje k zabránění skrytých zločinů genocidy po celém světě.“
A Arméni se opravdu snaží. Poslední velký úlovek se podařil Arménům ve Vatikánu. V červnu turecký list informoval, že v roce 2015 přijede do Jerevanu papež František, aby zde sloužil mši za oběti genocidy ze strany Turků. A například v sousedním Íránu zase íránští Arméni po zvolení nového prezidenta Hassana Rúháního ihned napřeli síly, aby reformistický prezident uznal zločin.
Matka Arménie místo Stalina
Že stoleté trauma opravdu Armény pořád tíží, poznáte v Jerevanu na každém kroku. Náměstí jsou polepena plakáty na výstavy, které se jmenují například „1915: po stopách arménských sirotků“. O jiném než oficiálním výkladu událostí není úplně radno se s Armény bavit. A nad městem čnějí dvě dominanty připomínající nezhojené rány dějin.
Směrem k tureckým hranicím hrozí mečem 50metrová socha Matky Arménie, která v roce 1962 nahradila na vršku nad metropolí obrovskou sochu Josifa Stalina. A pak je to především špičatá věž Tsitsernakaberdu, memoriálu obětem arménské genocidy. Právě výstavba memoriálu ukazuje, jak jsou v Arménii citliví na toto téma za jakéhokoli režimu.
V roce 1965 k padesátému výročí arménské genocidy vyšly vůbec poprvé v celém Sovětském svazu do ulic stovky tisíc demonstrantů. Arméni požadovali po moskevské vládě uznání genocidy a právě výstavbu monumentu. Moskva se výjimečně rozhodla nepotlačit protesty silou a skutečně v roce 1967 byl monument otevřen.
Arménská vláda se proto raději snaží vztek lidí za příkoří ke 100 letům od masakrů usměrnit dle vládních plánů. Už v roce 2011 vznikla komise pro přípravu monumentálních akcí k výročí, sama vláda se snaží předvést v úsilí o mezinárodní uznání genocidy. Toto úsilí se na druhé straně vytrvale snaží mařit Turecko, které smrti připisují válečným zmatkům a kolaboraci Arménů s Rusy.
Tanec Obamy okolo genocidy
Za dvě dekády se podařilo Arménii přesvědčit celou řadu zemí, aby vyvražďování uznaly za první jednoznačně historicky doložitelnou genocidu v dějinách. K nevoli Turků tak genocidu uznaly z evropských států třeba Belgie, Francie, Německo, Itálie, Nizozemsko, Polsko, Švédsko či Slovensko.
Mnohé ostatní země se ale z arménského požadavku vykrucují. Například Česko. I když někteří čelní představitelé státu toho litují, za všechny například arcibiskup Dominik Duka: „Myslím si, že by bylo nesmírně spravedlivé, kdyby i ze strany reprezentantů naší země zaznělo jasné slovo.“
V mnoha zemích ale otázka uznání arménské genocidy pálí politiky mnohem více, protože jim jde o hlasy jak arménské, tak často i turecké diaspory. Příkladem může být kličkování amerického prezidenta Baracka Obamy. Ten v roce 2008 slíbil, že jako prezident genocidu uzná. Nakonec však šikovně použil v roce 2010 arménský termín Metz Eghern, kterému nikdo ve světě nerozuměl a slovu genocida se tak vyhnul.
Snad nejnečekanější podpory se ale Arménům dostalo v roce 2008 ze samotného Turecka. Tedy země, kde i slavný spisovatel Orhan Pamuk čelil v roce 2005 trestnímu stíhání za slova, že „milion Arménů a 30 tisíc Kurdů bylo zabito v Turecku“, a kde v roce 2007 kdosi zavraždil známého turecko arménského novináře Hranta Dinka, který otevřeně psal o genocidě Arménů.
Přesto se skupina tureckých intelektuálů rozhodla zorganizovat kampaň „Omlouvám se“, nicméně místo o genocidě raději mluvila o „velké katastrofě“. Pod tuto petici se za ta léta sešly desetitisíce podpisů. Avšak státní představitelé Turecka nešetřili silnými výrazy: „Tihle turečtí intelektuálové museli tu genocidu spáchat, když se za ni musejí omlouvat,“ prohlásil například turecký premiér Recep Erdogan.
Stoletý vztek
Arméni samozřejmě nežijí každý den vzpomínkami na sto let starou tragédii. Na náměstí Republiky v Jerevanu po večerech popíjejí u místní verze pestrobarevné Křižíkovy fontány a debatují třeba o přestupu ofenzivního záložníka Henrika Mchitarjana z Šachtaru Doněck do Borussie Dortmund. Ale vztek za světem neuznané sto let staré příkoří je v Arménech přítomné stále. To se nejspíš za dva roky při stém výročí genocidy ve velkém projeví. A protože z asi 11 milionů Arménů žije v domovské zemi jen čtvrtina, pocítí to i mnohé další země.
