Český bankovní sektor je specifický. Zhruba pětadevadesát procent v něm patří peněžním ústavům, které jsou dcerami mateřských domů se sídlem v eurozóně. Tedy té většiny v EU, která má položit základ k bankovní unii. Další se mohou připojit.
Bankovní unie, založená na finanční solidaritě a vyztužená společným pojištěním vkladů a fondem pro řešení mimořádných situací, představuje však pro tuzemsko nebezpečí, že z něj odteče hotovost na záchranu „někoho v cizině“. A že se do něj, v případě potíží dejme tomu belgické KBC nebo rakouské Erste, nemusí peníze vrátit.
Toto riziko trvá i po summitu. S malou útěchou, že nový bankovní dohled, klíč k unii pro banky, nevznikne do silvestra, kdežto až napřesrok. O klíči je řeč proto, že se o něm rozhoduje, na rozdíl od zbylých náležitostí, jednomyslně. Na to Praha hrála, a třebaže hrát ještě může, už to nebude ono. Jeden legislativní balík, který by se dal přes plošný dozor torpédovat, očividně nebude. Zvedne-li Česko ruku pro supervizi, mělo by počítat s tím, že ho ve zbylých krocích může přehlasovat kvalifikovaná většina.
Zbývá krajní možnost: dát od bankovní unie ruce pryč. Jako to republika udělala u podpisu Smlouvy o rozpočtové disciplíně. Tuto variantu budou zvažovat pracovní skupiny na ministerstvu financí a Úřadu vlády. V sázce je hodně. Proti volbě jít s hlavním proudem, s důrazem na férové zacházení pro členy se specifickými podmínkami, stojí vyhlídka zařadit se do třetí brázdy. Za země bez eura, které s výhradami, ale přece na bankovní unii kývly.
