O několik dnů později se plot změnil v betonovou zeď. Město rozdělila na 28 let na dva oddělené světy: Západní a východní Berlín. Zbytky Berlínské zdi v sobotu oslaví padesát let své existence. Ačkoli od jejího pádu uplynulo přes dvacet let, Berlíňané na ni stále nemají jasný názor.
Byla to správná věc, míní třetina Berlíňanů
Deník Berliner Zeitung k padesátiletému výročí stavby zdi provedl průzkum, který přinesl poněkud překvapivý výsledek: více než třetina Berlíňanů (právě 35 procent) se domnívá, že stavba zdi byla alespoň částečně správným řešením, jak zastavit příliv uprchlíků z Východu na Západ a uvolnit mezinárodní napětí.
Plných deset procent pak považuje stavbu zdi za zcela správnou a nutnou. Nejvíce obhájců stavby je mezi bývalými Východoberlíňany a členy postkomunistické Levice, která po pádu zdi nahradila východoněmeckou komunistickou stranu (SED).
Jak je možné, že třetina Berlíňanů, byť třeba jen částečně, ospravedlňuje zeď, u níž zahynulo nejméně 140 lidí prchajících na Západ? Pro pochopení je třeba si uvědomit historické souvislosti. V předvečer stavby už bylo východní Německo fakticky oploceno neprostupnými dráty po celé hranici. Zbývala jediná úniková cesta na Západ – a tou byl Berlín. Od roku 1945 až do stavby zdi v roce 1961 z komunistické Německé demokratické republiky (NDR) uprchlo 3,4 milionu lidí, což odpovídalo sedmině obyvatel.
Uprchlíků stále přibývalo. V červenci roku 1961 proudilo z NDR na Západ tisíc uprchlíků denně, v srpnu už jich bylo 2400. Většinou navíc šlo o „odliv mozků“, tedy útěk kvalifikovaných a mladých pracovníků, což ještě zhoršovalo už tak ekonomicky špatnou situaci NDR v soutěži s kapitalistickou Spolkovou republikou Německo (SRN).
Do Západního Berlína také každodenně „pendlovaly“ desetitisíce východních Němců zaměstnaných v tamních podnicích. Například do továrny firmy Siemens v pondělí po vztyčení zdi nepřišly čtyři tisíce zaměstnanců a šéf podniku Joachim Putzmann musel hledat náhradu v zahraničí. Jak včera výstižně poznamenává deník Tagesspiegel, pozvání tureckých gastarbeiterů německou vládou v sedmdesátých letech velmi úzce souviselo právě se stavbou zdi – tedy se zastavením přílivu pracovní síly z komunistického bloku.
Žádné dráty nebudou, dušoval se Ulbricht
Také z propagandistického hlediska exodus lidí z Východu na Západ nevypadal dobře. Ústřední výbor komunistické strany (SED) v čele s Walterem Ulbrichtem se tedy rozhodl únikovou cestu uzavřít a Sovětský svaz v čele s Nikitou Chruščovem mu k tomu udělil souhlas.
Vše bylo tajné, ještě v červnu se Ulbricht na tiskové konferenci dušoval, že žádné dráty stavět nehodlá. Samotné západní zpravodajské služby se o plánu dozvěděly dva dny před stavbou.
Reakce Západu na zeď vyznívaly rozpačitě. „Není to moc pěkné řešení. Ale je to tisíckrát lepší než válka,“ komentoval stavbu americký prezident John F. Kennedy. Spojené státy především trvaly na zachování svobody Západního Berlína a posílily tamní vojenskou posádku.
Napětí krátce eskalovalo 27. října, kdy proti sobě u hraničního přechodu Charlie stály sovětské a americké tanky – ke konfliktu ale nedošlo. Zeď tak v konečném důsledku potvrdila status quo a přispěla k uvolnění napětí mezi oběma supervelmocemi.
První oběť: krejčí, který nechtěl opustit živnost
V prvních dnech po stavbě zdi bylo ještě možné přecházet „drüben“, tedy „na druhou stranu“, jak se říkalo, skrz domy stojící na hranici. Ty však byly brzy zbořeny. Mnoho lidí se pak pokoušelo zeď přelézt po žebřících nebo přeplavat přes vodní hranici. Patřil k nim také čtyřiadvacetiletý Günter Litfin.
Pracoval na Západě jako krejčí a zeď ho náhle odřízla od živnosti. Rozhodl se, že 24. srpna přeplave Spandavský kanál. V 16.15 ho zasáhla kulka pohraniční stráže a stal se první násilnou obětí Berlínské zdi.
Během dalších 28 let se o útěk na Západ pokoušely tisíce Němců a více než pět tisíc jich bylo úspěšných. Příběhy těchto uprchlíků přinášíme v exkluzivním rozhovoru s mužem, který se na útěcích do Západního Berlína osobně podílel.
