Poslední jednání o možnostech řešení libyjského dluhu se uskutečnilo v prosinci 2008 v Tripolisu, ovšem bez zásadních výsledků. Koncem loňského roku podle rezortu Tripolis avizoval určitou vstřícnost k vyřešení problému a letos na jaře se mělo uskutečnit další kolo rozhovorů. Vzhledem k situaci v Libyi však k němu nakonec nedošlo.
Česko dodávalo Libyi letadla a tanky, stavělo tam letiště i opravny letounů L-39 Albatros, další podnik vyráběl náhradní díly k tankům T-54 a T-55, Jen letecký obchod dosáhl v tehdejších cenách 157 milionů dolarů, tankový 341 milionů dolarů.
V socialistické džamáhíríji působili českoslovenští vojenští experti, kteří Libyjce zaškolovali na novou techniku. Libyjští technici se pro změnu učili v leteckých opravnách v Trenčíně. Řada z nich studovala také na vysoké vojenské škole v Brně.
Libye tenkrát podle pamětníků prostě patřila ke spřáteleným zemím a na vojenských dodávkách a školení vojenského personálu nešetřila. Bývalé Československo vyvezlo do spřátelené země také 180 letounů Albatros a stovky tanků z vlastní produkce. V Libyi ale stavělo také cementárny a poslalo tam také až pět set lékařů a zdravotních sester.
To vše je ale minulost. Jednak – z rozhodnutí exprezidenta Václava Havla – přestalo Česko obchodovat se zbraněmi, jednak vzájemnou výměnu zboží také poznamenalo embargo, které na pouštní zemi uvalila Evropská unie.
Aero Vodochody se pokoušelo obnovit v Libyi opravárenský závod na letouny L-39 Albatros, několikaměsíční jednání však nakonec zkrachovala.
Pád „šíleného psa“ uzavírá čtyřicetiletou éru
Letos v září by Muammar Kaddáfí oslavil dvaačtyřicet let v čele Libye. Na oslavy však už s největší pravděpodobností nedojde. Pád režimu excentrického plukovníka znamená pro Libyi konec éry, která začala armádním pučem. Monarchii tehdy vystřídal autoritářský stát, do jehož čela se postavil sedmadvacetiletý armádní kapitán Kaddáfí.
V následujících letech začal „šílený pes Blízkého východu“, jak libyjského lídra nazval americký prezident Reagan, v praxi uplatňovat svou vizi islámského socialistického státu. Zisky ze znárodněného ropného průmyslu přitom financovaly i teroristické aktivity.
Po atentátu na americký letoun nad skotským Lockerbie v roce 1988 se Libye dostala do mezinárodní izolace. Sankcí se zbavila až o patnáct let později, kdy Tripolis přiznal odpovědnost za útok a souhlasil se zaplacením odškodnění pozůstalým.
Lidová republika, jak ji Kaddáfí v roli politologa vylíčil ve své Zelené knize, nakonec neuspěla, smetla ji revoluční vlna, která se prohnala arabským světem a tytéž „masy“, jež měly být Kaddáfímu podle jeho teorie na věky vděčné.
Střední věk v Libyi je pouhých čtyřiadvacet let, mnoho Libyjců tak poprvé zažije, jaké je to žít v zemi bez Kaddáfího.
