Utrpení ČSSD, která zažila dramatický úbytek voličské přízně a nyní prochází potupnou vládní anabází, je z velké části její vlastní vina. Strana si nechala „ukrást“ témata i voliče, pustila se i se špatnými kartami do riskantní koaliční hry, zabředla do vnitřních sporů.
Pak tu jsou ale faktory neúspěchu, které má česká sociální demokracie společné s etablovanými levicovými stranami v západní Evropě. I tam mnohé z nich zažívají ústup ze slávy.
Nejhorší výsledek německé SPD od války
Příkladem je německá SPD. Strana, která v druhé polovině minulého století nejednou překračovala ve volbách hranici 40 procent – a těsně i v roce 1998 – je nyní na polovině. V roce 2017 zaznamenala ve spolkových volbách nejhorší poválečný výsledek.
I rakouská SPÖ skončila v předloňských volbách potřetí za sebou pod hranicí třiceti procent a kdeže jsou dřívější 50procentní zisky. A například ve Francii a Nizozemsku se tradiční levice po posledních parlamentních volbách dokonce dostala na jednociferné výsledky, podobně jako ČSSD.
Propady mají i ekonomický základ
Jistě, i v západní Evropě jsou výjimky. Například britští labouristé pod radikálnějším vedením Jeremyho Corbyna v roce 2017 sice nedosáhli na vládu, ale na i tak solidních 40 procent. Většinou ale etablovaná levice sdílí podobný ústup ze slávy, který má i podobné příčiny.
Řada z nich má ekonomický základ. Ať už jde o neschopnost reagovat na nepříznivé ekonomické dopady globalizace, své sehrály i následky finančních krizí. Například té asijské koncem devadesátých let a ekonomických potíží jako o desetiletí později po pádu Lehman Brothers v USA a během dluhové krize v eurozóně.
Neschopnost plnit sliby
Tradiční levicové strany nebyly nejen schopny plnit svoje sliby, ale během vládnutí musely i sahat k nepopulárním škrtům a pravicovějším ekonomickým receptům jako například SPD za Gerharda Schrödera.
Mezitím začalo také docházet k proměnám na politických mapách, kdy ztrácejí veškeré zavedené strany. K tomu se začala objevovat nová uskupení, která dokázala pružněji reagovat na přání a obavy voličů. A nerozpakovala se překračovat ideologické hranice.
„Levice svoji pozornost přesunula na novou střední třídu a nechala takzvaný prekariát, neboli lidi bez existenčních jistot padnout do náruče nacionalistickému protekcionismu, kde se stali živnou půdou pro populistickou radikální pravici,“ připomněl například ve své analýze institut Evropská rada pro zahraniční vztahy (ECRF).
Podobný pohled, byť ze zámoří, nabídla i Brookings Institution: „Etablované středolevé strany napříč Evropou přicházejí o své pozice, z čehož profituje nejen pravice, ale posiluje to i levicovější či centristické alternativy.“
A proti některým se začala obracet i evropská integrace. Sice nestály u jejího prvopočátku, ale postupně se s ní ztotožnily. Když ale přišla krize i v tomto ohledu, ani zde nedokázaly nabídnout rázné řešení – jen pokračovat v nastoleném směru.
Kamenem úrazu se pro řadu z nich stala imigrace – tedy ta dlouhodobá, převážně z muslimských zemí, a uprchlická krize. V levicovém táboře nastalo tápaní. „Dědicové marxismu a antiklerikalismu zůstávají věrní striktnímu sekularismu, zatímco multikulturní levice je k náboženským otázkám vstřícnější,“ připomněla dále Brookings Institution.
Sice tradiční, ale zároveň trochu i zkostnatělé levicové strany se také jen těžko přizpůsobují novým tématům. Od digitalizace společnosti, kterou si do štítu daly pirátské strany, po volání po „ještě větší“, tedy přímé demokracii. Jako v případě radikálního odpadlíka od francouzských socialistů Jeana-Luca Mélenchona. Mezi požadavky jeho Nepoddajné Francie proto patří i odvolatelnost politiků.
Levice potřebuje více odvahy, míní experti
Co tedy může tradičním levicovým stranám pomoct k návratu na výsluní? Podle optimističtějších názorů to, že budou odvážněji přebírat témata, s nimiž boduje jejich nejbližší konkurence – jakkoliv jde o postoje radikální – a pokusit se více oslovovat mladé voliče. Anebo prostě doba jejich lesku skončila.
Jednak celkovým odlivem voličů od etablovaných stran a tříštěním stranického spektra. Důvodem jsou podle expertů i demografické změny, které sociální demokracii připravily o její voličské podhoubí – tedy, že bývalí přívrženci se nejen přesouvají někam jinam, ale jakožto kompaktní sociální skupina prostě mizejí.
