Francie cítí zklamání z dosavadního postupu evropské integrace a snaží se to řešit zaváděním opatření, kterými si chrání svůj trh před pracovníky z chudších zemí EU včetně České republiky. „Předsudky vůči střední a východní Evropě v tom ale nejsou. Francouzům jde o logiku a princip,“ vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ postoj Francie tamní politolog působící na univerzitě v Lille Julien Navarro.
Jednou z velkých priorit během volební kampaně byla pro Macrona EU a její pokračující integrace, čehož si všímala i Česká republika. I přesto, že tu dopředu byly náznaky, že integrace podle jeho představ nemusí ČR plně vyhovovat, jeho vítězství potěšilo lidi, pro které je členství v EU důležité, a vyvolalo to u nich očekávání. Velké zklamání ale přišlo po prvním velkém Macronově rozhovoru pro zahraniční média, kde ostře kritizoval země střední a východní Evropy. Zaznamenala to Francie? Jaké byly její reakce?
Ano, Francie to sledovala i proto, že Macron mluvil jak k zahraničnímu, tak domácímu publiku. Upřímně řečeno to, co v rozhovoru zaznělo, nebylo ve Francii přijato nijak negativně a naopak to docela věrně vystihuje obecné mínění v zemi. Souhlasím ale s tím, že mluvit o EU jako o supermarketu, ze kterého si některé země vybírají jen to, co chtějí, nebylo moudré. Na druhou stranu to reflektuje odlišné vnímání EU v rámci Evropy.
Nemyslíte si, že to Evropu ještě víc rozděluje?
Měli bychom společně více mluvit a vést na toto téma debatu. Nemyslím si ale, že by se měla vést ve složení východ versus západ. Byla by chyba, kdybychom to takto omezovali, zejména pokud budeme hovořit o ekonomice. Ani Macron to tak nemyslel.
Když mluvil o nerespektování demokratických hodnot, tak měl na mysli Polsko a Maďarsko. Evropská komise a většina států tady sdílí obavy o další politický vývoj. Macron zdůraznil, že demokratické hodnoty by měly zůstat základem celého evropského projektu. To je něco, co je ve Francii obecně široce přijímáno. Jediný, u koho si dovedu představit, že by tyto státy otevřeně obhajoval, by byla Marine Le Penová.
Macron chce zpřísnit pravidla pro přeshraniční pracovníky ve Francii, což dlouhodobě přidělává vrásky ekonomicky slabším zemím, jako je Česká republika. Důvodem je údajně to, že tito pracovníci berou Francouzům práci a snižují jejich mzdy. Není to však v rozporu s volným pohybem, který představuje jeden ze základních pilířů evropské integrace, kterou Macron tolik hájí?
Macron mluvil o dočasně vysílaných pracovnících (Dočasně vyslaným pracovníkem může být například zaměstnanec zahraniční firmy, která v jiném členském státě EU vyhrála zakázku, kterou tam bude po omezenou dobu realizovat, např. ve stavebnictví; pozn. redakce). To musíme jasně oddělovat od volného pohybu v EU. V žádném případě to není to samé. Dnes platí, že všichni v Evropě mohou cestovat z jedné země do druhé, volně se tam usazovat a pracovat. Je to zakotveno v základních smlouvách EU a Macron za tím plně stojí. Nikdy neřekl nic, co by šlo proti tomu.
Vysílaní pracovníků, o nichž byla v rozhovoru řeč, je něco jiného, protože to podléhá specifickým pravidlům. Nerozumím tomu, proč v této souvislosti pořád mluvíme o rozdělování Evropy na západ a východ, protože pokud se podíváme na národnosti pracovníků, které jsou do Francie nejčastěji vysílány, tak to jsou především Poláci a hned za nimi Portugalci a Španělé.
Není to tedy boj západu s východem. Jde to mnohem dál, protože se to dotýká samotné podstaty evropské integrace a toho, jakou roli v ní hraje solidarita. Francie dlouhodobě podporuje myšlenku sociální Evropy, která znamená lepší ochranu pro pracující po celé Evropě, nikoliv pouze ve Francii, ale i ve východní nebo jižní Evropě. Jde to ruku v ruce, musí tu být zajištěn minimální stupeň ochrany a pak funguje i solidarita.
Pak tu jsou požadavky některých západoevropských zemí včetně Francie, nebo i Německa, na vyplácení minimální mzdy běžné v daném státě v určitých profesích. V zemích, kde jsou nižší mzdy a k nimž opět patří Česká republika, to může pro řadu firem představovat velký problém a je to vnímáno jako diskriminační opatření. Podporuje to euroskeptické nálady, protože volný pohyb pracovních sil byl jedním z důvodů, proč nové země vstupovaly do EU. Uvědomují si něco takového Francouzi?
Evropská integrace byla od počátku politickým projektem, který měl v Evropě zajistit mír. Zároveň měl ale sociální rozměr. Když se podíváte do Schumanovy deklarace z roku 1950, tak se v ní mluví o zvyšování životní úrovně v Evropě a zlepšování podmínek pro pracovníky. Ve Francii však nyní převládá dojem, že se něco takového neděje, ba hůř, životní úroveň se snižuje.
Společnosti ve Francii musí dodržovat pravidla, která se týkají vyplácení zaměstnanců, ale do toho sem přicházejí zahraniční firmy, které to dodržovat nemusí. To jim dává obrovskou výhodu a navíc to má vliv na snižování platů ve Francii. To je přesný opak toho, v co jsme doufali, když se podepisovala zmiňovaná Schumanova deklarace.
Francouzským pracovníkům je pak strašně těžké vysvětlit, že EU sice vznikala na myšlence, že se budou mít líp, ale ono se to ve skutečnosti neděje. Zaměstnavatelům se obtížně říká, že propouštějí francouzského pracovníka, protože chtějí najmout někoho z jiného státu, protože jeho plat je mnohem nižší. Je to paradoxní a obrazu EU to nepomáhá.
Není to ale přece jen tak, že by pracovníci z východu využívali situaci a jezdili za lukrativnější prací do západní Evropy. Ve středovýchodní Evropě přece taky působí například francouzské firmy, které tu využívají levnější pracovní sílu a pro ně výhodnější podmínky. Je to oboustranné, nemyslíte?
Je těžké zobecňovat, ale pokusím se to vysvětlit. Vzpomeňte si na Jacquese Delorse (francouzský ekonom a politik, který byl v letech 1985-1995 předsedou Evropské komise; pozn. redakce), který se aktivně podílel na zavádění vnitřního trhu EU v osmdesátých letech. V tu dobu se sice o sociální dimenzi evropské integrace tolik nemluvilo, ale i on říkal, že vnitřní trh je nutné považovat teprve za první krok. Sociální dimenze evropské integrace tedy rozhodně není žádná novinka a Macron nepřichází s ničím novým. Navíc to skutečně odráží dlouhodobé obecné mínění ve společnosti. To bych rád podtrhl.
Co je nové, a Macron to také vyzdvihuje, je nynější kontext brexitu. V Delorsově době vládla v Británii Margaret Thatcherová. Pokud mělo dojít k prohloubení evropské integrace, tak nebylo jiné cesty, než podpořit vnitřní trh v té podobě, v jaké byl na stole, tedy trochu odhlédnout od jeho sociální dimenze. Brexit proto může v tomto ohledu znamenat jistou úlevu.
Navíc referendum o brexitu ve Velké Británii poukázalo na to, že to skutečně může být pro řadu lidí problém. A o Francii to platí také. Jsou tu početní voliči Marine Le Penové a krajně levicového Jean-Luca Mélenchona, kteří to vnímají podobně jako „brexitéři“. Je dobře, že si to prezident Macron uvědomuje. Cítí šanci, že díky brexitu bude možná snazší prosadit sociální dimenzi. Ale jak už jsem řekl, není to nic nového, ve vzduchu je to od padesátých let.
Jak to udělat, abychom se vyhnuli tenzím v Evropě?
Obávám se, že správné řešení ani postup neznám. Uvědomuji si, že zájem obou stran může být trochu jiný. Určitě pomůže diskuse, která by se měla vést i o tom, co pro nás všechny znamená solidarita v Evropě.
Budu mluvit na rovinu a řeknu něco, co byste nikdy od francouzské vlády neslyšeli. Ve Francii jsou vysoké daně, což představuje problém pro společnosti, které to řeší tak, že se stěhují do zemí, kde je pro ně působení mnohem snazší a levnější. Ne velký, ale stále podstatný podíl z těchto daní odchází do společného rozpočtu EU, konkrétněji do strukturálních fondů. Z nich čerpají méně rozvinuté regiony v Evropě. Ve Francii to takto nahlas nezazní, ale v zemích, jako je Rakousko, Nizozemsko nebo Německo ano. Pro lepší ekonomické postavení těchto zemí by bylo nejsnazší, kdyby se peníze do těchto regionů přestaly posílat. Klesly by tím i daně a firmy by se začaly vracet. Pokud se tedy v dnešní době na evropské úrovni mluví o solidaritě, tak je to zcela jednoznačně spojeno s evropskými fondy, zemědělskou politikou a také s dočasně vyslanými pracovníky. Nelze to oddělovat, je to propojené.
Zejména v době kolem schvalování Lisabonské smlouvy se země střední a východní Evropy setkávaly ve Francii s celou řadou předsudků. Nejznámější je asi levný polský instalatér, který strašil Francouze. Jsou tyto předsudky pořád aktuální a neoživují je právě tyto diskuse o vysílaných pracovnících, minimální mzdě a solidaritě?
Opět bych nerad zobecňoval, ale myslím si, že předsudky hrály větší roli před deseti lety v době referenda o Ústavě EU (Ústavu EU zamítly v referendu Nizozemci a Francouzi, nahradila ji Lisabonská smlouva, která začala platit v roce 2009; pozn. redakce).
Ukázalo se totiž, že ani po rozšíření EU v roce 2004 a ani poté, co v platnost vstoupila Lisabonská smlouva, se do Francie nenahrnuly zástupy Poláků nebo jiných pracovníků z východní Evropy. Obavy, které Francouzi v této souvislosti měli, se tedy nakonec nezhmotnily. Invazi lidí ze střední nebo východní Evropy dnes už nikdo nevěří. Dá se proto říct, že image této části Evropy je rozhodně lepší, než byla dříve.
Pokud se ještě jednou vrátím k Macronovým výrokům na adresu dočasně vysílaných pracovníků, tak tam šlo o princip, nikoliv o předsudky. I přesto, že ekonomický dopad není v případě Francie tak vysoký a na míře nezaměstnanosti se to také tolik neprojeví, tak pro Francii je to záležitost logiky.
Francie je centralistická a rovnostářská a máme opravdu problém s tím, pokud vidíme, že na jednom a tom stejném míst pracují lidé, pro které platí rozdílné podmínky. Pokud budu opět mluvit otevřeně, tak většina Francouzů jsou ignoranti a o východní Evropě nebo dalších zemích moc nepřemýšlí. Není to pro ně záležitost východní nebo západní Evropy, ale obecného principu.
Myslí si Francouzi, že rozšíření EU v roce 2004, jehož součástí byla i Česká republika, byla chyba a EU jako celku to uškodilo?
Francouzi jsou přesvědčeni, že to proběhlo příliš rychle a na nejasném základě. A jak už jsem říkal, i z tohoto důvodu potřebujeme zahájit vážnou debatu o tom, co pro nás všechny znamená EU. Někteří lidé ve Francii mají dojem, že středo a východoevropské země vstoupily do EU pouze kvůli ekonomickým výhodám, které jim členství přinese.
A i když se po letech jejich hospodářská úroveň zvedla, tak nechtějí sdílet společné břemeno. To bylo zcela jasně vidět na migrační krizi, když některé z těchto států odmítly přijímat uprchlíky. Říkám to i s tím vědomím, že Francie si uvědomuje, že v tomto sama rozhodně nemůže jít příkladem, protože ani my nejsme nadšení z toho, že bychom měli vítat další imigranty nebo uprchlíky.
Na druhou stranu Francouzi, kteří se více zajímají o evropskou integraci, moc dobře vědí, že nešlo jen o ekonomické benefity, ale byly tu i politické důvody, proč deset středo a východoevropských zemí vstoupilo do EU. Chtěly být součástí evropského prostoru stability, svobody a demokracie.
Julien Navarro je profesor politologie na Katolické univerzitě v Lille. Navarro také přednáší na Evropské škole politických a sociálních věd (EPSOL). Jeho specializací je evropská integrace a Evropský parlament. |
