V Británii se schyluje k referendu
Je možné, že Britové v tomto roce půjdou podruhé v historii rozhodovat o setrvání země v Evropské unii. Premiér David Cameron slíbil, že referendum uspořádá nejpozději v roce 2017. Stále více se přitom spekuluje o tom, že nebude čekat až do konce termínu a hlasovat by se mohlo už letos v létě.
Jisté je, že Londýn v nastávajícím období čeká náročné jednání o změnách ve vztazích s osmadvacítkou a Brity pak velké kampaně zastánců a odpůrců setrvání ve společenství, stejně jako vládní konzervativce tuhý vnitrostranický svár. Cameron se netají tím, že o odchod z EU nestojí. Všichni členové kabinetu s ním ale nejsou zajedno a žádají o právo agitovat za své názory.
Vřít to bude i na regionální úrovni, jelikož skotští nacionalisté nechtějí slyšet, že by tato oblast byla z unie odvlečena proti vůli svých obyvatel. Exministr zahraničí Wiliam Hague před pár dny varoval, že by situace mohla vést k rozpadu Británie.
Nacionalisté ve Visegrádu dále posílí
Pod Tatrami se na počátku března uskuteční volby, v nichž s pravděpodobností hraničící s jistotou opět zvítězí Smer Roberta Fica. Sociální demokracie ale tentokrát nemusí dosáhnout na většinu.
Je proto možné, že obnoví spolupráci se Slovenskou národní stranou, která se na vlně obav z vlny uprchlíků podle všeho pohodlně vrátí do parlamentu. Slovensko by tak mohlo mít ještě blíž k dalším dvěma partnerům z visegrádské čtyřky, jejichž vlády vykazují silné nacionalistické tendence.
V Maďarsku si v uplynulých měsících díky ochotě vyhovět antiimigračním náladám ve společnosti opět vydobyla částečně ztracenou popularitu vládní strana Fidesz. Vzhledem k očekávanému příchodu dalšího množství běženců ji letos patrně neztratí.
V Polsku se stále výrazněji projevuje nová konzervativní vláda Beaty Szydłové.
EU se tak může těšit na ještě silnější odboj nových členských zemí, které sice léta ochotně čerpají prostředky z jejích fondů, ale přerozdělování uprchlíků odmítají.
Čeká se na výkon Číny
Mnozí experti vyhlížejí do nastávajícího roku s obavami o hospodářský vývoj v Číně a jeho dopad na zbytek světa. Očekávání jsou však velmi rozdílná, podle střízlivých scénářů růst HDP asijské velmoci zpomalí na zhruba šest procent, tedy pod stanovený oficiální plán 6,8 procenta. Světová média váží schopnost vlády země vyrovnat se se situací a nastartovat opravdové reformy.
Optimisté však tvrdí, že Číně se daří přecházet ze zastaralého hospodářského modelu orientovaného na export na nový, jehož jádrem je domácí poptávka. Upozorňují na rozkvět sektoru služeb v zemi. Nejistota každopádně trápí zejména další státy regionu, které jsou na Pekingu ekonomicky závislé. Výkon Číny je netrpělivě vyhlížen i pro jeho významný dopad na světové ceny ropy.
Z čínského stínu mezitím vystupuje Indie, analytici jí předvídají příznivý rok. Její ekonomika v březnu končícím fiskálním roce zřejmě vzroste o 7,5 procenta, v následujícím by toto tempo mohla ještě překonat.
Mír v sýrii je zatím v nedohlednu
Největšího světového zájmu se i letos dočká konflikt v Sýrii a s ním související problémy, z nichž jsou pro Evropany nejpodstatnější hlavně uprchlíci a hrozba Islámského státu.
Už v následujících týdnech tak budou státy regionu i Západ pozorně sledovat, zda si Rusko v Sýrii vyláme zuby nebo se mu vojenským zásahem podaří zajistit zlom na bojišti.
Dá se očekávat i velká aktivita na diplomatickém poli. V tuto chvíli se však přes opatrný optimismus nedá předvídat, jestli se aktéři s často protichůdnými zájmy konečně shodnou na cestě k míru v rozvrácené zemi.
Teoreticky by letošek mohl být rokem dalšího oslabování Islámského státu, který však hned tak nepřestane představovat výrazné teroristické riziko pro další státy. Všechny evropské země tak budou muset být ostražité a zřejmě se pokusí vylepšit spolupráci na poli zpravodajských služeb. Neméně podstatná bude pro Evropu i loni navázaná kooperace s Tureckem při řešení uprchlické krize.
Změní volby prezidenta Ameriku?
Osmého listopadu začnou 58. volby prezidenta USA. O funkci se tradičně utkají kandidáti demokratů a republikánů, dvou největších politických stran v zemi. Situace u první z nich se jeví jako poměrně přehledná.
Jasnou jedničkou se už dlouhé měsíce jeví Hillary Clintonová, která kandidovala už v roce 2008. Tehdy ji ale ve stranickém nominování nakonec porazil současný prezident Barack Obama.
Jde o etablovanou političku s liberálně-levicovou agendou, jež však vždycky byla tlumena jejím politickým pragmatismem a středovou pozicí. Poté, co viceprezident Joe Biden ukončil spekulace o své kandidatuře jejím jasným odmítnutím, začíná dělat mírné vlnky jméno Bernie Sanders.
Vermontský senátor hlásá jasně levicové hodnoty a voliči ho za to v průzkumech posouvají stále blíž k suverénce Clintonové. Mezi politiky však zastánců moc nemá. V Kongresu získal na svou stranu jen dva politiky, zatímco za Clintonovou jich stojí celých 361.
Budou-li nakonec soupeřit o Bílý dům Clintonová s Trumpem, půjde o souboj naprosto rozdílných pojetí politiky. i
Hledat dnes „dominátora“ na straně republikánů je podstatně složitější. V předvolebních průzkumech jasně vede kontroverzní realitní magnát Donald Trump, ale ani on, podobně jako demokrat Sanders, nemá prakticky žádnou podporu rozhodujících stranických politiků.
Navíc i kdyby v primárkách zvítězil, je málo pravděpodobné, že zvítězí i v celonárodním klání. Jeho politika je silně polarizující. Když si voliči mají vybrat mezi dvěma kandidáty, přičemž jeden preferuje ostrou krajní rétoriku a druhý je spíše neutrální, ve finále obyčejně zvítězí neutrální kandidát.
Jako taktická chyba se mohou ukázat Trumpova ostrá vystoupení proti hispánské minoritě, která dnes tvoří téměř pětinu americké populace. Právě podpora hispánského obyvatelstva je přikládána k dobru Jebu Bushovi. Devětapadesátiletý pokračovatel prezidentského klanu, jenž si vysloužil popularitu mezi obyvateli Floridy mimo jiné podporou školství, dokázal oslovit místní Kubánce ostatní menšiny, jejichž podpora republikánům na národní úrovni tolik chybí.
Kdo nakonec bude u kandidátského finiše do Bílého domu, se nyní dá určit jen velmi obtížně. Budou-li to ale Clintonová a Trump, půjde o zásadní souboj dvou naprosto rozdílných pojetí americké politiky. Jak domácí, tak zahraniční.
Mnoho much jednou ranou. Ruský zásah v Sýrii nese typický putinovský rukopis
