V zemi, která dosud znala jen protesty odborářů, je to krajně neobvyklé, tím spíše, že mezi demonstranty převažovali mladí lidé, kteří bývají kritizováni za apolitičnost.
„Abe, odstup“ a „Nechceme válku“ jsou dva z mnoha sloganů, které demonstranti provolávali. „Jestli s tím něco neuděláme, nevím, jak to jednou vysvětlím dětem,“ citovala agentura Reuters demonstranta s ročním synem v náručí.
Odpůrci změny, jichž je podle průzkumů veřejného mínění více než polovina Japonců, se obávají, že země nyní po boku USA zabředne do válek bez konce, jako byla ta v Iráku, což v konečném důsledku povede k teroristickým útokům. Je to reálné?
Ze zběžného čtení vládního návrhu to nevyplývá, neboť Abeho kabinet chce jen modifikovat limity, které nasazení japonské armády v zahraničí brání. Z dosavadního „nikdy“ se má stát „výjimečně“ za těchto okolností: blízký spojenec byl napaden a k jeho obraně nelze použít jiný prostředek. K nasazení síly má dojít v „nejnutnějším minimu“.
Přestože odpor je na japonské poměry obrovský, zákon má reálnou šanci projít parlamentem do konce září. Zdejší vlády nejsou zvyklé brát nesouhlas obyvatel vážně
Zákon vznikl na nepřímou objednávku Washingtonu, avšak nikoli kvůli účasti Japonska ve válečných koalicích, nýbrž kvůli tomu, aby Tokio sehrálo roli mocenské protiváhy rostoucího vlivu Číny v regionu. V tomto smyslu má podporu většiny ostatních států Asie.
Přestože odpor je na japonské poměry obrovský, zákon má reálnou šanci projít parlamentem do konce září. Zdejší vlády nejsou zvyklé brát nesouhlas obyvatel vážně, naposledy se to ukázalo při opětovném spouštění jaderného reaktoru ve Fukušimě.
Ještě zajímavější paralelou je pak bezpečnostní smlouva Japonska s USA z roku 1960, která též neměla podporu obyvatel, avšak tehdejší premiér Nobusuke Kiši – dědeček Šinzó Abeho – ji prosadil těsně předtím, než odstoupil.
