Rakouskému kancléři Werneru Faymannovi se sice podařilo zopakovat se svou Sociálnědemokratickou stranou Rakouska (SPÖ) vítězství ve volbách, ale podpora jeho SPÖ se dostala na historické dno. Podobně je na tom druhá velká rakouská strana – lidovci (ÖVP). Naopak posílila krajní pravice a různé politické komety. Rakouská média citují pro dokreslení šedivosti prvního Rakušana shrnutí jedné jeho schůzky, kterou německá kancléřka Angela Merkelová zhodnotila: „Nepřicházel s žádným názorem a odcházel s názorem mým.“
Jsi straník a strana se postará
Werner Faymann se stal symbolem typického rakouského politika z velkých stran – nikdy nepracoval pro nikoho jiného než pro stranu. A nikdo jiný než strana ho neživil. Už jako mladík vstoupil do Socialistické mládeže, juniorské odnože SPÖ. Volba to nebyla špatná. Jako rodilý Vídeňan viděl, že metropole je už dekády pod rudou vládou a sázka na SPÖ byla logická. A ve straně rychle nabíral funkce. Později jako důležitý politik si sice do životopisu uváděl studia na právnické fakultě, ale nakonec se ukázalo, že nešel ani na jednu zkoušku. Raději si přivydělával taxikařením a dělal politiku.
V roce 1981 už předsedal vídeňské socialistické mládeži a vymýšlel podobné provokace jako protipapežský festival, když měl do Rakouska přiletět Jan Pavel II. V roce 1985 se strana o svého mládežníka náležitě postarala a poslala ho do Zentralsparkasse, nyní Bank Austria ve skupině UniCredit. Tehdy však byla pod nadvládou vídeňských socialistů. A Faymann dál stoupal. Dostal se do vídeňského zastupitelstva, v devadesátých letech měl jako radní pod palcem bytovou výstavbu.
Poprava přítele Gusenbauera
Zlom pro lokálního politika přišel v roce 2007. Do vlády ho povolal letitý známý Alfred Gusenbauer, toho času lídr SPÖ a nový kancléř ve velké koalici SPÖ a ÖVP. Vídeňskému nadějnému politikovi Faymannovi přidělil rezort infrastruktury. Faymann se ještě ani nevzpamatoval z kariérního výstupu a už mu bylo jasné, že je možné mířit výše. Intelektuál Gusenbauer se ukázal jako naprosto nepraktický vládce a už jmenování jeho vlády blokovali naštvaní studenti, kterým SPÖ ve volební kampani slibovala zrušení školného, ale brzy na to zapomněla.
Gusenbauer vydržel ve funkci kancléře pouhý rok a Faymann se o to tak trochu zasloužil. V létě roku 2008 jako rozbuška na ospalé rakouské politické scéně zapůsobil dopis v rakouském bulváru Neue Kronen Zeitung právě od Gusenbauera a Faymanna. Z pozice čtenářů „váženému panu vydavateli“ oznamovali své názory na evropskou politiku. Ač do té doby se SPÖ profilovala jako výrazně proevropská strana, a přestože o iniciativě obou pánů stranické orgány nic nevěděly, Gusenbauer a Faymann v dopise slíbili prosazovat, aby „budoucí změny ve smlouvě o EU, které se dotýkají rakouských zájmů, byly rozhodnuty v referendech“. Koaliční lidovci praštili definitivně do stolu a vyvolali nové volby. A Gusenbauerův pád.
Proč sebevražedný dopis nepsal jen kancléř? A pokud chtěl více podpisů, proč si bral k sobě zrovna ministra infrastruktury? Odpověď je jednoduchá. Faymann měl vždy skvělé vztahy s vydavatelem mocného bulváru Hansem Dichandem. Prý o něm Faymann mluvil vždy jako o strýčkovi. Už jako mladý vídeňský politik měl v novinách sloupek a list o něm nikdy špatně nepsal. A Dichand byl v posledních letech zatvrzelý euroskeptik. Všeobecně se v Rakousku má za to, že Faymann chtěl udělat mocnému mediálnímu podnikateli po vůli a umně do toho vmanipuloval neschopného kancléře Gusenbauera.
Hořká Faymannova vítězství
SPÖ musela rychle vybírat nového lídra. A bezradně nakonec ukázala na Faymanna. Že to byla z nouze cnost, připomíná i list Die Presse: „Potom, co v sociální demokracii už nebyl žádný intelektuál jako Bruno Kreisky, ani žádný manažer jako Vranitzky, zůstal jako nejmenší společný jmenovatel.“ Faymann s SPÖ vyhrál volby, ale šlo o horší výsledek než v minulých volbách. Že sami sociální demokraté nejsou z Faymanna kdoví jak nadšení, ukázalo i jeho znovuzvolení lídrem minulý rok. Sice byl v kancléřském křesle a se stranou u moci, ale znovuzvolení 83 procenty hlasů představovalo nejhorší výsledek mezi jasnými kandidáty na předsedu v SPÖ v historii.
Faymann ve velké koalici s lidovci několikrát porušil své předvolební sliby, například že nebude zavádět nové daně. Ale Rakušané ho stejně začali mít trochu rádi pro jeho neokázalý, skromný, až šedivý styl. A navíc se Faymann ukázal rozhodně jako lepší manažer než předchozí kancléř za SPÖ Gusenbauer. „Dorostl do role,“ opakovala v předvolební kampani jeho výrazná manželka Martina Ludwig-Faymannová. Faymann skutečně celkem slušně provedl Rakousko dluhovou krizí v eurozóně. Ze svého euroskepticismu udělal pragmatismus, se kterým v Bruselu především požaduje pro Rakousko co nejméně nových závazků. Ale jinak v Evropě příliš vidět není. Ohledně rakouské politiky vůči Evropě si v předvolební kampani vyměnili i pár špílců Faymann s předsedou TOP 09 a bývalým ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem. Když kancléři Schwarzenberg vytýkal nedostatečnou aktivitu v evropské politice, Faymann to českému politikovi vrátil postřehem, že v Bruselu Schwarzenberg „rád podřimoval, a ne vše vnímal“.
Vzorem je Schwarzenegger
Přestože velká koalice SPÖ a ÖVP získávala dekády většinu poslanců v parlamentu, Faymann se tyto volby mohl oprávněně bát, že jeho nevýrazná politika toto pravidlo zničí. Nevýraznou kampaň kancléře podtrhoval největší konkurent, lidovec Michael Spindelegger, který byl (a asi zase bude) jeho zástupcem ve stejné vládě. Faymann se navíc stále nemůže zbavit stínů minulosti, kdy se za ním táhne obvinění, že jako ministr zadával reklamu státních podniků přátelům v bulvárních médiích.
Výsledek voleb je nakonec takový, že Faymann bude ještě jednou schopen poskládat většinovou vládu s lidovci. Ale těsně za první dvojicí se raduje z více než pětiny hlasů krajní pravice. Posílili i Zelení a do stojatých vod rakouské parlamentní politiky pronikly i nové strany. Faymann slaví, ale jeho SPÖ má zároveň dost důvodu se bát dalších voleb. To už nejspíše sliby o sociální rovnosti a fotky z vídeňské předvolební procházky s bývalým kalifornským guvernérem Arnoldem Schwarzeneggerem stačit k úspěchu nebudou.
