Velká propojenost a vzájemná závislost vznikla po Studené válce a konflikty se odehrávaly v ekonomicky marginálních oblastech. Došlo k nevídanému nárůstu vzájemného obchodu, objemu investic a propojenosti kapitálu. Konflikty ale nezmizely a tato nově vytvořená spojení se naopak postupně stávají nástroji pro jejich vedení, i když se dříve považovala za prevenci jejich vzniku, píše Mark Leonard.
Trendem posledních let se v globálním ekonomickém systému staly hospodářské a finanční sankce, využívají se zejména asymetrické vzájemné vztahy. Ekonomické sankce využívá Evropská unie, Spojené státy, ale i ostatní státy, které je ovšem nenazývají sankcemi, ale zakrývají je za omezení z hygienických důvodů. Rusko tak uvalilo omezení na Ukrajinu a Moldavsko kvůli jejich snahám o geopolitický posun k Západu, Turecko postihuje Sýrii a Arménii.
Čína uvalila sankce na Japonsko a Filipíny kvůli hraničním sporům v Jihočínském moři. Sankce ovšem nepoškozují ovšem pouze cílové země, ale i domácí trhy. Americké společnosti nemohou vstoupit na íránský trh, německé firmy omezují vývoz do Ruska, francouzské loděnice utrpěly kvůli zrušení dodávek lodí Mistral Moskvě.
Spotřebitelský bojkot
Vlády se navíc snaží využívat jako zbraň i kupní sílu svého obyvatelstva. Turecko v minulosti vyzvalo k bojkotu francouzských a italských potravin poté, co tyto země uznaly hromadné vraždění arménského obyvatelstva během první světové války jako genocidu.
Podobně se zachoval i Peking před deseti lety, kdy japonský premiér navštívil kontroverzní svatyni, kde se uctívají císařští vojáci padlí během druhé světové války. Státy se vrací i k manipulacím s měnami či regulacím zvýhodňujícím domácí zboží.
Místo širokých mezinárodních institucí přichází do módy užší, a mezi sebou navzájem soutěžící „přátelské kluby“. Jako alternativa k „Západu“ tak vznikla skupina BRICS, Eurasijská ekonomická unie a množství dalších regionálních organizací.
V těchto organizacích jsou vzájemné vztahy často velmi asymetrické. Regionální mocnosti se snaží posilovat své postavení ekonomických center a okolní státy odsunout dále do pozice periferie – ať už se jedná o Rusko, Čínu, Německo, Brazílii, Jihoafrickou republiku nebo Nigerii.
Jedním z příkladů může být současný čínský projekt Nové hedvábné stezky. Peking se skrz něj snaží zbavit svého přebytečného kapitálu a zároveň se dostat k nedostatkovým surovinám pro svoji nenasytnou ekonomiku. V tom se Čína liší od regionálních snah Evropské unie nebo asijského sdružení ASEAN.
Peking slibuje ostatním prosperitu díky vzájemnému propojení přes silnice, železnice, přístavy, stejně jako investice a větší finanční provázanost. Podle Leonarda ovšem bude projekt místo vzájemného propojování vytvářet nové závislosti, Peking bude posilovat svůj vliv na základě toho, koho do svého projektu zapojí.
Ekonomické NATO
Čína se snaží o vytvoření paralelních organizací k těm globálním, příkladem je Šanghajská organizace pro spolupráci nebo Asijská banka pro investice do infrastruktury. Podobně ale postupuje i Západ, bývalá americká ministryně zahraničí Hillary Clintonové o projednávaném Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP) jako o „ekonomickém NATO“.
Podle Marka Leonarda Čína i Spojené státy využívají výstavbu nové infrastruktury spíše pro demonstraci síly než pro maximalizaci zisků.
Politickým nástrojem se stává i ovlivňování migračních toků, turecký prezident Tayyip Erdogan ovšem rozhodně není prvním v historii. Podle Leonarda se pokusů o jejich politické využití v historii od padesátých let stalo už na 75, od libyjského vůdce Muamara Kaddáfího po jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče.
Bez závislosti
V tomto novém prostředí obstojí ten, kdo nebude příliš závislý na jedné zemi. I když se nedá očekávat, že by se mnoho zemí pokoušelo o úplnou ekonomickou soběstačnost, jednotlivé státy se mohou pokusit dosáhnout nezávislosti alespoň v některých sektorech hospodářství.
Spojené státy se tak prostřednictvím nových technologií pokoušejí dosáhnout energetické nezávislosti, Čína se snaží snížit dlouholetou a křehkou závislost na vývozu a posílit vlastní domácí poptávku.
Ve svých devizových rezervách má obrovské zásoby amerických dolarů, snaží se je proto diverzifikovat a získávat i další měny. Zároveň vyvíjí vlastní obdobu mezinárodního bankovního systému SWIFT. Moskva se snaží budovat plynovod do Asie, aby snížilo svoji závislost na evropských trzích.
