Merz měl být silným lídrem Evropy do nepohody. Berlín ale přihodil písek do německo-francouzského motoru
Nový německý křesťanskodemokratický kancléř Friedrich Merz má v úmyslu nejenom rychle zahájit práci na domácích reformách, ale chce také co nejdříve posílit vztahy své země s klíčovými evropskými spojenci. Dopředu se čekalo, že by po jeho nástupu mohl konečně začít hladce fungovat tandem Berlín–Paříž a sedmadvacítka tak měla v čele dva silné lídry, kteří dokážou rozhodně jednat s americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Tento výhled ale do jisté míry zhatil Merzův neúspěch při úterní první kancléřské volbě. Pro lídra CDU tak nyní bude mnohem těžší vydobýt si silnou pozici na poli diplomacie.
Německo v úterý po půl roce získalo většinovou vládu, velká koalice unie CDU/CSU a SPD vzešla z únorových voleb. Merze ale Spolkový sněm zvolil do jejího čela až napodruhé, což se nikdy předtím v historii nestalo. Kancléř už se každopádně chopil práce a rozhodl se hned ve středu vyrazit na první zahraniční cestu, a to do Paříže a Varšavy. Rád by co nejvíce vylepšit vztahy s těmito partnery, které za éry jeho předchůdce Olafa Scholze nebyly ideální.
Přes facku, kterou Merz ve své vlastní koalici v úterý obdržel, si Berlín zároveň dělá naděje, že kancléř plně obnoví německé vedení unie, které bylo za Scholze slabé a často kritizované. Evropa přitom postrádá výrazné politické tváře v době, kdy jí hrozí obchodní válka se Spojenými státy, jedná se o budoucnosti Ukrajiny a posílení obrany kontinentu.
Tahouny bezpečnostních snah byli v uplynulých týdnech a měsících francouzský prezident Emmanuel Macron a premiér neunijní Británie Keir Starmer. V oblasti cel a transatlantických vyjednávání jim sekundovala italská premiérka Giorgia Meloniová. Silný německý představitel ale citelně chyběl, zvlášť když Trump dává na odiv svou neochotu jednat s čelnými představiteli Bruselu.
Macrona s Merzem pojí mnoho společných názorů
„Po letech vnitřního hašteření a politického přešlapování za minulé vlády je nyní potřeba německé vedení, které evropskou politiku nejen pozoruje, ale pomáhá ji utvářet,“ řekla Reuters Jana Puglierinová z berlínské kanceláře think-tanku European Council on Foreign Relations. „Merzovy šance, že toho dosáhne, jsou dobré. Plánuje centralizovat zahraniční a evropskou politiku do kancléřství, což z něj udělá nervové centrum rozhodování,“ dodala.
To bude možné díky tomu, že po dlouhé době budou kancléř i ministr zahraničí ze stejné strany. Šéfem německé diplomacie se stal Johann David Wadephul, který Merze doprovází na cestě do Francie a následně do Polska. „Naším velkým cílem samozřejmě je, abychom opravdu znovu oživili německo-francouzskou osu,“ řekl novinářům před odjezdem. V plánu je podle něj také co nejvíce posílit i takzvaný výmarský trojúhelník, tedy formát spolupráce Německa, Francie a Polska.
Také Macron dopředu napsal na sociální síti X, že je na něm a Merzovi, aby „zajistili, že francouzsko-německý motor a kombinované rozhodování budou silnější než kdy jindy“. A odborníci věří, že by se to do jisté míry mohlo podařit.
„Merzův osobní dlouhodobý závazek k francouzsko-německým vztahům usnadňuje společné porozumění. Nejdůležitější je, že s Paříží sdílí mnoho klíčových pozic. Macron možná v Merzovi našel blízkého německého partnera, který mu od roku 2017 chyběl,“ uvedl ve své analýze Sébastien Maillard z think-tanku Chatham House.
Oba lídři se shodnou například v otázce dodávky zbraní dlouhého dosahu Ukrajině či na podpoře členství Kyjeva v NATO za jistých podmínek. Dlouho zarytý transatlantista Merz navíc v poslední době přehodnotil svůj pohled a razí názor, že starý kontinent by měl být na USA více nezávislý. To je jistě také postoj, kterým vzbudí v Paříži sympatie.
Krajní pravice posílila na obou březích Rýna
Merz už se dříve také vyslovil proto, aby francouzské jaderné zbraně chránily i Německo. S novým kancléřem padla i překážka na poli energetiky, Merz vždy považoval německý odchod od jádra za velkou chybu. Přesto se nějaké třecí plochy dají čekat, například v oblasti obchodu. Merz je propagátorem volného obchodu a podporuje dohodu EU s jihoamerickým sdružením Mercosur, ale Macron je dlouhodobě jejím kritikem kvůli zájmu francouzských zemědělců.
Maillard však zdůrazňuje, že přátelské vztahy a názorová spřízněnost nejsou dostatečnou zárukou dobrého chodu německo-francouzského motoru. Mezi další faktory patří i domácí politické podmínky. Macronovi končí mandát za dva roky a jeho postavení doma je od loňské politické krize otřesené.
Prezident má zdatného soupeře v podobě Národního sdružení Marine Le Penové a Jordana Bardelly. Totéž platí nyní i pro Merze, který má silnou opozici v podobě Alternativy pro Německo (AfD). „Prudký nárůst krajní pravice na obou stranách Rýna znamená, že oba lídři musejí rychle dosáhnout výsledků,“ míní Maillard.
A úterního Merzova nezdaru si samozřejmě dobře všímají země uvnitř EU, jejichž představitelé by rádi měli sami co největší vliv. „Německo bylo kdysi považováno za pilíř stability. To už neplatí,“ řekl například agentuře ANSA italský europoslanec a důvěrník Meloniové Nicola Procaccini.
Pro kancléře tak zřejmě bude důležitou zatěžkávací zkouškou příprava na červnový summit NATO, kde se patrně rozhodne o budoucnosti transatlantické obranné architektury. Je proto potřeba, aby byla evropská pozice jasná a jednotná.
