Šok z hlasování o brexitu postupně opadává. Tím naléhavěji se vynořují otázky, kdy a jak bude proces rozchodu zahájen, ukončen a co komu přinese. Hodně se přemýšlí i o tom, co všechno může a nemůže přinést Rusku.
Výsledek hlasování je většinou interpretován jako ruská výhra, protože prý je to začátek konce Evropské unie, která Rusku obecně nevoní. Nelze pochybovat o tom, že hospodářská síla unie britským odchodem zasažena bude. Ale hlavní otázkou je, zda, respektive jak moc bude dotčena schopnost EU produkovat pravidla hry. Na vnitřním trhu asi jen nepatrně, pokud vůbec. Ale i v globálním prostředí zůstane unie silnějším aktérem než Británie.
Jako s Čínou?
Je představitelné, že by se Londýn spojil s Moskvou a snažil se společně s ní protlačit nějaký zájem v Evropě (tedy proti EU), či globálně (tedy proti dalším velkým hráčům)? Domnívám se, že ne. Rusko, přinejmenším Rusko současné, není standardním ekonomickým aktérem, který by měl zájem na „business as usual“. Ruská schopnost produkovat v evropsky či globálně zajímavém množství a kvalitě něco jiného než suroviny a zbraně je minimální. A protože o reformách se jen mluví, zůstane to tak ještě dlouho, nejspíš „na věčné časy“.
Tím, že se Británie zbaví unijní „ohlávky“, se z ní v různých částech světa může stát daleko větší konkurent ruským zájmům
I kdyby navázalo nějaké privilegované vztahy, jako byl například ten s Čínou, dopadne to nejspíš právě tak jako s Čínou. Ruští odborníci čím dál častěji konstatují, že navzdory skvělým politickým vztahům a mnoha nově uzavřeným smlouvám, které často obsahují vyjádření o společném postupu při budování nového světového řádu, se v hospodářské oblasti prostě nedaří. Britové a Rusové spolu samozřejmě obchodovat mohou a budou. Ale ani Londýn, ani Moskva z toho nic světoborného nevytěží a pro společné tažení za redefinováním pravidel hry neexistují důvody, respektive kapacity.
Britové bez ohlávky
Mezi Británií a Ruskem jsou navíc dnes mimořádně špatné vztahy politické a potenciálně i vojensko-bezpečnostní. Oslabení unie sice v tomto smyslu vypadá jako příležitost, ale Británie nadále zůstává pevnou součástí NATO. Právě tak zůstává nezávislou jadernou mocností. Tím, že se zbaví unijní „ohlávky“, se z ní v různých částech světa může stát daleko větší konkurent ruským zájmům, než tomu bylo dosud. Nemalujme čerta na zeď, ale Moskva věnovala značnou energii například podpoře argentinských nároků na Falklandy. Kdyby mělo dojít ke konfliktu, je pravděpodobné, že Londýn, bez nutnosti ohlížet se na Brusel, bude jednat mnohem razantněji.
V Rusku je také velmi populární „vyvolávání duchů“. Odchod Británie je řadou tamních politiků interpretován jako vyhnání Anglosasů z Evropy. Moskva tvrdí, že Anglosasové chtějí ovládnout svět, zatímco jejím úkolem je tomu zabránit. Takže brexit je interpretován jako zisk, či dokonce vítězství. Prý se tím otvírá prostor pro vybudování sjednocené Evropy od Atlantiku po Ural, či dokonce Eurasie od Lisabonu po Vladivostok.
Klíčové „pokud“
Moskva však mlčí o tom, že z Paříže zaznělo, že brexit otvírá dveře k nové diskusi o vybudování společných evropských ozbrojených sil. Pokud bude zahájena, ocitne se Rusko v situaci, kdy se na Západě začne vynořovat přízrak Evropy nejen sjednocené ekonomickými zájmy, ale disponující vojenskou mocí. Zatímco s Američany Rusové ještě žádnou horkou válku nebojovali a s Brity jen v krymské válce, s Němci a Francouzi tomu bylo jinak.
V Kremlu vědí, že právě tak jako Čína nechce dobýt Sibiř, nechtějí ani Evropané táhnout na Moskvu. Ale nutně potřebují obraz nepřítele. Debata o unijních ozbrojených silách nemůže vést k jinému výsledku než k oživení přízraků Napoleona či Hitlera. Jiný přístup bez přepisu státem vytvořené a prosazované koncepce ději není možný. Něco takového by se rovnalo nové perestrojce, jež vedla k rozpadu SSSR. Pokud se na Západě budeme schopni dohodnout, Rusko brexitem nic podstatného získat nemůže, naopak může tratit. Klíčové však je ono „pokud“. A buďme si jistí, že to Putin moc dobře ví.
Autor je politický geograf
