„Filmový festival v Cannes musíte vidět, abyste uvěřili,“ napsal v knize Dva týdny na poledním slunci legendární americký filmový kritik a držitel Pulitzerovy ceny Roger Ebert.
V Cannes byl Ebert jediný, kdo směl stát s malou digitální kamerou v době uvádění večerních soutěžních filmů na červeném koberci mimo místa vyhrazená fotografům a televizním štábům. Při letošním již 66. ročníku nejslavnější filmové přehlídky světa tomu tak již nebude. Ebert letos v dubnu podlehl rakovině.
Ebert pokračuje: „Každoročně dva jarní týdny se sjíždí na francouzskou Riviéru čtyřicet tisíc lidí, aby chodili do kina a uzavírali obchody. Je to studie kontrastů. Nahaté hvězdičky se koupou v moři a filmoví magnáti podepisují smlouvy na ubrouscích při jídle. Nejvýznamnější filmoví kritici se potkávají s muži, kteří prodávají filmy po kilech. Pět set filmů se promítá od rána do noci – všechno od nejnovějšího Felliniho po Attack of the Killer Bimbos (americká komediální gangsterka z roku 1988 – pozn. aut.).“ Ebertova kniha vyšla roku 1992 a tehdy jsem si ji v Cannes koupil za 99 franků.
Kontrasty přetrvaly
Zdá se, že se od té doby v Cannes plno věcí změnilo. Kontrasty ale zůstávají. Ve Festivalovém paláci a ve čtyřech dalších kinech se promítá stovka filmů pěti oficiálních sekcí, filmů vybraných z tisíců nově natočených snímků z celého světa. Filmů, které se až za pár měsíců dostanou mezi běžné diváky. A zatím na Filmovém trhu zájemcům během deseti minut nabídnou tolik filmového zboží, že nebudou vědět, kudy kam. Na ploše pěti čtverečních metrů tu operují firmy, které nabízejí rovnou dvě stovky filmů. Kupte, co chcete.
Filmový trh vznikl roku 1959, nejdříve pro pár desítek účastníků, dnes je jich deset tisíc. Prodejní společnost z Kanady Cinema Vault si za posledních deset let obstarala a pak v Cannes prodávala sto padesát filmů. Jsou tu k mání filmy společností z USA, Velké Británie, Thajska, Indonésie a Vietnamu, ale také turecké i íránské komerční filmy nebo korejské horory. Příběhy se opakují, kolují každoročně po stovkách, jednou příběh studentů v opuštěném domě nabídne společnost Cinema Vault, podruhé Troma, potřetí Maxima Pictures. Distributoři tyhle filmy nakupují rychle – po deseti minutách řeknou ano, nebo ne, podle toho, kolik krve na začátku filmu proteče nebo kolik lidí zardousí zlý duch. I tohle je Cannes.
Obchod místo dívčí krásy
Duch pokleslých filmů se od doby vydání knihy Rogera Eberta příliš nezměnil. Jsou tu pořád, plní zhruba jednu třetinu filmového trhu. Ale něco je jinak. Filmový trh se za posledních deset let ohromně rozrostl a rozprostřel se i na bývalou pláž.
Bílé pavilony trhu dokonce vytlačily nahaté hvězdičky na okraj Cannes. Na trhu si otevřela svou reprezentaci téměř každá národní kinematografie včetně české. Nabízejí se tu filmy, katalogy, festivaly. A každý z těch pavilonů má i terasu nad pláží, kde se scházejí přátelé té které kinematografie, aby se napili, poklábosili, případně něco nakoupili. Místo nahatých dívčin na pláž dorazil obchod.
Na Filmovém trhu jsou i ti největší a nejserióznější – francouzská společnost Unifrance, German Film, bruselská Media. Ti si pronajímají velké prostory, aby dali najevo, že jim o nějaké laciné horory nejde. Tady se chodí v oblecích a mluví o umění. A o obchodu.
Letošní taháky
Cannes, to je i šeptanda. Šeptá se o hvězdách i o filmech a nejvíc o nich mluví obchodníci, kteří je kvůli pracovnímu zaneprázdnění nemohli vidět. Letos budou určitě mluvit o soutěžním filmu Françoise Ozona Jeune & Jolie, o filmu Zámek v Itálii Valerie Bruni Tedeschi nebo o novém filmu Stevena Soderbergha Behind the Candelabra, o novince Romana Polanského nebo Jima Jarmusche. Jistě se strhne honička, až do Cannes přiletí na dva dny Ryan Gosling, miláček žen.
Druhá hlavní sekce festivalu Určitý pohled je také plná slavných jmen, jako je americký herec, režisér, scenárista, producent, malíř a model James Franco, nebo pravidelná návštěvnice velkých festivalů, francouzská režisérka Claire Denis. Se čtyřhodinovým filmem se do Cannes konečně probojoval filipínský režisér Lav Diaz (Norte, konec historie). Diaz byl také v Karlových Varech v roce 2002 se svým pětihodinovým filmem Batang West Side natočeným v New Yorku v době, kdy tu ještě stály věže Světového obchodního centra. Ve stejném roce, kdy byl ve Varech Roger Ebert jako člen poroty. Jiné než čtyř- nebo pětihodinové filmy Diaz netočí.
Vedle dlouhých filmů jsou tu i filmy krátké a pro ty je tu také zvláštní soutěž. A dokonce i sekce Cinéfondation pro začínající filmaře, která letos opět obsahuje pozdrav z Česka – krátký animovaný film O šunce Elišky Chytkové a česko-slovenský krátký animovaný film Pandy v režii Matúše Vizára. Je zřejmé, že z Česka je pro Cannes zatím zajímavější nejmladší generace režisérů, protože velká jména sem přicházejí z Francie, Španělska, Koreje nebo Íránu.
Měřítko času
V Cannes je nejlíp vidět, jak probíhal čas filmu, jak Roberta Bressona vystřídal Martin Scorsese a toho Quentin Tarantino, který tu byl ještě jako neznámý režisér. Jak celuloid nahradila digitální éra, jak se po nárazu globalizace národní kinematografie opět semkly. Kterak se Evropa začala bránit náporu amerických filmů a jak pomalu začaly dominovat filmy natočené podle skutečných příběhů a pak i dokumentární filmy, jež nakonec pronikly i do hlavní festivalové soutěže.
Festival v Cannes se také na rozdíl od Berlinale vždycky držel stranou aktuálních politických bojů a stranil umění s velkým U. Právě zde se po roce 1989 dostaly na výsluní rumunské filmy o lidech bez práce a bez peněz, filmy, na které nejraději chodili diváci s tučnými konty. I to jsou kontrasty filmového času. A právě to všechno vytváří kolorit Cannes.
