Nizozemští politici se jasně vyslovili proti dva roky trvajícímu experimentu s přímou demokracií. Poslanci odhlasovali konec poradního referenda, finální rozhodnutí bude mít horní komora, ve které má však vládní koalice většinu.
S návrhem na ukončení instituce všeobecného hlasování přišla středopravá vládnoucí koalice, která o jeho budoucnosti rozhodla bez předchozího referenda mezi Nizozemci. „Šlo především o to, že měla země špatnou zkušenost z referenda o Ukrajině,“ říká analytik Asociace pro mezinárodní otázky Filip Chráska.
Před necelými dvěma lety dvě třetiny Nizozemců v referendu rozhodly, že nechtějí prohlubování vztahů mezi EU a Ukrajinou. Na nebezpečí poradních referend v zemi přitom loni upozorňovala také nizozemská Státní rada, vládní poradní orgán, podle které všeobecné hlasování podkopává princip zastupitelské demokracie.
Ještě před několika lety jej přitom v Nizozemsku prosazovaly i liberálně-demokratické strany, které však po rozhodnutí Britů vystoupit z Evropské unie otočily. Referendum tak v současnosti podporuje například Strana pro svobodu krajně pravicového politika Geerta Wilderse. Podobné tendence má také národně-konzervativní Fórum pro demokracii, jehož podpora mezi voliči podle Chrásky stále stoupá. Částečně také na úkor Geerta Wilderse.
Na rozdíl od českých snah o přímou demokracii však Nizozemci nenajeli na vlnu euroskepticismu. „Vystoupení z EU není v Nizozemsku rozhodně tématem, na to jsou příliš pragmatičtí,“ říká Chráska, podle kterého země zastává jiný myšlenkový proud, než sociálněji zaměřené Německo. Důvody setrvání jsou tak především ekonomické, a to přesto, že země často celí kritice Bruselu, například kvůli specifické daňové politice.
Švýcarský vzor
Jak ukazuje únorová analýza magazínu Economist, ani přítomnost referenda ve volebním systému nemusí znamenat vyšší úroveň demokracie. Příkladem je například Švýcarsko, země s nejvyšším počtem referend na světě. Země trpí především nízkou účastí v hlasování, která mnohdy nedosahuje ani 50 procent. Naopak v Norsku, které referendum ve svém právním řádu vůbec nemá, chodí k volbám téměř 80 procent voličů, což je jeden z aspektů, díky kterému je skandinávská země podle Economistu nejdemokratičtější zemí.
Vysoko se v žebříčku nejsilnějších demokracií umisťuje rovněž Irsko, které ve své ústavě možnost referenda ve zvláštních případech také nabízí. „Sledoval jsem jich v zemi mnoho a pohybují se od těch nevýznamných po nebezpečná,“ řekl pro New York Times politolog Michael Marsh z Trinity College v Dublinu, podle kterého nejsou podobná hlasování téměř nikdy dobrým nápadem.
Hlavním důvodem, proč se princip referenda dostává pod palbu kritiky politologů, je skutečnost, že se občané ve složitých otázkách musí v referendu zpravidla rozhodovat jen pomocí výroků „ano“ nebo „ne“. Americký profesor Lawrence LeDuc z Torontské univerzity poukazuje na časté zaujetí voličů, tedy že občané při hlasování rozhodují spíše o současné vládnoucí straně a spokojenosti s ní, a ne o konkrétní záležitosti.
Tobias Montag z německé nadace Konrada Adenauera dodává, že řešení sociálních problémů pomocí referend nebývá příliš efektivní. „V praxi znamenají podobné manévry s přímou demokracií zpravidla větší polarizaci ve společnosti,“ říká Montag.
Varuje také před časovými průtahy, které mohou referenda způsobit. Oponuje mu však například Hermann Heussner z německé univerzity v Osnabrücku. Podle něj není důležité, jak rychle jsou legislativní změny vykonány, poukazuje především na jejich kvalitu. Zároveň ale dodává, že zavedení podobného referenda jako je ve Švýcarsku, by mohlo v členských státech EU narazit na legislativní překážky. Příkladem může být například rok 2014, kdy si Švýcaři odhlasovali omezení přistěhovalců z EU, v rámci členských států Unie však stále platí dohoda o volném pohybu.
