Jizvy zůstávají, ale život jde dál. Dvacet let po občanské válce v Bosně vidíme, že kdysi nesmiřitelní nepřátelé dokážou žít vedle sebe.
Francouzský politolog a historik Jacques Rupnik přirovnal období socialismu ve východní Evropě k lednici, v níž všechny etnické problémy nebo rivalita se sousedními státy zmrzly. Pád komunismu v tomto podobenství znamená, že lednice přestala fungovat a stíny minulosti ožily.
Jugoslávie byla federací států, které se lišily nejen národnostně, ale také nábožensky. Hranice států navíc neodpovídaly etnickému složení obyvatel. Když se tedy začala hledat nová podoba federace po roce 1990, místo konsenzu zvítězila touha po sebeurčení.
Poté, co se pro osamostatnění rozhodlo Slovinsko a Chorvatsko, stala se ohniskem mocenských nároků Bosna a Hercegovina. V této oblasti vždy existovalo napětí mezi Bosňáky, tedy bosenskými muslimy, tradičně katolickými Chorvaty a pravoslavnými Srby. Posledně jmenovaní měli značné zázemí v sousední Republice Srbsko a není divu, že se Bosňáci cítili Srby ohroženi a neměli k nim zrovna nejvřelejší vztah. To ještě umocnil fakt, že Srbům de facto připadla většina armády bývalé Jugoslávie.
V první fázi konfliktu šlo hlavně o boj mezi bosenskými Srby a bosenskou armádou. Organizace spojených národů se snažila předejít eskalaci napětí zbrojním embargem a vyhlášením bezpečnostních zón, které měly hlídat jednotky OSN.
Odplata za staré křivdy
Jak už nyní víme, všechny snahy Západu o urovnání konfliktu selhaly a některé se dokonce ukázaly jako velmi nešťastné. Symbolem hrůz bosenské války se stala genocida v okolí města Srebrenica na východě území Bosny a Hercegoviny. Město bylo obklíčeno srbskými vojáky, které vedl generál Ratko Mladić a jako do útočiště se tam stahovali vyděšení obyvatelé z okolí. Šestého července 1995 ráno začali město ostřelovat Srbové, z nichž mnozí ani nebyli vojáci, ale rekruti z vesnic, kde předtím docházelo k masakrům Srbů.
„Tehdy vyhřezly na povrch všechny staré křivdy, mnohdy stovky let staré,“ shrnul tehdejší události pro deník E15 bezpečnostní analytik a bývalý ředitel kabinetu ministra obrany František Šulc. Civilisté z města prchali po tisících, ale místo záchrany čekala asi osm tisíc uprchlíků smrt. Jednotky OSN neměly šanci postupu Srbů zabránit, někteří dokonce sami padli do zajetí. Srbští vojáci mezi Bosňáky vybírali muže zhruba od 15 do 70 let s odůvodněním, že jde o možné válečné zločince. Ti, kdo přežili, mluví o jejich odvlékání kamsi, odkud pak byl slyšet jen křik a střelba.
Obroušené hrany
Není pochyb, že ani dnes nejsou vztahy mezi bosenskými muslimy a Srby idylické, ale ve srovnání třeba s Blízkým východem zde dokážou lidé žít v míru. „To napětí se zkrátka vyčerpalo, hrany se obrousily,“ říká Šulc. „Velkou roli hraje i tlak Evropy, vždyť Slovinsko a Chorvatsko jsou členy EU a Srbsko o to usiluje. Kromě toho je teď pro Srby daleko palčivějším problémem Kosovo.“
Podle Františka Šulce je srebrenický masakr natolik bolestným tématem, že jej dnešní Srbové vytěsňují nebo bagatelizují. Případně si jej omlouvají už zmíněnými křivdami minulosti. Běžný je i názor, že jde o velkou mediální lež a vše bylo jinak. V každém případě to vypadá, že teď už nikdo nemá chuť mstít se za zločiny minulosti.
| Milníky bosenské války | |
|---|---|
| Vznik separatistických republik (jaro a léto 1992 ) | Ještě než Bosna a Hercegovina v dubnu 1992 vyhlásila nezávislost na Jugoslávii, vznikla na jejím území Republika srbská, v čele s Radovanem Karadžićem. V červenci 1992 vyhlásili vlastní stát i bosenští Chorvaté – Chorvatskou republiku Herceg-Bosna, v čele s Matem Bobanem. V severozápadním cípu Bosny v okolí Bihače pak vznikla autonomní oblast Západní Bosna, v jejímž čele stál bosňácký rebel Fikret Abdić, jenž bojoval proti vládním muslimským vojskům, ale udržoval i vztahy s Chorvaty a Srby. |
| Obléhání Sarajeva (duben 1992 – únor 1996) | Metropoli Bosny a Hercegoviny obklíčila ještě Jugoslávská lidová armáda počátkem dubna 1992, její postavení včetně zbraní později připadlo bosenskosrbským jednotkám. Následujících 44 měsíců, zejména od září 1992 do srpna 1994, byli obyvatelé města vystaveni hmotnému nedostatku a ostřelování. Vůbec nejkrvavější útok se stal 5. února 1994, kdy minometný granát zabil 68 lidí v tržnici Markale v centru města. O tom, kdo osudnou střelu vypálil, se dodnes vedou spory. Odhaduje se, že během blokády zahynulo přes 11 tisíc obyvatel. |
| Zničení Starého mostu v Mostaru (listopad 1993) | Válka vtrhla do starobylého Mostaru už na jaře 1992. Kolem města zprvu bojovali Chorvaté obývající zejména západní břeh řeky, společně s Muslimy z východního břehu proti srbským jednotkám. Na jaře 1993 ale obrátili někdejší spojenci zbraně proti sobě. Boje a dělostřelecké bombardování se nevyhnuly ani centru, Nakonec dělostřelecké granáty dolétly i na historický Srarý most, možná i proto, že přes něj Muslimové dopravovali zbraně či pitnou vodu. Most padl do vod Neretvy 9. listopadu 1993. V červenci 2004 byl most obnoven. |
| Masakr v Srebrenici (červenec 1995) | V polovině dubna 1993 vyhlásila Rada bezpečnosti OSN v Bosně šest bezpečných zón. Jednou z nich byla Srebrenica, v níž na ploše 150 kilometrů čtverečních žilo kolem 45 tisíc lidí, jejichž bezpečnost měli zajistit nedostatečně vyzbrojení vojáci OSN z Nizozemska. Srbové zahájili definitivní „vyčištění“ území 6. července 1995 ostřelováním raketomety. O pět dní později město obsadily srbské jednotky vedené generálem Ratkem Mladićem. Ženy, děti a starce dopravili Srbové na muslimská území, ale muže zabili. Počet obětí: přes osm tisíc. |
| Jednání o ukončení konfliktu (listopad 1995) | Tlak mezinárodního společenství, další masakry civilistů (další útok na Markale, Srebrenica, ohrožení „bezpečné“ zóny v Goražde) a nakonec letecké útoky NATO proti srbským pozicím přiměly na podzim 1995 znepřátelené strany jednat. V americkém Daytonu podepsali 21. listopadu 1995 dohodu představitelé Srbů (Slobodan Milošević; tehdy prezident Srbska), Bosňáků (Alija Izetbegović) a Chorvatů (Franjo Tudjman; prezident Chorvatska). Bosna byla rozdělena na Republiku srbskou a muslimsko-chorvatskou Federaci Bosny a Hercegoviny. |
| Hlavní aktéři zatím bez trestu |
|---|
| Dobytí enklávy Srebrenice srbskými jednotkami a poté masakr přibližně osmi tisíc lidí se staly jedním z tragických vrcholů tříleté občanské války v Bosně a Hercegovině. Vyhánění z domovů, masové vraždění, ale i výsměch požadavkům mezinárodního společenství, to vše tu bylo už od začátku války, pád jedné ze šesti bezpečných zón vyhlášených OSN ale všechny šokoval. Za účast na masakru odsoudily soudy v Bosně, Srbsku i Haagu desítky lidí k mnohaletým trestům. Dva muži považovaní za hlavní strůjce genocidy, Ratko Mladić a někdejší bosenskosrbský prezident Radovan Karadžić, stále čekají na verdikt Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. |
