Robert Mugabe, prezident Zimbabwe a vydavatel stobiliónové bankovky, po měsících tlaku rezignoval. Po třiceti letech odevzdává kdysi relativně bohatou zemi ve stavu ekonomického rozkladu a bez pořádné vlastní měny. Zároveň vstupuje do učebnic ekonomie.
Šlo to celkem rychle. V roce 2008 Zimbabwe vydalo stomiliónovou bankovku, krátce nato půlmiliardovou, stomiliardovou a v roce 2009 už stobiliónovou. Jenže i sto biliónů zimbabwských dolarů bylo prakticky bezcenných.
My a celý svět z relativního bezpečí jednociferné inflace jsme zimbabwské bankovky brali jako kuriozitu. Stejně tak údaje o inflaci, na jejíž výši se dnes odborníci ani neshodnou, ale některé odhady mluví o téměř 90 triliardách procent, tedy 90 000 000 000 000 000 000 000 procent.
Jenže Zimbabwané v tom žili a v důsledcích stále žijí. Nikdo jiný dnes tak dobře nerozumí starému moudru, jež říká, že peněz není nikdy nedostatek s výjimkou situace, kdy je jich příliš mnoho. Ano, když lidé dostávají jako výplatu bilióny, mají paradoxně vždy peněz nedostatek. Takový nedostatek, jaký si tady neumíme představit. A nejen peněz, ale všeho možného. Prodávat cokoliv za peníze, které za 24 hodin ztratí polovinu své kupní síly, je prostě problém a má své vážné důsledky.
Mugabe se nejdříve pokusil zamezit růstu cen administrativně. Prostě jej zakázal. Lidé okamžitě skoupili všechno zboží v obchodech, protože to bylo najednou relativně velmi levné, na druhou stranu obchodníci a výrobci nedostali peníze, jež očekávali, a tak rychle zavřeli krám. A nebylo nic.
