Moskva se v posledních dnech hodně zabývá obviňováním Kyjeva z organizování teroru, diverzních akcí a špionáže na poloostrově Krym, jejž Rusko přede dvěma lety anektovalo. Spolu s dalšími incidenty a potyčkami jde o důležitou připomínku, že nad Ukrajinou nadále visí Damoklův meč otevřené války.
A je třeba mít na paměti, že Ukrajina je obětí, nikoli strůjcem konfliktu s Ruskem a jemu oddanými separatisty na východě země. Právě proto by mezinárodní podpora Ukrajině neměla polevovat.
Napříč politikou
Ze strany Severoatlantické aliance o této podpoře Ukrajině naštěstí zatím pochybovat nemusíme. V plné míře to potvrdily výsledky červencového vrcholného summitu NATO ve Varšavě. Rusko však neúnavně pokračuje v nahlodávání principiálních postojů k ukrajinskému konfliktu, kde se dá. A na jeho volání slyší dlouhá řada politiků napříč evropskými zeměmi včetně významných členů Evropské unie a napříč jejich politickými spektry.
Zarážející jsou i postoje, které k ukrajinskému konfliktu zaujímá republikánský kandidát na amerického prezidenta Donald Trump. O vlivu Ruska ve světě bychom tedy neměli ani v nejmenším pochybovat, tak jako jsme o něm ani v nejmenším nepochybovali v poměrně nedávných dobách studené války.
Východní oblast Evropské unie je kromě toho geopoliticky odsouzena k udržování minimálně hospodářských vazeb na Rusko a oblast bývalého Sovětského svazu. Té se Moskva nadále snaží dominovat. A zdá se, že dosavadní neúspěchy na Ukrajině ji v této snaze jen dále utvrzují. Zda ovšem míří za svým cílem tím správným způsobem, o tom se dá velmi silně pochybovat.
Moskva velmi stojí o to, aby Ukrajina neotáčela své kormidlo západním směrem. Hlavní motivací Kremlu je co nejširší možnost vynucovat si hospodářské výhody, o ty jde Rusku především. Jenomže chřestění zbraněmi a hyperaktivita tajných služeb se v dnešním otevřeném a globalizovaném hospodářském světě zdají být nástroji poněkud anachronickými.
Svět se Rusku přizpůsobovat nebude, což by v Moskvě měli už konečně pochopit. Současné dění v ruském vedení, kde dochází k výměnám řady významných představitelů a dalšímu vyostřování agresivních postojů, ovšem ochotu chápat nenaznačuje.
Nepřestane-li Rusko vůči svému okolí vystupovat jako imperiální mocnost, bude jím možná respektováno, ale nikoli z dobré vůle či kvůli výhodám plynoucím ze vzájemné spolupráce, ale z povinnosti či ze strachu. To nikdy nepřináší nejlepší výsledky, o čemž se dříve či později přesvědčily totalitní systémy napříč celým světem. A k jejich následníkům či souputníkům je bohužel nadále třeba řadit i Rusko.
Správný prostředník
To je také důvod, proč Rusko tolik nenávidí současný demokratický režim na Ukrajině, který vzešel z voleb po revoluci na Majdanu.
Z ní má zkorumpovaná totalitní mocenská sféra Vladimira Putina v Rusku značné obavy. Dá tedy ještě velkou práci udržet mezi Ruskem a Ukrajinou alespoň současný horký mír. Kousek této práce odvedl i v pondělí na návštěvě Ruska německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier. Těžko říci, zda je ale právě on tím správným prostředníkem mezi Ukrajinou a Ruskem.
Je známá provázanost německé vládní sociální demokracie na ruský plynárenský moloch Gazprom, nemluvě o rozsáhlých zájmech německého průmyslu v oblasti bývalého Sovětského svazu obecně. Pochybnosti lze mít i o druhém neutrálním členu zprostředkovatelské „normandské čtyřky“ Francii, která má dnes dost starostí sama se sebou.
Není proto možná špatným nápadem, aby se mediátorské role ve vleklém sporu mezi Moskvou a Kyjevem výrazněji ujala „neutrálnější“ Evropská komise jako vláda unie.
Autor je publicista
