Řecko patří do takzvané skupiny PIIGS (Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko, Španělsko), tedy mezi země v eurozóně, na které krize z roku 2009 výrazně dolehla a obsluha jejich dluhů se začala vymykat kontrole. Všechny tak musely podstoupit bolestivou reformní kůru. Nebyly samy, podobně jednaly také Bulharsko či Litva.
Právě z těchto zemí před řeckým referendem zaznívaly směrem k Aténám velmi kritické hlasy: Řecko podle nich nebylo zdaleka jedinou zemí, která musela šetřit, přesto se ostatní státy do bolestivých procedur pustily bez většího odmlouvání.
Jenže jak upozorňuje agentura Bloomberg, úspory prováděné Aténami ve spolupráci s trojkou věřitelů byly výrazně tvrdší než v případě dalších zemí.
Bloomberg argumentuje vývojem strukturálního deficitu, který je očištěn od cyklických vlivů, například právě recese a s tím spojeného nižšího výběru daní. Ten může najednou vést k deficitu, ač se třeba jinak dobré nastavení rozpočtových příjmů a výdajů měnit nemuselo.
Porovnání strukturálních deficitů vybraných zemí
Uvedené grafy ukazují, jak jednotlivé státy svůj strukturální deficity umazaly. V případě Řecka je to obrat o celých dvacet procentních bodů během čtyř let díky krácení výdajů a zvyšování daní. Španělsko a Portugalsko zvládly posun o sedm procentních bodů, Litva či Bulharsko, které v přehledu nejsou, potom ještě menší.
„Řecká úsporná opatření posledních let svou hloubkou a rozsahem jen těžko snesou srovnání. Počet zaměstnanců ve veřejném sektoru se v letech 2009 až 2014 podařilo snížit zhruba o 25 procent, z nějakých 907 tisíc na necelých 652 tisíc osob,“ připomíná hlavní ekonom finanční skupiny Roklen Lukáš Kovanda a dodává, že „jestliže před penzijní reformou patřil věk odchodu do důchodu v Řecku k nejnižším v Evropě, dnes je zřejmé, že Řekové budou v roce 2060 odcházet do důchodu ve čtvrtém nejvyšším věku v EU.“
Agentura Bloomberg připomněla, že řecký HDP se v důsledku ekonomického útlumu a masivních škrtů propadl o čtvrtinu. Tuto situaci srovnává se situací v USA v době Velké deprese, kdy byl celkový hospodářský pokles třicetiprocentní.
Změna v HDP vybraných zemí
Absolvování této „šokové terapie“ přesto Aténám nijak výrazně nepomohlo umazávat jejich dluhy. „Relativní zadluženost v poměru k ekonomice rostla právě v důsledku tohoto propadu HDP,“ upozorňuje analytik ČSOB Petr Dufek.
„Vedle toho se Řecko nedopracovalo k přebytkovému rozpočtu, takže na dluhu zůstalo závislé nadále. Jak moc jeho zadluženost rostla je však těžké říct, protože srovnatelná a důvěryhodná data o řeckém dluhu existují teprve od roku 2011,“ dodává analytik.
Podle Aleše Michla z Raifeissenbank má problém dvě části. „Ano, je třeba dát rozpočet do pořádku, respektive ten strukturální deficit. Jenže nesmí se to dělat tak, že totálně zahubíte ekonomický růst. Když škrtáte, co můžete, zvyšujete daně, tak se vám jako by zlepší struktura rozpočtu. Ale když tím zabijete ekonomiku, tak se celkový deficit nelepší. A navíc jde nahoru nezaměstnanost,“ uvádí Michl.
Aténám proto kvůli celkovému hospodářskému útlumu nepomohlo ani zlepšení podnikatelského prostředí v zemi. „Zatímco v roce 2010 se Řecko umisťovalo v žebříčku Doing Business (srovnání zemí, které nejvíce vycházejí vstříc podnikatelům) na 109. místě, letos už je na 61. příčce,“ zmínil Lukáš Kovanda z Roklen.
Podle Michla měli věřitelé nechat Atény „víc dýchat“. „Až když by přišel růst, měli začít pomalu škrtat a místo zvyšování daní je pořádně vybírat,“ soudí analytik.
Vývoj řeckého vládního dluhu (v milionech eur):
Jeho hodnocení dopadů dosavadních záchranných programů dokládá vývoj řeckého zahraničního dluhu. Dlouhodobě jej nezkrotilo ani odepsání jeho významné části v roce 2012.
Samotná míra řeckého zadlužení ovšem podle analytiků dosáhla takové úrovně, která vylučuje přímočarou cestu za ekonomickým ozdravením.
„Řekové si před krizí žili nad poměry natolik, že jakýkoli způsob ozdravení (sanační program „trojky“, „grexit“,…) by byl nesmírně bolestivý a strastiplný. Přesto se stále jasněji ukazuje, že nejméně nákladným řešením by byl dlouhodobě opravdu grexit,“ míní Kovanda.
Mezinárodní měnový fond se nedávno vyslovil pro řešení v podobě třicetiletého odkladu splátek, nebo seškrtání dluhu. Druhou variantu však s odkazem na smlouvy o euru vyloučil německý ministr financí Wolfgang Schaüble.
