Rozsudek z Haagu zamítl vzájemné obžaloby Srbska a Chorvatska z genocidy
Předseda hlavního soudního orgánu Organizace spojených národů Peter Tomka při odůvodnění verdiktu konstatoval, že během ozbrojeného konfliktu se síly na obou stranách dopustily mnohých zločinů, včetně zabíjení a etnických čistek, které mohou být prvky genocidy. Úmysl spáchat genocidu „zničením celé populace nebo její části“ ale ani jedna země druhé nedokázala. V této souvislosti Tomka vyzval obě strany, aby společně oběti zmíněných zločinů odpovídajícím způsobem odškodnily.
Chorvatsko podalo žalobu u Mezinárodního soudního dvora už v roce 1999. Obvinilo Srbsko, že je zodpovědné za etnické čistky, které páchaly jím kontrolované síly a které naplnily skutkovou podstatu genocidy. Dopouštěly se toho vražděním, vězněním, mučením a násilným přemísťováním Chorvatů v oblastech, které byly v moci srbských separatistů. Záhřeb žádal potrestání viníků, odškodnění, informace o stále nezvěstných osobách a vrácení údajně uchvácených uměleckých a historicky cenných předmětů.
Trnem v oku i státní svátek
Srbsko v protižalobě, podané v roce 2010, Chorvatsko obvinilo z genocidy během ofenzivy Bouře v samém závěru války z let 1991-1995. Chorvatské jednotky podle žalobců zabíjely a vyháněly Srby žijící v oblasti chorvatské Krajiny a na dalších místech a ničily jejich majetek, aby se nemohli vrátit.
Bělehrad se domáhal potrestání viníků, odškodnění obětí a umožnění návratu srbských obyvatel, kterých podle Bělehradu z Chorvatska uteklo na 200 tisíc a mnozí z nich se ještě nemohli vrátit. Chtěl také, aby Chorvatsko přestalo slavit jako státní svátek 5. srpen, den vítězství operace Bouře.
Politici doufají ve smíření
Zamítavý výsledek procesu očekávala většina právních expertů a počítali s ním nepochybně také srbští i chorvatští politici. Očekává se, že rozsudek pomůže udělat tlustou čáru za bolestnou minulostí ve vztazích obou národů.
V první reakci toto přání potvrdil srbský prezident Tomislav Nikolić, který v Bělehradě řekl, že si přeje na Balkáně trvalý mír. „Upřímně doufám, že v budoucnu bude existovat dostatek odvahy na to, aby Srbsko a Chorvatsko v dobré víře společně řešily vše, co brání tomu, abychom náš region dovedli do období trvalého míru a prosperity,“ prohlásil.
Také šéfka chorvatské diplomacie Vesna Pušičová doufá, že dnešní ortel přispěje k „uzavření této kapitoly dějin a k přechodu do lepšího a bezpečnějšího období pro lidi v této části Evropy“.
S rozhodnutím soudního dvora nejsme spokojeni, ale civilizovaným způsobem ho respektujeme. Musíme ho respektovat
Její partner ve vládě ministr spravedlnosti Orsat Miljenić si ale změnou k lepšímu rozsudkem v Haagu není úplně jistý. „Nevidím v tom nějaký okamžik změny nebo průlomu. Jsme sousedé. Musíme spolupracovat v tolika oblastech, v kolika to bude možné,“ řekl podle agentury AP. Vyzval také Bělehrad, aby udělal víc pro potrestání pachatelů válečných zločinů.
Chorvatský premiér Zoran Milanović dal přímo najevo, že z verdiktu ICJ nemá velkou radost. „S rozhodnutím soudního dvora nejsme spokojeni, ale civilizovaným způsobem ho respektujeme. Musíme ho respektovat… je definitivní a nelze se odvolat,“ povzdechl si podle agentury AFP.
Jednoznačné rozhodnutí
Verdikt soudního dvora OSN je konečný a závazný. Pro zamítnutí žaloby Chorvatska hlasovalo 15 ze 17 soudců. Pro zamítnutí srbské žaloby byli všichni.
Kauzu rozhodoval sedmnáctičlenný senát složený ze všech 15 členů Mezinárodního soudního dvora a dvou soudců „ad hoc“. Soudce „ad hoc“ může vyslat strana sporu, jež nemá mezi členy soudu OSN svého soudce. To byl případ Chorvatska i Srbska.
Válka, která v Chorvatsku vypukla v létě 1991 poté, co tato tehdejší jugoslávská republika jednostranně vyhlásila nezávislost, byla jedním z ozbrojených konfliktů, jež provázely rozpad bývalé jugoslávské socialistické federace. Chorvatští Srbové za podpory vedení Srbska v čele s prezidentem Slobodanem Miloševičem následně vyhlásili, rovněž jednostranně, separatistickou Republiku srbská Krajina (RSK). Ve vypjaté atmosféře pak začalo vyhánění chorvatského obyvatelstva. Válka, která skončila až v roce 1995, si podle některých odhadů vyžádala až na 20.000 lidských životů a obrovské materiální škody.
