Situace v Myanmaru je beznadějná. Tábory pro Rohingy vláda mění v ghetta, říká vedoucí tamní pomocné mise | E15.cz

Vše o miliardářích

Vše o miliardářích Vstoupit do speciálu

Situace v Myanmaru je beznadějná. Tábory pro Rohingy vláda mění v ghetta, říká vedoucí tamní pomocné mise

Eliška Kubátová - Info.cz

Jsou to dva roky, co svět s hrůzou sledoval masakry myanmarské armády namířené proti Rohingům, kvůli kterým statisíce příslušníků této muslimské menšiny uprchly do sousedního Bangladéše. Díky mezinárodní pomoci se materiální potřeby poskytované lidem v uprchlických táborech postupně lepší, situace je ale stále velmi špatná. Uprchlíkům navíc často chybí psychologická pomoc. „Je tu přes milion lidí, kteří nemohou nic moc dělat – pracovat, ani chodit do školy – a to se podepisuje na jejich psychickém rozložení. Podle toho, co jsem slyšel od kolegů, se tábory díky tomu stávají semeništěm islámského extremismu,“ říká vedoucí mise Člověka v tísni v Myanmaru Petr Drbohlav.

Svět si v těchto dnech připomíná dva roky od začátku masakrů Rohingů v Arakanském neboli Rakhinském státě, který následně vedl k vyhnání statisíců Rohingů z Myanmaru do sousedního Bangladéše. Jaká je situace rohingských uprchlíků dnes?

Ještě než se dostanu k situaci uprchlíků v Bangladéši, stojí za to zmínit to, že v Arakanském státě zůstalo asi 400 tisíc Rohingů, na které se tak trochu zapomíná. Prakticky žijí jen v táborech pro vnitřně vysídlené uprchlíky, které vznikly v letech 2012-2013, kdy nastala první vlna etnického násilí proti Rohingům. Spíš než „uprchlické“ jim ale dnes řada lidí říká „koncentrační“ tábory, protože tu jsou Rohingové zavření a stejně jako uprchlíci v Bangladéši nemají občanství ani svobodu pohybu. Dnes se navíc myanmarská vláda snaží tyto tábory zavřít, ale tím stylem, že je přetváří na jakási permanentní ghetta, dochází tak k situaci podobné apartheidu. 

K aktuální situaci je třeba říct také to, že se na začátku ledna rozhořel nový ozbrojený konflikt mezi Arakanskou armádou a myanmarskými ozbrojenými složkami. Tímto konfliktem je dnes postiženo více než 30 tisíc etnických budhistických Rakhinců, kteří také žijí v táborech pro vnitřní uprchlíky. Myslím, že by byla škoda, kdyby fakt, že máme v Bangladéši přes milion Rohingů, zastínil osud těchto lidí, kteří kvůli myanmarské armádě také trpí.

Snaží se Rohingové, kteří zůstali v Myanmaru, dostat přes hranice pryč – třeba právě do Bangladéše, kde jsou dnes statisíce uprchlíků?

Nemyslím si, že by o odchod do Bangladéše úplně usilovali. Mezi Rohingy v Arakanském státě a těmi v Bangladéši funguje komunikace, dostávají tedy poměrně dobré informace o tom, jaká je situace v bangladéšských uprchlických táborech a že je tam vlastně nic dobrého nečeká. Masová vlna odchodů ze srpna a září roku 2017 byla způsobena tím, co OSN nazývá učebnicovým příkladem etnických čistek, kdy lidé utíkali před vražděním, znásilňováním a vypalováním vesnic. V myanmarských detenčních táborech je ale dnes nikdo nezabíjí. Nemohou sice z táborů ven, nemají přístup ke vzdělání, ke zdravotní péči mají přístup jen velmi omezený a nemohou si nijak přivydělat. Ale rozhodně to není tak, že by byli nuceni prchat do Bangladéše. Jejich cílové destinace by byly spíš státy jako Malajsie, Indonésie, Singapur nebo Thajsko, kde mají pracovní příležitosti a kde se už nacházejí rohingské komunity. Tady by se měli určitě líp než v Bangladéši.

Facebook ruší účty barmským generálům, odmítá podporovat etnické čistky

Jak se Člověku v tísni daří těmto lidem v Myanmaru pomáhat? Jde to přímo, nebo pouze prostřednictvím místních organizací?

My jsme v táborech pro vnitřní uprchlíky v Rakhinském státě nikdy nepracovali. Existuje spoustu etických dilemat, jestli to, že tam působí mezinárodní organizace, nějakým způsobem nezabetonovává jejich situaci a jestli to není jedna z příčin, proč v těchto táborech nadále zůstávají. Pro vládu je velmi výhodné, když se o ně mezinárodní organizace starají a vládu to nic nestojí. Pak je pro ni mnohem jednodušší je v těchto táborech držet.

Není to ale tak, že by všichni Rohingové, kteří zůstali v Myanmaru, byli jen v táborech. V severním Arakanském státě jich několik desítek tisíc i po vypuknutí násilností zůstalo a desítky tisíc dalších žijí i ve středním Arakanu. A to jsou místa, kde pracujeme. Situace je v těchto regionech velmi podobná – vesnice často jsou obehnané plotem nebo zde hlídkují policejní kontroly, Rohingové proto nemají svobodu pohybu.

V Bangladéši lidé přijímání uprchlíků nezpochybňují, říká koordinátor Člověka v tísni Pavel Trousil

Na severu Rakhinu pracujeme od začátku přes místní partnerské organizace, ve středním Rakhinu jsme přímý přístup k Rohingům měli. Vzhledem k novému ozbrojenému konfliktu tu ale vláda zakázala realizaci jakýchkoliv projektů, které se netýkají pomoci lidem vysídleným kvůli bojům. O přístup do těchto rohingských vesnic jsme proto přišli a opět jsme odkázáni na práci přes místní partnerské organizace.

Na jakou formu pomoci se zde tedy Člověk v tísni soustředí?

Naše projekty jsou většinou o potravinové bezpečnosti, o zajištění zdrojů obživy, boji s podvýživou, sociálně právní ochraně dětí a žen, přístupu ke vzdělání nebo o zajištění pitné vody a hygienických podmínek – například budování latrín.

Musím ale dodat, že v současné chvíli jde největší část naší pomoci do nově vzniklých uprchlických táborů. V nich žijí hlavně budhističtí Rakhinci, kteří utekli před aktuálním ozbrojeným konfliktem, který propukl začátkem ledna.

Zbytek článku se dočtetete na stránkách Info.cz zde >>>

Autor: Eliška Kubátová - Info.cz
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!