Necelé dva týdny před španělskými volbami vývoj naznačuje, že by mohla opět zvítězit vládnoucí Lidová strana (PP). Podle politologů je ale boj stále otevřený a výsledek může být velmi těsný. Lidovce ohrožují socialisté a centristé. Pravděpodobně se však už nenaplní obavy, že by zem mohla kráčet ve šlépějích Řecka a politickou scénu ovládnout obdoba krajně levicové Syrizy, tedy populistické hnutí Podemos (Můžeme). Průzkumy mu v současnosti s odstupem připisují až čtvrté místo.
Lidovci Mariana Rajoye se ve všech aktuálních šetřeních veřejného mínění drží na první pozici se zisky kolem 25 až 30 procent hlasů, ale výrazně zaostávají za výsledkem z minulého klání. V roce 2011 se jim podařilo získat 45 procent. Socialisté (PSOE) mají dlouhodobě poměrně vyrovnané skóre, i když v posledních měsících mírně ztratili a ve většině průzkumů se pohybují lehce nad dvaceti procenty.
Nové strany na scéně
Podobně jako v dalších evropských zemích se dvě tradiční španělské strany musejí popasovat s nástupem nových subjektů, které se jim pokoušejí odloudit voliče. Část někdejších voličů lidovců má patrně v úmyslu odevzdat svůj hlas centristům. Ciudadanos (Občané), často vystupující jen jako C’s, se v některých šetřeních šplhají nad dvacet procent a mohou být největším překvapením voleb. Ještě na počátku roku se pohybovali na jednociferných číslech.
Opačným případem je zmiňované hnutí Podemos, které se vezlo na vlně kritiky úsporných opatření. Po svém loňském vzniku zažilo největší rozmach na přelomu roku, kdy ohrožovalo PP a atakovalo třicet procent. V současnosti ale dosahuje polovičních hodnot.
Jak lídr Podemos Pablo Iglesias, tak šéf před dekádou vzniklých Ciudadanos Albert Rivera se snaží v debatách prezentovat jako představitelé „nového“ politického kurzu. „Nejdu vás žádat o vaše hlasy. To mi připadá jako starý způsob politiky,“ prohlásil kupříkladu v nedávné debatě Iglesias. Oba třicátníci tak často lidovce a socialisty řadí do jedné kategorie zkorumpovaných dinosaurů. „Musíme vrátit moc občanům a zbavit se chapadel PSOE a PP,“ nechal se slyšet Rivera, jehož ústředním tématem je potírání korupce.
nezdařil se jim přechod od protestní strany kritické vůči hlavním partajím k uskupení, které může vytvářet vlastní program
Obě strany však dobře vědí, že jsou si konkurencí i navzájem. Propad hnutí Podemos komentátoři spojují s nástupem centristů. Podotýkají, že Iglesiasovi se nepodařilo získat umírněnější voliče, aniž by neztratil levicové radikály. „Skutečně se jim nezdařil přechod od protestní strany kritické vůči hlavním partajím k uskupení, které může vytvářet vlastní program,“ citoval The New York Times Federica Santiho z poradenské společnosti Eurasia Group. Rivera dobře ví, že ukotvení jeho strany v centru politického spektra je výhodné. „Nemusíme cestovat do středu, protože už tam jsme. To je mnohem důvěryhodnější než cesta subjektu jako Podemos, který začínal z mnohem extrémnější pozice,“ podotkl.
Lidovci už před několika týdny připustili, že se jim zřejmě tentokrát nepodaří získat v 350členné dolní komoře parlamentu většinu. Za nejreálnější varianty je tak považován jejich menšinový kabinet s podporou Ciudadanos nebo koalice těchto dvou stran. PP už možným partnerům vzkázala, že k jednání je cokoli kromě postu premiéra.
Rajoy věří v tříprocentní růst ekonomiky
Předvolební výhodou lidovců je, že španělská ekonomika jde nahoru. Po letech hospodářských problémů je nyní země jedním z nejrychleji rostoucích členů eurozóny. Předpokládá se, že by letos mohl její hrubý domácí produkt stoupnout o více než tři procenta. Analytici se však obávají, aby slibný vývoj nebyl narušen nejednoznačným volebním výsledkem a složitým jednáním o vládě.
Španělsko patřilo mezi země, které krize zasáhla nejvíc. O splasknutí tamní realitní bubliny a problémech bankovního sektoru se ve světovém tisku popsalo nespočet stránek. Lidé dodnes bojují s nesplacenými hypotékami a vysokou nezaměstnaností.
Podle vlády ale nyní Španělé mají důvod k optimismu. „Podstatné je, že hospodářská situace Španělska je úplně jinde, než tomu bylo před čtyřmi lety. Myslím, že je zcela reálné, aby jeho ekonomika v příštích pár letech rostla zhruba tříprocentním tempem,“ tvrdí ministr hospodářství Luis de Guindos.
Podle expertů je však situace složitější a zprávy ze Španělska jsou plné rozporů. Ekonomiku žene zejména domácí poptávka, rostou spotřeba domácností, investice i vládní výdaje. Na druhé straně je ale v zemi 1,5 milionu rodin, kde jsou nezaměstnaní všichni práceschopní členové. Analytici poukazují také na to, že štědrost vlády ohrožuje její rozpočtové plány, a to i přes stoupající příjmy z daní. Brusel se domnívá, že Madrid nesplní svůj slib stáhnout letos deficit na 4,2 procenta HDP.
Napůl optimistické jsou i údaje z pracovního trhu. Premiéra Mariana Rajoye může těšit vývoj nezaměstnanosti za uplynulý měsíc. Zatímco od srpna do října šla nahoru s tím, jak vypršely dočasné pracovní kontrakty v turistickém ruchu a zemědělství, v listopadu se trend otočil. Registrováno bylo o 27 tisíc lidí bez práce méně než v předchozím měsíci. Míra nezaměstnanosti nyní činí 21 procent, což je čtyřleté minimum.
V rámci eurozóny je však po Řecku stále druhá nejvyšší. Deník El País navíc podotýká, že počet pracovních míst je nyní stále o něco nižší než v době nástupu premiéra do funkce, i když se oproti kritickému počátku roku 2013 výrazně zvedl.
„Zotavení stále nedosáhlo úrovně, která by Rajoyovi umožnila chlubit se pozitivním výsledkem svých čtyř let u moci,“ zdůraznil komentátor listu.
Lidovci přitom během tohoto období ztratili na popularitě mimo jiné kvůli nepopulární reformě pracovního trhu, která usnadnila propouštění a snížila pravomoci odborů. Strana nyní hlásá, že výrazné zlepšení přijde v následujícím období, kdy se zavázala zajistit dva miliony míst. Ministr hospodářství k tomu slibuje, že výše příjmů se nad předkrizovou úroveň vrátí do konce roku 2016.
Výbušným tématem zůstává Katalánsko
Jedním z velkých předvolebních námětů je debata o řešení katalánského problému. Tamní separatisté usilují o odtržení od zbytku země a nechtějí se nechat odradit ani opakovaným zákrokem španělského ústavního soudu. Politické strany se v pohledu na záležitost liší, ačkoli oddělení přímo nepodporuje žádná z nich.
Vládnoucí Lidová strana se pokouší držet secesionistické choutky bohatého regionu na uzdě právní cestou a bývá kritizovaná za nedostatečnou snahu záležitost jednou provždy uspokojivě vyřešit. Premiér Mariano Rajoy však nyní zaujal razantnější postoj, když pohrozil představitelům Barcelony vyhazovem z postů v případě neposlušnosti. „Rajoy před volbami ví, že musí být tvrdý, aby potěšil voliče. Ale zachází daleko a riskuje tak nepřátelství Katalánců,“ komentoval jeho nelehkou pozici zpravodaj BBC v Madridu Tom Burridge.
Z dalších stran je téma důležité hlavně pro Ciudadanos. Strana Alberta Rivery totiž vznikla v Katalánsku a prosadila se tam s jednoznačně antinacionalistickým postojem. „Většina politiků se snaží vytřískat z katalánské záležitosti jak politicky, tak osobně, ale Rivera byl vždy hnán absolutním přesvědčením,“ uvedl v médiích nynější akademik, někdejší předseda europarlamentu a katalánský rodák Josep Borrell.
Socialisté jsou sice také proti samostatnosti Barcelony a jejího okolí, ale navrhují ústavní reformu ve smyslu federalizace země, která by kraji poskytla více pravomocí. Nejméně čitelné zůstává ohledně katalánského separatismu hnutí Podemos, což ho podle názorů politologů poškozuje. Strana většinou poměrně vágně tvrdí, že podporuje právo obyvatel regionu se k záležitosti vyjádřit. Za vyhýbavé výroky sklízí kritiku od konkurence.
