Kromě varování voličů před pragmatickou volbou FDP Merkelová cílí i na svého hlavního soupeře – sociální demokracii SPD. Na posledním zasedání vlády schválil její kabinet zavedení sektorové minimální mzdy pro dělníky na stavbách, malíře či dekoratéry. SPD přitom žádá celostátní jednotnou minimální mzdu.
Merkelová velmi pravděpodobně zůstane kancléřkou. Jen neví, s kým bude vládnout. Je připravena na pokračování stávajícího vládnutí s liberály, pokud se však dostanou do Bundestagu, nebo si zopakuje velkou koalici s SPD z let 2005 až 2009.
PROFIL: I přes časté politické otáčky je Merkelová symbolem stability
Na předvolebních mítincích kancléřky Angely Merkelové nejsou nejčastěji na transparentech sliby o nižších daních či minimální mzdě. Ale prostě Angie nebo Mutti. Merkelové se povedlo za osm let vlády stát se „matkou Němců“, od níž lidé čekají především stabilitu a pragmatické uvážlivé vládnutí. Sepjaté ruce a mírný úsměv ztrácí snad jen při fandění fotbalu.
Přitom její vládní politika za dvě volební období prošla několika zásadními otáčkami. V případě řešení dluhové krize eurozóny jí mnozí ekonomové vyčítají strkání hlavy do písku. A její nečitelnou ekonomickou politiku časopis Zeit posměšně komentoval: „Mezi švábskou hospodyní, Ludwigem Erhardem a Miltonem Friedmanem.“
Mistryně kompromisů
Už před volbami v roce 2005 se jako kancléřka vyhnula tradiční negativní kampani vůči svému nejvážnějšímu soupeři SPD. To přišlo vhod po volbách, kdy zisky hlasů pro jednotlivé strany vyloučily jiné vládnutí než právě velkou koalici CDU/CSU a SPD. A Merkelová se v koalici ideových protivníků naučila zacházet s kompromisy, které vyhovují všem.
Uspokojila svou stranu osekáním vládních výdajů, ale zároveň SPD zvýšením sociálního pojištění a nejvyšší sazby z příjmu pro bohaté. Paradoxně tehdy velmi dobře fungoval politický tandem, který nyní ve volbách stojí proti sobě: kancléřka Angela Merkelová a tehdejší ministr financí a nynější kandidát SPD na kancléře Peer Steinbrück. Právě oni dva velmi dobře zvládli první nápor finanční krize. Hypotečního obra Hypo Real Estate zachránili bez průtahů a obnovili důvěru na německém finančním trhu.
Zachraňování bank z peněz daňových poplatníků byl prvním z mnoha pragmatických kompromisů pravicové političky. Pro CDU bylo léta nepřijatelné rušení povinné branné povinnosti – pragmatická Merkelová ji v prosinci 2010 bez problému zrušila.
Energetická koncepce
Tato událost byla zastíněna prodloužením životnosti jaderných elektráren o 14 let. „Naše dodávky energie budou tak co nejefektivnější a nejpřátelštější k přírodě,“ prohlašovala tehdy Merkelová. Jenže jako někdejší německá ministryně životního prostředí ve vládě Helmuta Kohla říkala něco zcela jiného: „Ve vztahu k problému CO2 je jaderná energie čistá, z hlediska bezpečnosti odpovídající a důležitá pro budoucnost.“
Právě v této funkci se několikrát střetla o energetickou koncepci Německa s tehdejším socialistickým premiérem Dolního Saska Gerhardem Schröderem. Oponovala i postupnému opuštění jádra, které Schröder už jako kancléř prosadil v roce 2000. Když se k moci dostala Merkelová, prodloužení životnosti reaktorů tak nebylo překvapivé. Jenže vydrželo jen rok. Po fukušimské jaderné havárii okamžitě pozastavila sedm reaktorů, další dala zkontrolovat, a postupně je . Podle kritiků si změna vyžádá na 170 miliard eur investic a zdražení elektřiny.
Posledním velkým obratem je zavádění minimální mzdy. Merkelová sice stále oponuje návrhu SPD na celostátní minimální mzdu, ale sama ji . To by před několika lety bylo pro německou pravici zcela nemyslitelné. Nyní ale v rámci předvolební kampaně na posledním zasedání kabinetu vláda Merkelové schválila pro statisíce pracujících minimální mzdy okolo deseti eur.
Bez konkurentů
Přestože Merkelová je ženou kompromisů, v politickém boji za ní zůstává nemálo politických „mrtvol“. Ještě několik let po jejím zvolením šéfkou CDU platil za hlavního kancléřského kandidáta někdejší ministr vnitra Wolfgang Schäuble. Merkelová mu však nabídla smír a postupně se stal jednou z jejích hlavních opor v úřadu ministra financí.
Dalším vážným protivníkem byl dolnosaský premiér Christian Wulff, kterého Merkelová „uplatila“ prezidentským úřadem a Wullf kariéru nakonec zakončil potupnou rezignací. Populární ministr Karl-Theodor zu Guttenberg zase skončil kvůli plagiátorské aféře.
V SPD nejprve způsobila pád Schrödera a „zkompromitovala“ společnou vládou další čelné sociální demokraty, včetně Steinbrücka. A nakonec v koaliční vládě s FDP zcela zastínila Guida Westerwelleho. V německé politice tak není nikdo, snad kromě bavorského premiéra Horsta Seehofera, kdo by se s nejmocnější ženou planety nyní mohl střetnout.
