Dva a půl roku na Panamericaně aneb Karavanem až na Konec světa

Dva a půl roku na Panamericaně aneb Karavanem až na Konec světa

Dva a půl roku na Panamericaně aneb Karavanem až na Konec světa Zdroj: Zuzana Salz

Nejdelší silnice světa, Panamericana. Táhne se od severu amerického kontinentu až na nejvzdálenější konec Jižní Ameriky. A po této fascinující dálnici jsme s přítelkyní Zuzanou cestovali karavanem celkem dva a půl roku.

Najeli jsme přes 50 tisíc kilometrů. Z různých úseků této velké cesty vybíráme pár epizod, které ilustrují život v zámoří i nejrůznější nečekané peripetie, které může cestovatel zažít.

Teprve jsme onu blížící se odyseu tušili, když jsme v kanadském Vancouveru kupovali zánovní obytnou dodávku značky Dodge. To auto se nám má stát na dlouhou dobu domovem. Snad jsme vybrali dobře, musí nás dovézt opravdu daleko. První hladký start, míjíme dva bloky, euforie. Brzy však bylo po radosti, dodge poskočil a už se nehnul ani o metr. Ano, takhle neslavně začala naše velká cesta – pěšky s kanystrem k nejbližší benzince.

Kolik máte pistolí?

Jedeme po Spojených státech amerických. Vjíždíme do malé vísky na hranici států Oregon a Nevada zvané Denio. Pár baráků, okolo pustá westernová krajina. Ale hospoda tu je, pomalu k ní stáčíme kola. Máme už za sebou stovky kilometrů a několik nocí v polopoušti, pivo bodne. Za barem sympatická sympatická servírka, naproti ní postarší kovboj, další dva v tmavém koutě na konci baru. Naštěstí jsou dny Divokého západu už minulostí a místo koltů hovoří lahve piva. Kovboj Lawnie dnes slaví narozeniny a pokládá nám zvláštní otázku. „No a kolik máte s sebou pistolí?“ Tváří se u toho smrtelně vážně. Málem spadl ze židle, když jsme mu řekli, že ze zbraní vezeme jen kuchyňské nože.

Silnice jsou ve Střední Americe mizerné, zato lidé nápomocníSilnice jsou ve Střední Americe mizerné, zato lidé nápomocní | Zuzana Salz

Nezadržitelně se blíží mexická hranice. Tahle 3169 km dlouhá „tortillová opona“, jak se jí říká, od sebe odděluje dva světy. Angličtinu střídá španělština, hamburger kukuřičná placka. V Del Riu, posledním městě před hranicí, ještě spíme. Docela se těšíme, navzdory tomu, že většina lidí nám tvrdí, že na mexické straně hranice nás nejspíš hned zabijí.

Zrezivělý drát opraví botu „po mexicku“

Křižujeme Mexikem, ochutnáváme na ulici báječné tacos, kupujeme tequilu a kempujeme na nádherných opuštěných plážích. Válka kartelů nás minula, neminulo nás ale označení gringos, na které si chvíli zvykáme. Místní policie se z nás neustále snaží vymámit nějaké úplatky, a tak vyvíjíme řadu obranných metod. Nejlépe funguje strategie „natvrdlý turista“, kterou s naší bídnou španělštinou hravě zvládáme.

Ač si Evropané představují Mexiko obvykle jako tropický ráj, v některých vysokohorských lokalitách tam jsou potřeba i mačkyAč si Evropané představují Mexiko obvykle jako tropický ráj, v některých vysokohorských lokalitách tam jsou potřeba i mačky | Zuzana Salz

Drápeme se na vrchol Pico de Orizaba, nejvyšší hory Mexika. Hned první den se bez varování oddělila podrážka mé boty, druhá následovala záhy. Nacházím zrezivělý drát a pomocí švýcaráku dávám boty opět dohromady. „You fix your boots like a Mexican!“ pronáší uznale místní horolezec. Opravuji prý boty jako pravý Mexičan. Mám pocit, že tahle pochvala má opravdu váhu.

Střední Amerika? Surfování i krádež

Vůbec celá naše středoamerická etapa je neuvěřitelně pestrá. Divoká Guatemala nás uchvátila. V malém a přátelském Salvadoru se věnujeme hlavně surfování, vlny jsou tu prvotřídní. Ve vnitrozemí není nouze o přírodní krásy, sopky a modravé laguny, své kouzlo mají i starobylá koloniální města jako Antigua, Granada či León. Ovšem není vše bez problémů, překračování hranic je tu noční můrou a ani vloupání do auta nás neminulo. Také silniční provoz tu má trochu jiná pravidla. Jezdí se podle citu, používáte hlavně klakson a je dobré počítat se vším. Semafory někteří považují spíš za doporučení než nařízení. Naštěstí náš robustní dodge přece jen vzbuzuje určitý respekt, a tak pokračujeme bez nehody.

Všude ve Střední Americe jsou běžně k vidění pracující děti, nezřídka fungují jako prodavači suvenýrůVšude ve Střední Americe jsou běžně k vidění pracující děti, nezřídka fungují jako prodavači suvenýrů | Zuzana Salz

Chudým středoamerickým zemím se trochu vymyká turistická Kostarika přezdívaná Švýcarsko Střední Ameriky. Na pobřeží Karibiku v Puerto Viejo trávíme řadu dní, kokosy jsou zralé a slunných dní bezpočet, bylo by snadné tu zapomenout na čas. Tropické podnebí ale nesvědčí našemu autu, pomalu se do něj stěhují nejrůznější nezvaní hosté. Likvidujeme kolonii mravenců pod podlážkou, švábi šustí všude možně. Jednou ráno nám z podlahy dokonce vyrostla několikacentimetrová houba. Na smaženici to nebylo.

Stavby slavné civilizace Mayů lze obdivovat mimo jiné v GuatemaleStavby slavné civilizace Mayů lze obdivovat mimo jiné v Guatemale | Zuzana Salz

Panama City. Reliéf moderního centra připomíná spíše Manhattan než hlavní město banánové republiky. Máme tu ale jiné věci na práci než obdivovat moderní architekturu. Mezi Panamou a Kolumbií, v úzké šíji provincie Darién, je slavná Panamerican highway přerušena, prostě tu kus chybí. Musíme zorganizovat naložení našeho auta do lodního kontejneru a jeho transport do Kolumbie lodní cestou. Znamená to desetidenní boj s úřady, kde pití kávy má přednost před jakoukoli jinou činností.

Panamský průplav je zatím nenahraditelnou dopravní propustí mezi oceány, existuje ale projekt konkurenčního průplavu v NikaraguiPanamský průplav je zatím nenahraditelnou dopravní propustí mezi oceány, existuje ale projekt konkurenčního průplavu v Nikaragui | Zuzana Salz

Odpolední teploty jsou 40 stupňů nad nulou. Nakonec se ale věci dávají do pohybu a auto stojí před otevřeným kontejnerem. S hrůzou zjišťujeme, že je moc nízký. Upouštíme gumy a auto musíme dovnitř doslova narvat i se Zuzkou za volantem. Vylézá zadními dveřmi. Ještě že tam jsou! Druhá část velké cesty je před námi: čeká nás Jižní Amerika.

Díky poplatkům od dopravních lodí v průplavu si mohla Panama postavit moderní hlavní město Panama CityDíky poplatkům od dopravních lodí v průplavu si mohla Panama postavit moderní hlavní město Panama City | Zuzana Salz

Už přistání u jihoamerických břehů je silný zážitek. Půda Nového světa se s námi po několikadenní plavbě jachtou povážlivě houpe a jsme rádi, když opět startujeme náš karavan. Míříme na jih podél venezuelské hranice. Vojáci hlídající silnice mají palec vztyčený vzhůru, a tak víme, že bezpečnostní situace je dobrá. Co však není dobré, je zdraví našeho vozu. Několikrát denně chcípá. Kupujeme novou zapalovací cívku a jede se dál. Třikrát měníme prasklou pneumatiku a kupujeme levný pašovaný benzin z Venezuely. V moderní pulzující Bogotě se ztrácíme ve spleti jednosměrek a na týden nás zdržuje blokáda stávkujících kafařů.

Amazonští komáři prokousnou džíny

Plavíme se na kánoi v přírodní rezervaci Pacaya Samiria, v peruánské části Amazonie. Doputovali jsme sem po 16 hodinách plavby po řece Marañón na palubě parníku Romantica, spíše tedy ve zcela neromantickém podpalubí, namačkáni v hamakách. Amazonie je úžasná, tedy pokud jste nezapomněli repelent, protože komáři zde hravě prokousnou džíny. V hradbách husté zeleně potkáváme lenochody, anakondu, tarantuli, k večeři je piraňa. V noci nás náš průvodce bere na noční vyjížďku kánoí. Náhle noří ruce do vody při břehu a vytahuje metrového krokodýla visícího ve smyčce provazu. Krokodýl je stejně překvapen jako my, možná i o něco více, a zjevně se necítí komfortně.

Výprava překročila rovník – i když s drobným váháním – v hornatém státu EkvádorVýprava překročila rovník – i když s drobným váháním – v hornatém státu Ekvádor | Zuzana Salz

Po nádherném treku v Cordillera Blanca, sluncem prozářeném dopoledni u pramenů Amazonky a vyčerpávajícím pochodu po kolejích k Machu Picchu opouštíme Peru při březích jezera Titicaca. Zastihují nás tu ale nějaké nepokoje, jakási blokáda či co. „Lidé tu mají horké hlavy!“ varují nás místní. My ale musíme dál, naše víza brzy vyprší. Dav lidí, křik, hořící pneumatiky. Nejhorší přečkáváme ukryti v boční uličce, poté se pomalu šineme dál k hranici. Silnici blokují ohořelé kameny, s pomocí místního taxikáře je odstraňujeme. Další blokáda již ale nejde tak hladce, obestoupil nás dav lidí. Skrýváme strach a snažíme se nenuceně konverzovat, vychází to, Zuzi je obdarovává nějakými nápoji a s máváním projíždíme.

Sůl do polévky rovnou ze země

Stojíme před cedulí supermarketu. Hrdě hlásá: „Nejvýše položený supermarket světa s nejnižšími cenami!“ Tomu zde, na náhorní plošině Bolívie v nadmořské výšce trvale nad 4000 metrů, docela věříme. Jsme na předměstí hlavního města La Paz a shlížíme do širokého kaňonu, ve kterém leží. Kempujeme přímo na mezinárodním letišti, je tu bezpečné parkování prakticky zadarmo, v hale Wi-Fi, hromadná doprava přímo do centra. Naše dny v La Pazu jsou plné překvapivých zážitků. Tato hektická metropole ostře kontrastuje s pustinou Salar de Uyuni, nejrozlehlejší solné pláně světa, kterou po chvíli váhání celou přejíždíme autem. Polední polévku není problém dosolit, stačí se sehnout a je to!

Čas na slunění a pózování na největší solné pláni světa, v bolivijské Salar de UyuniČas na slunění a pózování na největší solné pláni světa, v bolivijské Salar de Uyuni | Zuzana Salz

Valparaíso, město při pobřeží středního Chile, dnes doslova vře. Právě zde dojíždí závod Rallye Dakar a my vyhlížíme české posádky. Atmosféra je skutečně vzrušující a dílem náhody potkáváme náš Tatra Team. Zvou nás na oslavu, která se koná venku mezi vozy Rallye, máme neskutečnou radost. Nechceme jít spát, nejen kvůli zásobám vychlazené plzeňské dvanáctky. Vedle závodní tatry vypadá náš dodge trochu drobně, ale my dobře víme, co už dokázal…

Oddalování konce

Jsme v Patagonii. Tohle slovo je pro nás jako zaklínadlo. Mluvili jsme o ní, už když jsme odlétali z Evropy, a teď jsme tady, poslední etapa naší cesty. Nezklamala. Krajina se nám zdá tak nádherná, že někdy prostě jen mlčky žasneme. Všudypřítomný silný vichr nás sice občas dohání k šílenství, ale zelená údolí, v nich průzračná jezera a kempování na jejich březích to bohatě kompenzují. Ranní koupel v ledové vodě, snídaně, focení. Několikrát křižujeme chilsko-argentinskou hranici, všude je něco k vidění. Projíždíme slavnou Carretera Austral, odlehlou a nejjižnější silnici v Chile. Objevují se první ledovce a občas již vytahujeme teplé svršky.

Horské vesnice v Peru žijí hlavně z pastevectvíHorské vesnice v Peru žijí hlavně z pastevectví | Zuzana Salz

Teplo mi není ani tady, na Ruta 40, v argentinské pustině. Stojím u silnice, auto odstaveno u krajnice. Opírám se o vymontovaný kardan a zoufale hledím do dáli. Rovná silnice donekonečna, nejbližší město 200 kilometrů. Je poledne, přesto od rána projela jen dvě auta. Zuzi volá, ať jdu dovnitř na šálek horkého kafe. Alespoň že vařič funguje, když už auto nejede.

Andští indiáni nenosí na hlavě čelenky, ale tradiční klobouky a buřinkyAndští indiáni nenosí na hlavě čelenky, ale tradiční klobouky a buřinky | Zuzana Salz

Poslední kilometry, silnice neúprosně směřuje do Ohňové země. Míjíme překrásnou podzimní červenooranžovozelenou krajinu, slunce ještě příjemně hřeje. Městečko Ushuaia je vzdáleno 53 kilometrů. Když se blížíte k cíli takové cesty, zažíváte zvláštní pocity. Těšíte se. Zároveň tam nechcete dojet. Ushuaia deset kilometrů. Ještě stavíme na oběd, snad abychom ten okamžik oddálili, ale už neunikneme. Konec asfaltu, prašná cesta. Panamerican highway, silnice, která nám dělala společnost dva a půl roku, pomalu končí. Snad nikdy v životě jsme nezažili tak podivnou směsici smutku a radosti. Na naší cestě jsme překonali 103 stupňů zeměpisné šířky, ujeli zhruba 50 tisíc kilometrů, překonali řadu těžkostí. Dokázali jsme to, jen my dva a ta naše zatracená kára.

Nejslavnější automobilový závod Rallye Paříž–Dakar se v rozporu se svým jménem dnes jezdí v Jižní Americe a bodují v něm i české náklaďáky LiazNejslavnější automobilový závod Rallye Paříž–Dakar se v rozporu se svým jménem dnes jezdí v Jižní Americe a bodují v něm i české náklaďáky Liaz | Zuzana Salz

Stojíme na Konci světa, jak se tomuhle místu na jižním cípu Ohňové země říká. Fin del Mundo. Dál už se autem jet nedá. Doufáme jen, že něco z toho, co jsme spolu zažili, něco z té pohody i boje, nás trochu změnilo. Snad si to dokážeme přivézt s sebou domů. Tady na Konci světa zase něco začíná.