Z toho by mělo vyplývat, že náš vztah k mezinárodním nebo českých značkám, které se ve světě outdooru etablovaly, bude jasně daný a spíše vřelý. Situace je ale podstatně složitější, protože ji ovlivňují právě historické souvislosti. Před rokem 1989 v tehdejším Československu outdoorová výbava v dnešním slova smyslu neexistovala. Chyběly dnes zcela běžné materiály, takže třeba i tak jednoduchá a přitom účinná pomůcka pro bivakování, jakou je karimatka, se nedala sehnat a teprve koncem 80. let si ji bylo možné přivést třeba z Maďarska. O vodoodpudivých materiálech, anatomicky tvarovaných batozích anebo třeba spacích pytlech, ve kterých se člověk nebudil zimou dlouho před východem slunce si outdooroví nadšenci mohli nechat jen zdát.
Pobytu „venku“ ale nepřál ani tehdejší režim. Pokud jste počátkem 80. let minulého století pravidelně jezdili ven, měli jste na výběr ze dvou možností. Buď jste mohli být trampem, nebo horolezcem. Ti první podle dobového bonmotu chodili v zeleném, aby je nenašla policie, a ti druzí v červeném, aby je v případě průšvihu našla horská služba. „Patřil jsem do první skupiny – mou outdoorovou výbavu proto tvořily sešité deky, usárny a maskovací celta,“ vzpomíná na tehdejší dobu Ivan Brezina, nadšený cestovatel a dlouholetý redaktor měsíčníku Maxim.
Čtěte také: Jak prodávat Čechům sport
Zlaté igelitové časy
Pokulhávající nabídku regulovaného trhu tehdy „outdooroví nadšenci“ kompenzovali z vojenských zdrojů často v mylné představě, že armádní sklady nabízejí to nejlepší, co se dá sehnat. „Vojenský kabát jehličák ale zvládl jen kratší přeháňky. Když jsem proto trochu odrostl sladkobolnému trampskému kýči, doplnil jsem ho protichemickou pláštěnkou, ukradenou na vojenské katedře přírodovědecké fakulty v Motole. Její tlustý igelit měl původně zastavit imperialistický yperit a sarin. Hravě si ale poradil i s dvoudenním deštěm a kroupami v rumunském Retezatu,“ svěřuje se Ivan Brezina.
Tristní situace panovala v oblasti spacáků a jedinou volbou byla svépomoc. „První péřový spacák mi ušil kamarád Šimon někdy v roce 1984. Problém byl tehdy už jen získat izolační náplň. Proti Pražákům jsem ale měl výhodu – moje krkonošská babička chovala v ohradě na potoce husy, jejichž peří mi pak po večerech dokonce sama sedrala. Speciální hustý šusťák (kterým peří neprolézalo) se už tehdy sice dal na socialistickém trhu sehnat, ale muselo se o něj psát do Prostějova. Šimon kdesi získal tehdy ještě nevídaný střih na komorovou mumii bez zipu, která se stahovala šňůrkou kolem hlavy. V katalogu, který kdosi propašoval ze západu, nás nadchl umělý uzel na pružinu, zvaný tanka.
Dnes naprosto běžnou věcičku ale v Československu nikdo nevyráběl. Doslechl jsem se, že kdesi v Beskydech žije člověk, který tanky doma na koleně soustruží ze dřeva a doplňuje pružinami ze starých kalendářů. Po detektivním pátrání a složité korespondenci jsem měl tanku konečně doma. Spacák jsem pak otestoval na zimním vandru přes Ještědský hřeben při -25 °C.“ Právě z této doby a z tehdejších podmínek zůstal v části české outdoorové populace zakořeněný názor, že všechny novodobé a superfunkční materiály jsou v podstatě zbytečné. Dobře to reprezentuje okřídlené rčení sovětských horolezců, podle nichž všechno nakonec promokne, jen igelit ne.
Spěchám, letím do Himálaje
Odlišný pohled má profesionální horský vůdce, horolezec a skialpinista Janek Bednařík. „Život bez nových materiálů si představit samozřejmě umím,“ směje se. „Stejně jako život bez mobilního telefonu nebo bez elektřiny. Ale třeba v případě gore-texu poznáte změnu hned, a pokud nemusíte, k šusťáku už se nevrátíte. Pohyb na horách je díky novým materiálům mnohem jednodušší. Lidé, kteří je nemají, toho oproti vám vláčí mnohem víc, zatímco vy jste i s lehčím báglem relativně v suchu a v teple. Nové materiály přitom nefungují jen ve velkých výškách a mrazech, ale třeba i v lese na houbách nebo při sáňkování.“ Dostupnost nových materiálů se pochopitelně po roce 1989 radikálně změnila a v oboru vznikly nové české značky velmi často reprezentované bývalými i aktivními horolezci a dalšími sportovci.
