Pábitel David Vávra ani náhodou nezbržďuje ve své tvůrčí činnosti. Píše, skláda, kreslí, hraje. A v poslední době jako cyklista velmi oceňuje rozšiřování cyklopruhů v Praze. Co se architektury týče, přál by ale městům ještě více odvahy.
Je začátek nového roku, co nového je u vás?
Vlastně nic moc nového není, vše je při starém. Mám docela zavedený svůj rytmus života, rytmus dne a rytmus měsíce, takže vstupuji do trochu stejné, i když pokaždé jiné řeky. Tento rok pro mne začíná podobně jako posledních pět let, a to jistým omezením. Nepiji od začátku roku do prvního týdne v březnu. Piji pouze malé pivo nebo deci vína. Je to lehce asketické, ale o to více mi tyto nápoje potom chutnají a více se na ně těším. Souvisí to i s faktem, že mám nyní období běhu na lyžích, což je teď mé takové základní sportovní zaujetí. Jde to tedy velmi dobře s určitou askezí.
Plánujete s Radovanem Lipusem pokračování Šumných stop?
Šumné stopy zatím neskončily, jsou stále v našich myslích. Teď by se měla točit alespoň ještě dvě zastavení, protože Šumných měst bylo šedesát šest a Šumných stop je myslím padesát čtyři a chybí nám zpracovat ještě dvanáct dílů. V plánu máme tři země, Švýcarsko, Ukrajinu - Podkarpatskou Rus a Slovensko, tak uvidíme, co z toho se uskuteční.
Co něco ve stylu projektu Dům zasvěcený snům, tedy dokument o jednom konkrétním místě, který jste vytvořil pro Národní technické muzeum a Českou televizi, bude něco podobného?
Pokud jde o Dům zasvěcený snům, pak nyní tvoříme pro Dopravní podnik něco podobného. Budou to drobné příběhy jednotlivých tramvají a brzy k tomu přibude i metro. Natočena je již linka tramvaje číslo dvě a měly by se zároveň chystat další trasy tramvají, ale nepůjde jen o tramvajovou linku, ale také o stavby, které daná linka ve městě míjí.
Jak vnímáte některé současná díla české architektury. Nedávno získala Českou cenu za architekturu rekonstrukce hradu Helfštýn, jak se vám líbí?
Vynikajícně, velice tleskám a jsem rád, že byl oceněn právě tento projekt. Bezpochyby to svědčí o tom, že jde o určitou symbolickou výzvu a že současná česká architektura disponuje takovými prostředky a tvůrci a je zároveň schopna doplnit historickou architekturu, aniž by dělala nějaké historizující patvary. To znamená, že nová forma může vstoupit do historického kontextu a vytvořit kvalitní dílo, kdy jsou obě doby a styly v harmonii.
Symbióza moderní a historické architektury je podle vás třeba i cesta pro centrum metropole?
Popřál bych všem orgánům, aby dostaly trochu více odvahy, jinak se architektura stane pouhou neživou historickou kulisou pro nájezdy turistů. Podle mého názoru je potřeba dostat současné funkce do středu města, aby kromě záplavy turistů, mohl fungovat normální život, který má nějaké potřeby a které vyjadřuje právě současná architektura.
Daří se to u nás někde? Co třeba Český Krumlov?
Třeba, ale tam turistů naštěstí celkem ubylo. Korona má i své pozitivní stránky, nejen vedle těch negativních, že lidé přicházejí o život, ztrácejí své sny, povolání a předmět činnosti. Řada pozitivních dopadů spočívá například v určitém zbrzdění zběsilého rytmu, práce s větším rozmyslem, čas na úvahu a třeba i to, že se města jako je Český Krumlov zbavila největší tíhy, a to turismu.
Ani v Praze to ale celkově není tak špatné. Velice si vážím těch pozitivních vztahů a pozitivních činů, které se v Praze staly za posledních třicet let a snažím se přehlížet některé nepovedené zásahy. Čeho si nesmírně vážím je to, že jako cyklista mohu využívat čím dál tím více cyklistických pruhů.
Loni jste se Sklepem oslavili padesát let, co chystáte ohledně divadla?
Chystáme oslavit padesát jedna let a pak přijde padesát dva let a padesát tři let. Napsal jsem k tomu padesát veršů a řeknu vám poslední verš, který je zřejmě symbolický pro naší další činnost:
„A tak před vámi stojíme.
Jak Concorde na letišti.
Zbývá nám ještě naděje?
Jen eksnout na jevišti“.
V podstatě asi naší postupnou smrtí bude určen konec divadla.
K loňskému výročí padesáti let Sklepu přibylo další kulaté výročí, a to třicet let od uvedení hry Mlýny, plánujete pokračovat v inscenacích této hry?
Ano, třicet let tomu bylo v loňském roce. Ve Sklepě ale máme také období, kdy si někteří herci chtějí oddychnout. Zrovna teď si chce více oddychnout Tomáš Hanák, takže možná Mlýny budou mít derniéru.
Co zkoušení po čase bez hraní?
Bylo to jako zkoušení čehokoli jiného, i když výjimečné to bylo v tom, že jsme zkoušeli třeba měsíc. Jinak většinou Besídku nazkoušíme za dva až tři dny. My moc nezkoušíme, nás to moc nebaví. Ovšem s postupem času je pravda, že mně to zkoušení i začíná více bavit, ale jsem teď v podobné fázi jako Tomáš Hanák, takže budu hrát asi jen jednou za měsíc.
A co vaše knihy?
Nedávno vyšly tři knihy o architektonických cestách, tam je rovnováha mezi mluveným slovem a kresbou. Poslední díl je v prodeji asi necelý rok a jmenuje se Pohlednice z Tichomoří. Poprvé jsme ji dělali dohromady s Radovanem Lipusem. Loni jsem ilustroval knihu o Janu Kotěrovi, jmenuje se Fenomén Jan Kotěra a text k ní opatřil Miroslav Zelinský, vtipné bylo, že mé kresby byly hotové dříve než samotný text.
