Jedním z nejdiskutovanějších snímků letošního filmového festivalu v Karlových Varech byl film Budiž světlo. Slovenský režisér a scenárista Marko Škop v něm načrtává rodinné drama a sleduje křehkost vztahu mezi otcem a dospívajícím synem. Hlavní dějovou linii utvářejí současné problémy slovenské společnosti, Škop se nekompromisně zaobírá například rostoucím počtem mládežnických domobran, homofobií nebo stále mocnou, ale v mnoha případech problémovou církví. Ačkoli z filmového hlediska je mírně pochybný, snímek Budiž světlo patrně splní základní cíl v podobě silnější společenské debaty, čímž naváže na dokument Až přijde válka či film Ostrým nožom.
Charakterizovat současné Slovensko není jednoduché. Podobně jako většina evropských zemí naráží na problém rozdělené společnosti, kvůli níž se v zemi perou protichůdné tendence. Po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky Markéty Kušnírové se probudila občanská společnost. Začal se hroutit dlouhodobě zatuchlý systém, který umožňoval kumulovat moc dnes už bývalému premiérovi Robertu Ficovi. Stále vyplouvají dříve utajované aféry a provázanost bývalých vládních garnitur s mafií. Do prezidentského úřadu zasedla Zuzana Čaputová, právnička, o níž ještě před pár lety slyšel jen málokdo a která je pro mnohé symbolem nového, slušného a lepšího Slovenska. Stigmata slovenské společnosti jsou však hlubší a společensko-politický vývoj není jednostranný. Spolu s liberální částí neokoukaných politiků narůstá kupříkladu i podpora Lidové strany Naše Slovensko, jejíž předseda Marián Kotleba se netají xenofobními či fašistickými názory.
Tranzitní období – byť s nejasným koncem – nabízí zajímavé příběhy, které by, kýčovitě řečeno, mnohdy nevymysleli ani hollywoodští scenáristé. Mnohé z příběhů inspirují slovenské a v menší míře i české filmové tvůrce. Díky tomu můžeme v posledním roce registrovat nárůst více či méně zdařilých autorských vyjádření. V minulém roce zaznamenal velký úspěch dokument Až přijde válka českého režiséra Geberta popisující myšlení mladého Petra, vůdce polovojenské domobrany. Před pár měsíci, 21. února, tedy přesně rok po Kuciakově vraždě, měl na Slovensku premiéru film Ostrým nožom, v němž se režisér Teodor Kuhn volně inspiroval deset let starým případem dosud neobjasněné vraždy studenta Daniela Tupého.
Kněz jako ďábel, pistole jako kuráž, násilí jako cesta
Dalším přímým komentářem aktuálního dění pod Tatrami je i nejnovější snímek slovenského režiséra Marko Škopa Budiž světlo, který je díky koprodukci České televize jediným snímkem s českou stopou v letošní hlavní soutěži v Karlových Varech.
Marko Škop absolvoval žurnalistiku v Praze a dokumentární tvorbu v Bratislavě. Do paměti karlovarského publika se zapsal dokumentem Iné svety, za nějž byl oceněn Diváckou cenou. Jeho celovečerní hraný debut Eva Nová ovládl slovenskou obdobu Českých lvů a Škop získal i prestižní cenu pro objev roku na festivalu v kanadském Torontu.
Jeho dokumentaristická praxe je patrná i z úvodu aktuálního filmu. Škop v umných scénických zkratkách představuje hlavního hrdinu, čtyřicetiletého Martina. Ten jako takzvaný Gastarbeiter vydělává coby zedník v Německu. Ačkoli se v úvodní sekvenci projeví jako mírný rasista, v jádru je mnohem komplexnější a v průběhu filmu se projeví jako zranitelný pohodář, surovec i milující otec. Po příjezdu na malou slovenskou vesnici v době Vánoc začne film nabírat větší tempo, Škop s kameramanem Jánem Melišem utvářejí autentickou atmosféru mikrokosmické vesnice, suverénně observují a bez nadbytečné doslovnosti připravují další dějství. Martin se coby otec tří dětí dozvídá, že nejstarší syn se pohybuje v partě stejně starých kluků (po)užívající podivné praktiky s parametry mládežnické domobrany. Paralelně s ústřední dějovou linií postihující rodinné vazby se rozjíždí i související děj, ve kterém za ne zcela jasných okolností umírá kluk, stejně starý jako Martinův nejstarší syn.
Sonda do vesnického života plného zajímavých, ale později spíše neplastických, leč optikou předkládaného tématu důležitých postav Martinova otce nebo kněze sympatizujícího s domobranou a zakrývajícího její zločinnost, poukazuje na společenství lidí, kteří nejsou schopni fungovat bez „tradičního“ řádu církve či polovojenské skupiny. „Negativní postava kněze reprezentuje řadu skutečných slovenských zástupců církve, kteří otevřeně sympatizují s někdejším Slovenským štátem a obdivují Josefa Tisa. Samozřejmě ne všichni, ale málo jich není,“ vysvětloval po projekci Škop.
Kompilace nápadů rozčleněných do jednotlivých sdělovacích vrstev dává smysl a není násilná, nicméně s průběhem filmu je množství témat a sociálně-kritických komentářů (generační střet, zanedbávání rodiny kvůli práci v zahraničí a podobně) neudržitelné. Tvůrci snímku mají ambice poodhalit co nejvíce palčivých problémů slovenské společnosti, kvůli čemuž ale nezbývá čas na větší dramaturgickou propracovanost jednotlivých linií. Snímek vadne, oproti začátku si náhle dopomáhá přílišnou doslovností, jenž je možná přípustná u charakteru hlavního hrdiny Martina – s vývojem děje a prohlubováním dramatické zápletky ale některé dialogy začínají působit nešikovně.
Čím více je Martin na stopě skrytých pravd souvisejících s jeho synem, domobranou a výše zmíněnou vraždou, tím více se ve filmu pracuje s tématem násilí. Martin si kuráž a odvahu dodává svými pistolemi a samopaly, protože právě tehdy má pocit kontroly situace – na rozdíl od naznačeného dětství, v němž byl psychicky šikanovaný vlastním otcem. Ač zbraně nestřílí příliš a film se neposune k akčnímu žánru, násilí zde částečně funguje jako účinná zbraň pro vymáhání pravdy. S koncem se od násilí ustupuje, ale je dobře, že se mu tvůrci nevyhýbají.
V titulní roli předvedl solidní výkon Milan Ondrík, letošní porota vedená scenáristou Štěpánem Hulíkem ho odměnila Cenou za nejlepší mužský herecký výkon.
Prohnilý systém a fašismus v animovaném filmu
Zatímco Gebertův dokument Až přijde válka precizně těží své přesahy – kupříkladu postihuje i vzdělávání současné slovenské mládeže a strategii náborů a s ní související prostředí sociálních sítí, Ostrým nožom upozorňuje na nefungující právní a policejní systém, jehož největší vadou není neschopnost, ale neochota vzpamatovat se ze své minulosti.
Budiž světlo má k dokonalosti daleko, nicméně ústřední myšlenka je tvůrci formulována dostatečně na to, aby přispěla do potřebné debaty. A jak se zdá, Škopův film nebude v tomto ohledu poslední. Jeho dramaturg František Krähenbiel mi v krátkém osobním rozhovoru odtajnil svůj další projekt, animovaný film pracující s nacionalistickými a fašistickými tématy.
Spíše záslužný než filmově opojný snímek Budiž světlo má své zřejmé místo a navazuje na pozoruhodnou tendenci slovenských angažovaných snímků, čímž pomáhá udržovat problematická a aktuální témata v povědomí společnosti, o níž pojednávají. Slovenští autoři tak reagují na aktuální situaci skrze zmíněné snímky šikovně, autorsky, kriticky, ale ne černobíle a bez potřeby přímého poučování.
