Mít možnost promluvit na konferenci TED je samo o sobě považováno za obrovskou čest. Pokud se navíc záznam vaší řeči stane nejsledovanějším videem v historii konference s téměř 35 miliony zhlédnutí, můžete si být jisti, že jste zasáhli velkou spoustu lidí.
Autor nejsledovanějšího příspěvku konference TED s názvem Do schools kill creativity?, sir Ken Robinson, komentuje svůj úspěch se smíchem: „Videa Miley Cyrus mají daleko více zhlédnutí, ale to bude jenom tím, že já netwerkuji.”
Smích a osobitý humor jsou ostatně součástí všech jeho přednášek či poskytnutých interview. Mezinárodně působící poradce pro vzdělávání, propagátor kreativity a inovace ve školství to sám na začátku své povinné školní docházky neměl snadné. Poté, co ve čtyřech letech onemocněl dětskou obrnou, musel nějaký čas dokonce navštěvovat speciální školu Margaret Beavan.
Pokud vám na základní škole nevyhovovalo celý den jen tiše sedět v lavici a dávat pozor, Robinsonovy názory se vám budou líbit. Tvrdí, že pokud žáci musí jen sedět na místě a poslouchat výklad, je velmi obtížné je zvládnout. Pokud se ale učitel pokusí zaměstnat představivost dětí, vyprovokuje jejich zvědavost a nechá je pracovat v týmech na praktických projektech, tak podle něj zavládne ve škole zcela jiná atmosféra.
Jestliže neradi chodíte do práce a už od pondělí odpočítáváte dny do víkendu, sáhněte po jeho knize The Element. Publikace, která poprvé vyšla v roce 2009, vznikla na základě série rozhovorů s úspěšnými lidmi, jako je například bývalý „brouk“ Paul McCartney, herečka Meg Ryan, tvůrce animovaných seriálů Simpsonovi a Futurama Matt Groening a mnoho dalších. Robinson v knize popisuje, jak je důležité nejen dělat to, v čem jsme dobří, ale mít pro to i vášeň a získávat z práce pocit uspokojení.
Když se v rozhovorech ptají reportéři Robinsona na jeho teorie, rychle je odbývá s tím, že to nejsou teorie, ale praxe. Něco, co opravdu funguje.
Děti se podle něj nebojí chybovat, ale když dospívají, většina tuto schopnost ztrácí a učí se mít strach z vlastních chyb. To vidí jako velký problém - pokud nejsme připraveni chybovat, nemůžeme nikdy přijít s ničím originálním. Tím odkazuje na Picassa, který tvrdil, že všichni se rodíme umělci, lidé ale mají problém zůstat umělcem i v dospělosti. A je to právě vzdělávací systém, který nás zbavuje kreativity.
V našem školství jsou chyby tím nejhorším, čeho se můžeme dopustit. Chyby jsou doslova stigmatizované. Ve výsledku tak vzdělání zbavuje lidi jejich tvůrčích schopností.
Robinson se pozastavuje také nad nadřazeností některých předmětů. Podle něj má každý vzdělávací systém na světě stejnou hierarchii předmětů. Na vrcholu je matematika a jazyky, následují humanitní předměty a úplně dole stojí umění. Navíc obvykle dochází k hierarchizaci i v rámci umění. Výtvarné umění a hudba jsou na školách obvykle stavěny výše než drama a tanec. Podle Robinsona na světě neexistuje vzdělávací systém, který by každý den vedl děti k tanci - tak, jak je vedeme k matematice. A ptá se, proč tomu tak je.
Tvrdí, že my děti vzděláváme jen „od pasu nahoru“ tak dlouho, dokud neskončíme pouze u jejich hlav. Jako kdyby bylo cílem veřejného vzdělání vyrábět univerzitní profesory, kteří žijí jen ve svých hlavách a těla mají jen k tomu, aby hlavu přepravila na správné místo.
Vzdělávací systém se zrodil v 19. století, kdy nikde na světě neexistoval systém veřejného školství. Reagoval na potřeby industrialismu a předměty seřadil tak, aby ty nejužitečnější pro trh práce stály na vrcholku pyramidy. Cení se akademické schopnosti, nejspíš proto, že se univerzity samy podílí na tvorbě systému. Celý systém jsou v podstatě podle Robinsona rozvleklé přijímací zkoušky na univerzitu, to ale odrazuje talentované a tvůrčí lidi, kteří mají pocit, že by je škola nedokázala ocenit za to, v čem jsou dobří.
Robinson varuje, že už si nemůžeme dovolit dál pokračovat stejnou cestou. V průběhu příštích třiceti let dojde kvůli masovým náborům na vysoké školy k procesu akademické inflace. Zatímco struktura vzdělávání se hroutí, náš pohled na inteligenci se zatím nemění.
Učitelé ani školy ale podle Robinsona za současný stav nemohou, viní z toho spíše tlak na standardizaci vzdělávání. To je podle něj špatně, každé dítě totiž potřebuje jiný přístup – o tom se ostatně Robinson, který pochází ze sedmi sourozenců, sám dostatečně přesvědčil.
