Být lepší souhry okolností, mohla se sametová revoluce zařadit mezi osmičková výročí, dokonce i lehce zlepšit poměr radostných a těch méně. Přestože se k naplnění této skutečnosti vzdaluje téměř o rok, neubývá na důležitosti ani popularitě. A přestože nás všichni stále straší nezájmem a nevědomostí vlastní historie, tento den si jako jeden z mála může česká státnost nosit a nosí s hrdostí na klopě.
Strašák minulosti je nicméně zřejmý více než obvykle. Až s ironickou paradoxností si letos připomínáme události, po kterých dnes zbyla stopa buď už příliš malá, či naopak velká až moc – vznik masarykovského státu, jehož hodnoty se téměř až marně snažíme opět vštípit současné společnosti, mnichovskou dohodu, která zlomila páteř českému charakteru, a dvě výročí spojená s komunistickou minulostí, která by však pohledem stále podstatné části společnosti byla radši přítomností. Někdo s nostalgickým sentimentem vzpomíná, někdo proklíná a jiní pro jistotu zapomínají.
Není však namístě se zbytečně rochnit v pesimistickém patosu, právě proto, že skrz politicko-společenské bahno začínají pomalu prosvítat první sluneční paprsky. Události posledních měsíců, týdnů a především dnů začínají nabírat dramatický spád. Ať už v podobě výsledků posledních voleb či velmi aktuální záležitosti ohledně nových informací ohledně Babišovy kauzy Čapí hnízdo, z nichž závažnější důsledky teprve nejspíš vyvozeny budou. Masová a okamžitá odmítavá reakce společnosti však opět dokazuje její životaschopnost, stejně jako tomu bylo například v případě možného zvolení Zdeňka Ondráčka do čela sněmovní komise pro kontrolu GIBS.
Česká nátura se zdá být důsledně kovaná v pragmatismu (sic nám po tom Masarykovi a Čapkovi něco zbylo!) a obvykle se neodvažuje odpoutat své myšlenky od země. Tací, kteří naopak stále a bláhově sní své ideály o Česku jednadvacátého století, si dnes na čele nosí nálepku sluníčkáře, havlisty či pravdoláskaře. Útočně mířící komentáře se však začínají míjet účinkem, oni ty nálepky nosí totiž hrdě. V mnohatisícovém průvodu, který se dnes proplétá pražskými uličkami. A jsou to právě ideály v myslích těchto lidí, které dláždí cestu vpřed. A přestože jsou takovéto sváteční dny naplněny zdánlivě povšechnými symbolickými gesty a slovy, které nikdy (ale opravdu nikdy!) nepřimějí jisté činitele odstoupit, přimějí ty skutečně důležité aktéry hodit svůj nesymbolický, až neskutečně hmatatelný lístek do volební urny.
Andrej Babiš počítá s lidmi, kteří upřednostňují materiálno nad duchovnem, vybral si ale špatnou cílovou skupinu – Češi jsou přece jen odchovanci Masarykovi, Havlovi a dalších. Za komunismu některým třeba lépe bylo, přesto padl rukou svých občanů, kteří toužili po něčem větším, po svobodě. Ideály mladých studentů možná pramení a vždy pramenily z ještě nezískané životní nezkušenosti, ale v dnešní den díky tomu ne náhodou slavíme jednak Mezinárodní den studenstva, jednak výročí sametové revoluce.
Možná že se letošní osmičkový rok jednou zapíše do historie jako doba, kdy se česká společnost začala probouzet z letargického spánku. Po řádné rozcvičce a snídani přijde čas na očistu vrchních pater. Jak totiž příhodně napsal dnes na svém facebookovém profilu slovenský prezident Andrej Kiska, svobodu máme díky lidem, ne politikům. Masaryk by snad jen doplnil, že republika bude taková, jakou ji bude chtít mít většina jejích občanů. Dnes si kromě jiného připomínáme fakt, že vůbec můžeme chtít. Tak díky.
