David Wong se tentokrát rozhodl otevřít téma nenávistných skupin ve Spojených státech a prozkoumat, jakou roli v šíření tolerance i nenávisti v posledních letech sehrál internet. „Alt-right“ se dle Wonga sice ve své šikaně etnických menšin, leseb, gayů, translidí, žen, lidí s nadváhou či leváků zdá být na vrcholu, autor však přesto věří, že i díky internetu tito lidé nakonec prohrají. Vlastně už prohrávají.
Chronicle zas článkem autora se zajímavým profesním i rodinným zázemím připomíná, jak důležitou roli hrají vysoké školy při budování a šíření hodnot, které s přípravou na pracovní život nemají bezprostředně příliš společného. Se vzděláváním souvisí i rozhovor publikovaný na Wired, který se zabývá vztahem dětí k pornografii. O tomto tématu se nikomu příliš mluvit nechce, rozhovor však ukazuje, jak je ona diskuze potřebná a že bychom měli podporovat iniciativy, které se o ni v České republice snaží.
David Wong, šéfredaktor humoristického Cracked.com, před několika dny napsal pro tento server další inspirativní a vtipný článek. Na Wongovy texty se pravidelně těší už i řada lidí v České republice a to minimálně od té doby, kdy po prezidentských volbách ve Spojených státech napsal slavný článek s názvem How Half of America Lost Its F**king Mind. Důvodů k tomu je několik – David Wong (ve skutečnosti se jmenuje Jason Pargin) dovede často poněkud nepříjemné pravdy sdělit velmi vtipným způsobem. Součástí jeho textů jsou obrázky i memes, způsob jeho argumentace však rozhodně není povrchní. Wongovy pokusy o analýzu různorodých negativních jevů v americké společnosti navíc působí autenticky – není člověkem z bohaté newyorské rodiny, který by se po studiu na Harvardu pokoušel osvětlovat motivace méně privilegovaných či méně nadaných lidí, se kterými se nikdy v životě nesetkal. Wong pochází z „rudého okrsku“ (tedy toho, kde tradičně vítězila Republikánská strana a kde slavil velký úspěch i Donald Trump) a ke svým současným penězům, jak sám říká, přišel vesměs náhodně díky vydání knihy, kterou původně napsal jako vtip.
Americká média v posledních týdnech a dnech řeší především události, které spustily protesty „alternativní pravice“ v Charlottesville (vzhledem k frekvenci hákových křížů, hajlování a antisemitských a islamofobních bannerů je označení „alternativní pravice“, kterým se mnozí z demonstrantů sami označují, opravdu velmi ironické a skutečnou pravici by měl tento název spíše urážet). Wong se tak logicky ve svém článku zaměřuje právě na tyto nenávistné skupiny, přičemž ho velmi zajímá, jakou roli hraje v kontextu veřejných projevů nenávisti internet. Jeho závěry nejsou nijak revoluční, čtenář však ocení Wongův styl psaní a důkazy a poznatky, kterými demonstruje svá tvrzení.
Článek začíná návratem do minulosti – před deseti až patnácti lety se sám autor článku oddával naději, že právě internet s nenávistí zatočí. Například etnické menšiny v propojeném světě internetu nemohou zůstat pouze abstraktními skupinami, věřil Wong. Svět internetových fór nám přeci umožňuje mít partnery k diskuzi z celého světa, kde si je každý z nás roven, ne? Pokud někdo vidí pochodující dav lidí, jejichž snem je návrat do rasově segregované společnosti, měl by si své částečné sympatie k oněm mladíkům se vzpomínkou na Německo třicátých let rychle rozmyslet, ne? (Už i česká média, konkrétně Respekt, píší, jakou roli sehrála rasově segregovaná Amerika jako inspirace pro Norimberské zákony.) Nespočívá právě v tom síla videí, které kolují po internetu?
Dle Wonga tato logika z části selhává. Jeho tvrzení, že nenávist těchto skupin je možná právě díky tomu, že ji majorita buď nechává volný průběh, nebo s ní zčásti sympatizuje, nikoho nemůže příliš překvapit. Wong se však ptá, zda by právě internet, který tyto nenávistné skupiny ukazuje „v celé své nádheře“, neměl majoritní společnost rychle probrat a donutit ji k tomu, aby se proti podobným názorovým proudům silně vymezovala. Vždyť Němci žijící v nacistickém Německu se hromadně nevzepřeli právě proto, že ony hrůzy neviděli naživo, nebo o nich zčásti nevěděli, říká Wong. Pokud by jim byly ukázány, můžeme ale spoléhat na to, že by se tím pro ně něco změnilo? To je právě ta otázka, která zůstává palčivá i dnes a jejíž odpověď určí osud nenávistných skupin jak ve Spojených státech, tak všude jinde na světě.
Wong nejprve působí pesimisticky, na konci článku pak vytáhne veselejší kartu. Skupina lidí, kteří ve svém životě mohou přikládat hodnotu pouze tomu, že jsou bílí či heterosexuální, a kteří na tom založí celou svou identitu, nakonec nevyhraje. (Sluší se podotknout, že Wong se těmto lidem nevysmívá a skutečně hledá jejich motivace. Je však rozdíl mezi sociálně-ekonomickém analyzováním vzestupu neonacistických nálad a omlouváním člověka, který veřejně hajluje a ani se to nesnaží skrývat.) Statistiky tolerance vůči různorodým nenáviděným menšinám (ke kterým v USA patří i ateisté nebo leváci) dokazují, že od doby velkého boomu internetu se americká společnost v celkovém souhrnu skutečně stala tolerantnější. Wong nechce nikoho chlácholit nebo vážnost událostí v Charlottesville zlehčovat, pouze nabízí něco, čím americká média v posledních měsících z pochopitelných důvodů rozhodně neoplývala – naději, že onen dlouhotrvající boj za lidská práva má stále svůj smysl a úspěchy.
Proč studovat vysokou školu? Nejen kvůli budoucí práci
Americký pedagog Charles Dorne ve svém příspěvku pro The Chronicle of Higher Education prezentuje výsledky vlastního výzkumu, jehož cílem bylo vyzkoumat, k čemu je vlastně studium na vysoké škole. Dorne nejprve vychází z vlastní zkušenosti – i vzhledem k tomu, že ani jeden z jeho rodičů vysokou školu nestudoval, vyrůstal Dorne v domácnosti, kde vysoká škola znamenala vidinu „práce hlavou“, která bude dobře finančně ohodnocena. Autor tuto představu nijak nezpochybňuje. Uvědomuje si, že budoucí povolání hraje při zvažování vysokoškolského studia hlavní roli, a sám o těchto věcech přemýšlí vzhledem k budoucnosti vlastního syna.
Upozorňuje však na jednu skutečnost, jež by si v Česku měli uvědomit všichni ti, kteří si neustále stěžují, že si dnes drze studenti studují to, co je baví, nebo že si při nástupu na vysokou školu nejsou zcela jisti svými plány do budoucna. Univerzita totiž není jen trénink na budouci povolání, ale je to i prostředí, kde se vyznávají určité hodnoty (například svoboda slova, důraz na smysluplnou diskuzi a rozšiřování obzorů, nezávislost či otevřenost vůči světu). Univerzita člověku nejen ukazuje, jaké možnosti studiem na ní získává, ale zdůrazňuje i zodpovědnost, kterou má vůči společnosti. Dorne si samozřejmě uvědomuje, že ne každou vzdelávací instituci toto zajímá a ne každý student na podobné podněty reaguje. Když se však podíváme do historie, jakou roli v mnohých událostech hráli vysokoškolští studenti, musíme Dornovi dát za pravdu. Měli bychom se pak mít na pozoru před každým, kdo bude chtít roli vysokých škol smrsknout na pouhé školení pro budoucí povolání.
Mluvit s dětmi o pornografii
Co se sexuální výchovy týče, můžeme v české společnosti pozorovat dva protikladné jevy, které však oba zůstávají poněkud menšinové. Na jedné straně máme kampaň Když to nechce, tak to nechce, jejíž autorky vyzývají k tomu, aby se sexuální výchova na školách rozšířila i o „nebiologické“ záležitosti, mimo jiné třeba o diskuzi o pornografii, ze které v dnešní době čerpá „informace“ o sexu velká spousta dětí a mladistvých. Na druhé straně jsou skupiny jako Aliance pro rodinu (v níž se angažují třeba manželé Jochovi) nebo Naštvané matky, které už i sexuální výchovu v dnešní podobě považují za závadnou. Naštvané matky dokonce tento předmět považují za zvrhlost, která dětem bere dětství, nenechá holčičky snít o princi na bílém koni a vede k tomu, že mladí pak mají sexu o to více – studii na to nepotřebují, jak sami říkají, vede je nejspíš mateřská intuice, o které mluví ve svých příspěvcích. Tento druhý názorový proud nemá na veřejnou debatu takový vliv jako třeba v Polsku nebo na Slovensku, i když není jisté, zda čeští rodiče současnou podobu sexuální výchovy podporují, anebo je to vůbec nezajímá.
V této debatě by se mnohým jako velmi inspirativní mohl jevit rozhovor publikovaný magazínem Wired s Peggy Orenstein, která se zabývá vztahem dětí a mladých lidí k pornografii. Orenstein sice mluví o situaci v USA, není však důvod se domnívat, že by u nás obliba pornografie u lidí do 18 let měla být nějak výrazně nižší (americká společnost je víc puritánská než ta česká a proti různým formám sexuální výchovy v ní bojují mocné skupiny lidí, není však zřejmé, zda se to nějak odráží i na vztahu k pornografii). Teenagerů se prý nemá cenu ptát, zda sledují pornografii, ale odkdy. U chlapců je ve Spojených státech průměrný věk asi 11 let. Pornografie pak přirozeně formuje to, jaký mají mladí vztah k sexu i ke vztahům obecně, a nemusí to být vždy v pozitivním slova smyslu. Jelikož zákazy v době různých internetových vychytávek nemají žádný smysl, nezbývá rodičům ani učitelům dle Orenstein nic jiného, než vystrčit hlavu z písku a otevřít debatu o sexu a pornografii – ideálně ještě předtím, než se s tím vším děti setkají. Věřit v idylické dětství plné zelené travičky, kde se jedinec setká s něčím vzdáleně sexuálním poprvé až ve čtrnácti, je nebezpečná iluze, která může těm, jejichž rodiče si ji budou chtít uchovat za každou cenu, dokonce i ublížit.
