Norská dokumentaristka Line Hatland navštívila Českou republiku u příležitosti zářijového semináře Hranice filmu: Anatomie Zločinu, pořádaného Centrem dokumentárního filmu. Absolventka oboru Vizuální antropologie na univerzitě v Manchesteru zde představila napůl hraný a napůl dokumentární film Stín, který pojednává o osmdesátileté vysloužilé soukromé vyšetřovatelce. Ta divákům odhaluje nejen příběh svého dobrodružného profesního života, ale také příběh ženy, kterou manžel fyzicky týral.
V jednom z vašich starších dokumentů How happy can you be? (Jak šťastní můžete být?) jste se snažila přiblížit problematice lidského štěstí a co ho ovlivňuje. Můžeme být šťastnější?
Ne, alespoň ne doopravdy. Je to jako termostat – můžete být někdy víc nahoře a někdy víc dole, ale v základu máte jednu úroveň, s níž se narodíte. Takže můžete trochu přidat a být chvíli šťastnější, ale velmi často to jde pak zpátky na původní úroveň.
Takže jste ve filmu objevila, že základní stav našeho štěstí pochází z našich genů? Z toho, jak se narodíme?
Samozřejmě potřebujeme nějaké základy, potřebujeme bezpečné místo, potřebujeme jídlo, potřebujeme ostatní lidi v našich životech a tak dále. Ale když jsou naše základní potřeby uspokojeny, pak už je to často hra genů, která může za to, jak moc budeme šťastní. A záleží i na tom, co vlastně myslíte tím „být šťastný“. Pokud tím myslíte spokojenost, tak ano, můžete být spokojenější. Pokud tím ale definujete štěstí a jak moc jste v euforii, tak to je nám dáno od počátku. Můžete být šťastní, že jste dosáhli na titul PhD., samozřejmě, ale po chvíli se vrátíte zpátky.
V Praze jste teď na třídenním semináři Hranice filmu prezentovala svůj film Stín, dokumentární detektivku o bývalé soukromé vyšetřovatelce v důchodu, která zpětně vyšetřuje svůj vlastní život. Co vůbec hledáte, když točíte film? Na co se soustředíte?
Upřímně, jsem vypravěčka. Někdy mi přijde, že ostatní filmaři jsou lepší v odevzdanosti k politickému dopadu své tvorby. Ale já jsem vypravěčka, mám slabost pro dobrý příběh, pro psychologický a lidský aspekt příběhů.
Tahle konkrétní hrdinka je ale v našem městě tak trochu celebrita. Vždycky to byla osobnost a kolovaly o ní nejrůznější historky, takže mě zajímala. Začala jsem ji navštěvovat a pít s ní kávu – takhle to často začíná. Od začátku věděla, že jsem režisérka, ale já si ani nebyla hned jistá, že o ní budu dělat film. Bylo to spíš jako: „Pojďme si spolu vypít kafe a více se poznat.“ A pak jsme vždycky trochu mluvily, trochu natáčely, znovu mluvily a tak dále.
Takže jste ji musela znát lépe, než jak je ukázáno ve filmu?
Samozřejmě. V jejím životě toho bylo hodně. Já se ze začátku snažila soustředit na její profesní život a práci soukromého očka, ale vzhledem k tomu, že pracovala a vedla rodinnou firmu se svým manželem, nemohla jsem se doopravdy vyhnout také příběhu její rodiny. Chtěla jsem ji popsat jako první ženskou soukromou vyšetřovatelku a snažila jsem se vyhnout popisu jejího manžela, protože to byl další a složitý příběh. Ale časem už to nebylo možné a ona sama řekla, že ji nemůžeme popsat jako člověka, aniž bychom nepopsali zároveň i jejího manžela.
Stín je film, který je částečně složený z hraných a aranžovaných scén, které představují vzpomínky vyšetřovatelky Mary Reklev. Nedávno se v Čechách rozhořela diskuze s premiérou filmu Daliborek, dokumentárního „hororu“ o něžném neonacistovi. Diskuze se týkala hranice mezi dokumentárním filmem a jinými filmovými žánry. Co si o těchto hranicích myslíte vy, mají být odděleny?
Nevím. To záleží na tom, jak definujete dokumentární film. Možná to nebude nejintelektuálnější definice, ale je moje pracovní: Dokumentární film pro mě je, když děláte nějakým způsobem svědectví o realitě a můžete k tomu využít jakékoli prostředky, které to umožní. Ale svědectví je jasně o realitě. Když točíte fikční film, snažíte se stvořit realitu v trochu symbolickém zastoupení. A proto si ve fikčním a dokumentárním filmu nemůžete nárokovat uměleckou svobodu ve stejném slova smyslu. Pokud točíte dokument, tak by tato výpověď o skutečnosti měla být pravdivá. Ve filmu Stín mám tedy oboje. Ale v dokumentu nepopisuji realitu tak, jak je. Dělám svědectví, o němž jsem přesvědčená, že je pravdivé zobrazení skutečnosti, které se ke skutečnosti přímo vztahuje. A pak si musím určitým způsobem obhájit své svědectví i ve filmu.
A je u dokumentárních filmů důležitější vypořádat se s morálními aspekty a etikou než u filmů fikčních?
Ano, musím zvažovat důsledky. Jak daleko můžu zajít v popisování manžela Mary Reklev (když se ve filmu odhalí, že manžel hlavní hrdinky byl domácí násilník; pozn. red.). Byl to opravdový člověk a má příbuzné, to musím vzít v úvahu. Kdyby byl jen fikční postavou, mohla bych si dělat, co bych chtěla.
Ve filmu jste za účelem natočení vzpomínek vyšetřovatelky znovu postavila a zrekonstruovala její kancelář do podoby, jak vypadala, když tam ještě pracovala, a pak jste ji nechala, aby v hraných scénách hrála sebe samotnou. Takže jste dala impuls, změnila realitu a nechala ji na to reagovat – což bylo zachycené i v dokumentární části, kdy jste ji například natáčeli, jak jde vybírat do castingové agentury herce pro roli jejího manžela.
Ano, sama od sebe by samozřejmě nikdy castingovou agenturu navštívit nešla. A skoro všechno bylo uměle navozené. Dokonce i to, když šla navštívit svou dceru, což normálně dělá, ale ten den jsem ji vyloženě požádala, aby za ní zašla.
Takže i když to byla dokumentární část, tak byla nějakým způsobem předpřipravená. To také zaznívalo v již zmíněné diskuzi okolo Daliborka. Lidé v Čechách nejsou zvyklí na v něčem připravené dokumenty, za ty považují spíš vzdělávací filmy se záběry divoké přírody. Takže myslíte, že i uměle navozené a připravené situace mají své místo v dokumentárním filmu?
Samozřejmě, já to ve filmu ani nijak neskrývám. A Mary často odmítla takto připravenou situaci, nebo ji kritizovala. Svou kancelář třeba přijala, ale na začátku nesouhlasila s hercem, který měl hrát jejího manžela. Říkala, že není dost dobrý. Ale to je také prostředek k tomu, jak popsat ji a její život. Tady neexistuje dobrá a špatná dopověď. Špatné by bylo, kdyby prostě jen souhlasila a dělala všechno, co bych jí řekla.
Takže to občas pomůže hlavnímu hrdinovi odhalit něco o sobě samém?
Určitě. A v tomto filmu od sebe navíc získala jistý odstup, protože hrála vyšetřovatelku a mluvila o sobě ve třetí osobě. Pak totiž mohla mluvit o tom, co doopravdy udělala, jaká je. Byl to přesně ten prostor, který potřebovala.
Paní Reklev ve filmu popisuje, proč si ji lidé najímali, na jaké otázky potřebovali odpověď, co chtěli, aby našla. Vy jste sama říkala, že její hlavní prací byly menší případy, kde byly zainteresované emoce či rodinné aféry.
Ano, mohl to být případ ztraceného člověka nebo věcí, se kterými byste normálně nešli na policii. Třeba když po někom pátráte, máte s někým aférku, byli jste adoptováni a chcete znát biologické rodiče… Citlivé případy pro lidi, kterých se týkaly. Dnes je díky sociálním médiím mnohem jednodušší sledovat životy ostatních lidí.
Vidíte vývoj mezi její érou a dnešním světem ve smyslu informací, které máme o lidech okolo nás?
Samozřejmě. Ona byla tehdy první, ji jste si na to mohli najmout. Ale je nutné říct, že taková zvědavost má kromě svých kladných stránek i stránky záporné. Být zvědavý a zajímat se o někoho je obvykle zobrazené jako něco špatného, ale na druhou stranu je také hluboce pozitivní a lidské mít starost o ostatní lidi. Je velký rozdíl mezi tím být zvědavý a někoho pronásledovat. Zvědavé lidi mám ale ráda.
Mary Reklev byla na tehdejší dobu (šedesátá a sedmdesátá léta) dost nezávislá žena. Ona sama ve filmu popisuje svou práci jako místo, kde neměla žádné hranice, kde mohla být kdykoli kdokoli. Byla tedy svým způsobem svobodná a emancipovaná?
Myslím si, že ano. Ona by o sobě řekla, že nikdy nebyla feministkou, ale ve skutečnosti byla, protože byla byznysmenka. Součástí toho, že nikdy nevypadala podezřele při sledování, bylo také to, že pro okolí bylo nepředstavitelné, aby žena byla soukromou vyšetřovatelkou. Takže byla emancipovaná, což ale podle jejích slov zároveň znamenalo, že se cítila i trochu osamělá. Neměla s kým probírat své případy už jen proto, že byla osamělá i jako pracující žena mezi všudypřítomnými hospodyňkami v domácnosti.
Je pravda, že vyrazila z Norska sama na výlet do Ameriky a pak se také rozvedla se svým prvním manželem. Na svou dobu žila poměrně dobrodružně.
Určitě. A myslím, že nějaká harmonie ji nikdy příliš nezajímala. Nebyla ten typ člověka, co chce žít v klidu, a ani nemohla. Chtěla akci.
Myslíte si, že jako pracující vyšetřovatelka musela čelit určitým stereotypům?
Setkala se se spoustou stereotypů a předsudků. Myslím, že ji lidé podceňovali i díky tomu, jak hodně působila žensky. Ale ona toho uměla moc dobře využít, nejen ve své práci. Třeba komplimenty – kdyby vás potkala, hned by pronesla něco jako: „Páni, krásné vlasy!“ Dokonce i ve filmu je vidět, jak bezbranně pronáší: „Och, musíte mi pomoct, já tomu opravdu nerozumím.“ Takže to obrátila. Podceňování své osoby nakonec využila ve vlastní prospěch tak, aby ostatní dělali věci pro ni a za ni.
