V letošních volbách se do místních zastupitelstev dostalo jen 13 Romů a Romek. Z téměř dvou set padesáti tisíc Romů žijících v Česku jsou jediní, kteří zastávají volenou politickou funkci. Největší národnostní menšina v republice, čítající přibližně dvě procenta obyvatel, tak nemá v politice téměř žádné zastoupení. Jak se taková homogenita projevuje na české politické kultuře? A kdo jsou ti, kteří probourali skleněný strop a dostali se na rozhodující místa?
„Učím na vysoké škole a když řeknu, že jsem Rom, často se ozve jen ‚to bych do Vás nikdy neřekl,’” vypráví David Beňák, současný ředitel Agentury pro sociální začleňování a člen pražské ČSSD. „Nemám jim to za zlé, ale ukazuje se, jak problematické to téma stále je.”
Romové se s různými formami stereotypizace a přehlížení potýkají dlouhodobě a politika není výjimkou. Jen v letošních volbách sice kandidovalo podle odhadů serveru Romea až tři sta Romů, úspěšných ale bylo jen 13 z nich. Oproti předchozímu roku se tak celkový počet zástupců této menšiny nezvýšil ani o jednoho; všichni se navíc pohybují na komunální úrovni, v krajském zastupitelstvu nebo parlamentu nefiguruje romský politik ani jeden. Kromě evidentní podreprezentace na volených postech je mezi Romy obecně patrná také nízká volební účast, jež se do výsledného zastoupení bezpochyby promítá.
Polovina všech Romů v sociálním vyloučení
Vzhledem k tomu, že se seznamy voličů a kandidátů dle etnicity z principiálních a etických důvodů nevedou, přesná data o účasti Romů ve volbách neexistují. Většina dostupných zjištění proto vychází z kvalifikovaných odhadů odborníků a specializovaných pracovišť, založených na stavu jednotlivých krajů a obcí, jejichž výsledky shromažďuje například Úřad vlády. A přestože se ten, stejně jako řada dalších platforem a institucí, snaží o pozvednutí romské menšiny jako takové a podpoření jejích osobností, do veřejného prostoru se toho promítne jen minimum.
Zapojení Romů do společenského dění totiž naráží hned na několik překážek – od stále panující diskriminace v běžném životě přes obchod s chudobou a sociální vyloučení, kterým trpí 50 procent Romů, až po segregaci ve školství, která přetrvává ještě z dob komunismu. Podle průzkumů u nás stále patří mezi nejméně tolerované menšiny: dlouhodobě se umisťují na předposledním místě hned za Araby a za sousedy by je nechtělo víc jak 60 procent obyvatel. Vstoupit proto s takovými podmínkami do otevřeného prostoru politiky a společenské debaty vyžaduje větší dávku odvahy, než jaká je potřeba u ostatních. „Společnost by se měla snažit dát každému férovou šanci, a pokud ji nepromění, bavíme se o něčem jiném. Romové ale ve většině stejnou startovací čáru nemají právě z důvodu jejich etnicity,” komentuje situaci Beňák.
Chuť věci měnit
Právě sociální témata, kterým se od mládí věnuje, a chuť ovlivňovat věci ve prospěch druhých motivovaly Davida Beňáka ke vstupu do politiky. Členem ČSSD se tak stal ještě před svými dvacátými narozeninami. A ačkoliv vybudoval svou pozdější kariéru zejména kolem sociální práce a stal se nejvýše postaveným Romem ve státní správě, kandidovat stihl hned čtyřikrát (naposledy letos na podzim, avšak neúspěšně). „Během první kandidatury byl mým tématem zejména zákon o sociálním podnikání. Vždy jsem chtěl do politiky přinášet odbornost, abychom se o sociálních tématech bavili věcně, a to platí dodnes,” dodává.
Podobné důvody uvádí i Monika Berkyová, nově zvolená romská zastupitelka ve Stříbře. „V minulosti se mi některé věci v sociální oblasti změnit podařilo, jako třeba zavedení romských asistentů nebo terénních pracovníků, ale došlo mi, že pokud chci v takové práci pokračovat dál, musím být na jiné pozici.” O funkci zastupitelky se proto rozhodla ucházet hned ze druhého místa pod vlajkou Pirátů, z něhož se díky preferenčním hlasům do vedení města dostala jako jediná z celé kandidátky. Při rozpomínání na impulzy, které ji ke vstupu do politiky vedly, pak ještě přidává další faktor: diskriminaci, které musela na svém bývalém pracovišti čelit. Od některých nadřízených se jí prý totiž dostávalo dehonestace kvůli etnicitě a odrazování od snahy o změnu. „Později mě ale tahle zkušenost motivovala, abych byla inspirací pro ostatní Romy a ukázala, že být Romem není slabost.”
Místním ombudsmanem
Karel Karika se politice věnuje aktivně už několikátým rokem. Do října působil jako pověřený starosta Ústí nad Labem-město a od posledních voleb je zastupitelem stejné městské části i na ústeckém magistrátu. Do stranické politiky se, jak vzpomíná, dostal asi před osmi lety, kdy se stal členem Strany Zelených a začal pracovat v kontrolním výboru zastupitelstva. Politika ho ale poprvé vtáhla už na konci osmdesátých let, když jako jediný z vedoucích podniku hlasoval proti odmítnutí Několika vět. Brzy se stal aktivistou bojujícím za čistý vzduch a zastavení devastace ústecké krajiny těžaři, díky čemuž byl součástí sametových demonstrací v Teplicích. „Každý, kdo chce do politiky, by za sebou měl mít práci pro město nebo pro druhé. Bez takových zkušeností budou lidé pracovat jen sami pro sebe – a je jedno, jestli jsou bílí, černí nebo žlutí,” tvrdí.
V rámci své politické kariéry se podobně jako Monika Berkyová a David Beňák věnuje zejména sociálním otázkám. „Když jsem byl ještě ve funkci starosty, chodilo za mnou pět šest rodin denně s problémy, které by neexistovaly, kdyby se měly s kým poradit. Sociální odbor je ale dnes jen na vyplácení dávek, neradí.” Sám proto pomohl ve svém volném čase desítkám rodin přestěhovat se z nuzných podmínek ubytoven do normálního bydlení. Mimo to se také aktivně angažuje v Nových Předlicích, sociálně vyloučené oblasti v Ústí, kde by rád vybudoval komunitní centrum bezplatně zajišťující právní a sociální pomoc i kulturní vyžití.
Nejsme všichni stejní
Žádný romský kandidát nemůže podle Kariky s širokou podporou své komunity počítat, záleží především na konkrétních osobnostech a jejich dovednostech. „Spousta hnutí a stran si bere na kandidátky Romy jen proto, aby vypadala, že proti nim nic nemá, chce tím nalákat další voliče. Přitom ale vedou populisticko-xenofobní rétoriku jako hnutí UFO v Ústí, které přibralo Romy, kteří jsou zosobněním všeho špatného – obchodníci s chudobou vydělávající na beznaději ostatních,” říká Karika, jehož názor podporuje i Monika Berkyová.
Jak upozorňuje David Beňák, Romové žádnou homogenní skupinou nejsou. Existují mezi nimi bohatí, zkušení podnikatelé i střední třída s vlastním pohledem na politiku. Ti pomoc nepotřebují, dokážou za sebe bojovat sami. Nejproblematičtější je právě skupina s nízkými příjmy, lidé žijící v sociálně vyloučených oblastech, cítí se přehlížení a mají velmi nízkou důvěru v politický systém a spravedlnost, jak ve svém průzkumu upozornil A2larm a Median. To se samozřejmě netýká jen Romů, přestože se nacházejí v takových podmínkách častěji než české rodiny.
„Místo, abychom jim ukázali cestu a nabídli pomoc, nadáváme, proč nás nešli volit. Máme jít příkladem, dělat všechno pro to, aby děti nevycházely školu ze sedmé třídy, aniž by uměly číst a psát,” prohlašuje Karel Karika. Třeba Monika Berkyová by se proto ráda ze své nové pozice zasadila o vznik nízkoprahových center pro mladistvé nebo prostupného bydlení (systém různých forem sociálního bydlení pro znevýhodněné domácnosti, které na vyhovující bydlení za tržních podmínek nedosáhnou). „Je nutné zůstat trpěliví. Dnešní situace také nenastala hned, je proto důležitý čas i účast samotných Romů. Měli bychom hájit své zájmy a podílet se na budoucnosti v místech, kde žijeme,” dodává Berkyová.
Teprve ti, jichž se téma dotýká, mají skutečnou moc
Šance zajistit lepší perspektivu se ve skutečnosti Romové chopili hned v roce 1989. Občanské fórum se tehdy dělilo o kandidátní místa také s Romskou občanskou iniciativou (ROI), vedenou Emilem Ščukou, díky čemuž se do Federálního shromáždění i obou národních rad dostalo rovnou osm romských poslanců. Byli to ostatně oni, kdo se významně zasadili o oficiální uznání romské národnosti, jež se komunisté snažili všemožně potlačit.
Po rozdělení Československa se už ovšem ROI, tentokrát jako samostatná partaj, do parlamentu nedostala. Ještě v roce 1994 a 1998 se jí podařilo získat jeden, respektive dva mandáty v obecním zastupitelstvu, postupně ovšem její význam upadal, až byla rozpuštěna úplně. Podnětů pro spojení romských hlasů v politice bylo i poté několik, ať už jako Romská demokratická strana nebo Strana rovných příležitostí. Žádná z nich však nezaznamenala úspěch.
Za poslední silný hlas v nejvyšších patrech české politiky by se tak dala považovat Monika Mihaličková (tehdy Horáková), jež byla zvolena do poslanecké sněmovny za Unii svobody roku 1998. Během svého mandátu stihla hned několik prvenství – stala se jednak nejmladší poslankyní zvolenou toho roku a jednak jedinou zástupkyní romské menšiny v parlamentu.
Právě její příklad uvádí David Beňák na otázku, jak by nejen česká politika, ale i legislativa vypadaly, pokud by Romové měli silnější zastoupení. Mihaličkové se totiž podařilo prosadit novelu školského zákona, díky které získaly děti ze zvláštních škol možnost hlásit se i na střední školy. Na pohled možná banální změna, ale nesla velký význam zejména pro romskou komunitu – romské děti totiž byly výrazně častěji posílány do zvláštních škol, čímž jim bylo zabráněno dalšímu vzdělávání a rozvoji. I loňská zpráva o situaci Romů v Čechách uvádí, že počet romských dětí v praktických školách pro lehce postižené (šplhající dnes ke 30 procentům) značně závisí na socioekonomickém zázemí rodiny a otázce správnosti určení, která se region od regionu poměrně liší.
„Podreprezentace Romů se projevuje silně,” shrnuje Beňák. „Stejně tak by o tom ale mohly mluvit ženy nebo zdravotně znevýhodnění. Je zkrátka potřeba mít v parlamentu poslance, kteří mají k důležitým tématům vztah, a tím i motivaci ke změně.”
Přispívat do veřejného prostoru stejně jako ostatní
Situace se však pomalu posouvá. I díky kampaním, jako je Me džav! A so tu?, jejímž prostřednictvím se organizace RomanoNet snažila o mobilizaci Romů v posledních komunálních volbách, se zájem pomalu zvedá, což se promítá i na vyšším počtu romských kandidátů v porovnání s předchozími volbami. Monika Berkyová mluví jistě: „Jsem přesvědčená, že postupně dojde ke zlepšení, až se ukáže, že i naše názory a konkrétní práce jsou přínosem. Věřím, že se romipen, tedy romství, pocit soudržnosti a vědomí vlastní identity, ve spoustě Romů probudí.”
Podle Karla Kariky by schopné Romy do politiky motivovala například záruka zastoupení menšin v parlamentu, třeba ve dvou procentech, tak, aby nebyli Romové jen politicky využiti, ale dostali skutečnou šanci. „Znám Romy, kteří jsou členy ODS, Pirátů, KSČM, ČSSD, Zelených, Topky i ANO,” doplňuje Beňák. „Účastí ve volbách ukazujeme, že jako Romové máme zájem o veřejný prostor, že do něj chceme přispívat stejně jako všichni ostatní.”
