K čemu vlastně potřebujeme univerzitní spolky?
Spolky jsou esenciální pro vysoké školy a pro studium na nich. Lidé, kteří mají se spolky zkušenost, mají lepší hard i soft skills. A konečně na to existuje i výzkum, konkrétně s názvem ‚Diplom nestačí‘ od společností J&T a EDUin. Ve výzkumu se zabývali tím, jaký vliv má angažování se ve studentském spolku na pracovní pohovor, respektive na přijetí do práce. U pohovoru soutěžíš s lidmi z oboru, kteří mají titul, umí anglicky a byli v zahraničí, rozhodujícím prvkem je proto nějaký zájem nad rámec školy. Zjistili, že právě aktivní účast na chodu studentského spolku je jedním z faktorů, zda kandidáta přijmou, nebo ne. Studenti, kteří se takto angažovali, jsou totiž s větší pravděpodobností kompetentnější oproti studentům bez takové zkušenosti.
S tím souvisí i sociální kapitál. Člověk má ze spolku kamarády, poznával další lidi, má různé kontakty. Firma z toho může vyčíst, že člověk dokáže vyjít v kolektivu, a teoreticky může někdy využít i jeho známé. Poslední věcí je rozvíjení aktivního občanství. Bývám smutný, když vidím výzkumy u českých středoškoláků, kde o sobě říkají, že nedovedou nic změnit a nemají na nic vliv. Opak se ale lidé také učí ve vysokoškolských spolcích. Je potom mnohem snazší se nějak zasazovat o pozitivní vývoj svého okolí i dál v životě.
Má u nás spolková činnost v akademické sféře tradici?
Najdete některé spolky s historickou tradicí, jako je například Všehrd, nebo s mezinárodní tradicí, jako je třeba AIESEC, ale to jsou výjimky, které toho o systému moc neřeknou. Je důležité si uvědomit, že československé studentské spolky byly několikrát během 20. století zničeny. Jedná se o roky 1938, 1948, 1968 ale i 1989. Vždy se deset či dvacet let rozvíjely, ať už v dobrém, nebo ve špatném, pak se jejich činnost utnula a začalo se nanovo. To je také případ revoluce v roce 1989 a rozpadu Socialistického svazu mládeže. Tehdy se zase začalo nanovo a od té doby se to nějak vyvíjí.
Pokud vím, existuje rozdíl mezi spolky na VŠE a jiných českých univerzitách. Jak je tomu z vašeho pohledu?
Rozdíl spočívá v tom, že univerzity ke spolkům nepřistupují systematicky, což ale ovšem nemyslím zle. Akademičtí pracovníci se nikdy nezajímali o to, jak mohou spolky fungovat, když se na to univerzita soustředí. To je první rozdíl mezi VŠE a ostatními vysokými školami. Více než před pěti lety si na VŠE řekli, dobře, jsou tu desítky studentských organizací a chtělo by to v nich udělat pořádek. Zřídila se funkce studentského tajemníka, což je doktorand na poloviční úvazek, jehož práce je řešit studentské organizace. Fakt, že existuje nějaký akademický pracovník spravující spolkové prostředí, má velký vliv na jeho podobu. To konkrétně znamená, že VŠE nastavila relativně přesná pravidla, seznam práv a povinností, které s vedením spolků souvisí. Je to velmi jednoduché a umožňuje to půjčovat si zadarmo místnosti, organizovat akce na škole a žádat o podporu. Bohužel trochu podobně to vypadá jen zhruba na dvou dalších univerzitách v Česku.
Spolky na zahraničních univerzitách fungují jinak?
Spolky jsou v zahraničí vnímány jako integrální součást studia. Zkoumal jsem Oxford, Yale a Florida State University a jejich postupy jsou víceméně stejné. Předpokládá se, že se každý alespoň na chvíli do nějakého spolku přidá. Univerzita s tím pak může pracovat a má se spolky dlouhodobou strategii. Administrativu zařizují speciální zaměstnanci podobně jako na VŠE, jen je celý systém propracovanější. Když se podíváme na Florida State University, což je průměrná americká státní univerzita, tak ta má přibližně čtyřicet tisíc studentů a zhruba šest set studentských organizací. Na jednu organizaci tím pádem připadá méně než sedmdesát studentů. Pro porovnání s českým prostředím, na Univerzitě Karlově vychází na jeden spolek 730 lidí.
Co bychom mohli od zahraničních univerzit převzít?
Určitě jejich celouniverzitní řešení problematiky. Jak už jsem zmínil, na VŠE to už je a pomalu s tím začíná i Masarykova univerzita, která dělá poslední dobou v této věci velké pokroky. Univerzita Karlova se snaží o centrální registr spolků, ale moc to nefunguje kvůli velké fragmentaci univerzity. Na základě doporučení z mojí diplomové práce nyní jedna česká univerzita staví pravidla pro spolky na zelené louce. Sám jsem zvědavý, o kolik více tam budou mít aktivních studentských spolků za dva tři roky.
Obecně se nastavením pravidel pro celou univerzitu zamezuje problémům v komunikaci a usnadňuje se spolupráce mezi různými spolky napříč fakultami. Spolky v zahraničí podléhají každoročně nové registraci. Proč to univerzity dělají? Protože pak mají aktuální kontakty na studenty ve spolcích a vidí, které organizace jsou aktivní. Mají i data, se kterými mohou pracovat a díky kterým se to dá všechno celkem přehledně řídit.
Mám zkušenost z Helsinek, kde jedna menší univerzita vlastní dům, který spravuje její studentská organizace. V budově mají prostory na učení, volně přístupné počítače, ale i taneční parket s barem, kde mohou pořádat různé akce, během kterých i vydělávají peníze. Díky tomu mají studenti a studentky k místu větší vztah a naučí se větší zodpovědnosti. Je toto zahraniční trend, nebo výjimka? A bylo by to aplikovatelné i v Česku?
Byl jsem v podobném studentském domě v Kodani, v USA to mají také podobně. Bohužel to je v českém prostředí nerealizovatelné. Neexistence pravidel dává studenty do velmi nerovnoprávné pozice oproti vedení školy. Můžete věnovat velké množství času nějakému projektu, pak se ale někomu znelíbíte a skončíte. To je dáno tím, že rozhodování o spolcích není transparentní. Proto je studentská angažovanost tak malá oproti Západu. Práce studentů může být totiž často zničena i neúmyslně ze strany vedení univerzity či fakulty a to je velmi demotivující. Čím jasnější pravidla máš, tím jednodušší je se do spolků zapojit. Zmiňovaný dům je funkční ve své kontinuitě pravidel. Nemůže se stát, že by ho škola například ze dne na den použila k jinému účelu a pak řekla, že předcházející stav nikdy neexistoval, s čímž se můžeš setkat na českých univerzitách. Právě jasná pravidla pro studentské aktivity dávají aktivním studentům stabilitu. Dodávají jim bezpečí, že jejich mnohaměsíční práce ve volném čase nebude nesmyslně poškozena nebo zničena.
Co mohou studenti a studentky udělat, aby začaly vysoké školy brát spolky vážně a ustanovily pravidla?
Studenti by měli jasně formulovat svoje požadavky, podpořit je úspěšnými příklady ze zahraničí a jít s nimi za vedením své univerzity a za svými akademickými senátory. Dle mého by opravdu stačilo navrhnout řešení včetně best practice ze zahraničí, popřípadě z VŠE. A vyjednat jejich přijmutí.
Nedávno došlo k problému s Feministickým spolkem na Univerzitě Karlově. Pokud by UK měla jasně formulovaná pravidla, dalo by se tomu zmatečnému řešení problému předejít?
Přesně tohle se stane, když nemáš jasná pravidla pro spolky. Na VŠE by se to teoreticky mohlo stát taky, ale univerzita si už poslední dobou dává větší pozor na to, kdo používá její jméno. Nicméně v zahraničí je normální, že pokud chceš mít v názvu spolku název univerzity, musíš splnit ještě tvrdší, nadstandardní verzi pravidel. Tahle malá kauza je důsledkem nestanovených pravidel pro spolky na UK, natož pravidel pro jejich pojmenování.
Mohou spolky někoho kritizovat a sloužit jako jacísi „hlídací psi“ na fakultě či univerzitě?
Dnešní úspěšné studentské spolky si nemůžou dovolit cokoliv na univerzitě či fakultě kritizovat. Je to dáno tím, že nejsou nijak právně ukotvené, všechno je jenom tak nějak domluvené. Můžou pouze ukazovat na pozitivní věci a ty i podporovat, ale jakmile by začaly kritizovat, tak by prostě skončily. Pokud něco někdo kritizuje, tak to jsou studentské iniciativy, které si zakritizují, tím splní účel a přirozeně zaniknou. Zaběhnuté studentské organizace, které na fakultě působí léta, si tohle nemohou dovolit.
Jakých chyb se podle vás spolky nejčastěji dopouští?
Například mohou málo komunikovat a seznamovat se s ostatními spolky jak na fakultě, tak v rámci celé univerzity. Můžu použít příklad VŠE, ta má silnou kulturu večerních přednášek organizovaných studenty, problém ale je, že právě kvůli nedostatečné mezispolkové komunikaci probíhá třeba pět zajímavých přednášek na podobné téma paralelně.
Takže řešení je?
Myslím, že pokud bude univerzita brát studentské organizace vážně a vezme za své prvky ze zahraničí, jako jsou jasně nastavená pravidla, tak by to stačilo k možnému budoucímu růstu. Na vysokých školách je nyní hodně studentských iniciativ a nových organizací, ale ty se nestanou velkými, protože to studenty po čase přestane bavit. Ať už kvůli obtížím s řešením každé maličkosti nebo kvůli nezaběhnutosti jednotlivých spolků.
Nejsou studenti a studentky obecně vnímaní akademickou i širší veřejností za příliš pasivní, v důsledku čehož neberou české vysoké školy vážně ani spolkovou činnost?
Přijde mi, že čeští akademici berou studentské spolky jako něco navíc, co studenty buď rozptyluje od studia, anebo je to sice hezké trávení volného času, ale se studiem to moc nesouvisí. Ve svojí diplomce jsem procházel dlouhodobé záměry VŠE, UK a MU pro roky 2011–2015. Obecně se dá říci, že studentským organizacím bývá v těchto strategických dokumentech věnována věta ve smyslu „univerzita podporuje studentské spolky“. Mírnou výjimku opět představuje VŠE, která měla ve svém dlouhodobém záměru i některé konkrétní kroky.
Mohl by být malý zájem o spolky spojený i s jakýmsi patosem elitářství, jenž spolky zahaluje?
Ano, negativní vnímání je problém v celé České republice. Přemýšlel jsem, proč tomu tak je, a dospěl jsem k závěru, že to je asi špatnou historickou zkušeností se spolky za komunismu. Po roce 2010 začala angažovanost ve spolcích stoupat, což je dáno tím, že tito studenti už nezažili komunismus a nemají proto problém se sdružovat, nemají to spojené s komunistickými svazy. Na to narazíme i ve společnosti. Sdružování má, podle mě, pořád jakýsi odér komunismu, nicméně se to zlepšuje, což je opravdu důležité, protože se jedná o základ občanské společnosti. Co se elitářství týče, to je strašně zvláštní. V Česku to takto vůbec nefunguje, spočítal byste na prstech jedné ruky spolky, které si vybírají členy. Výjimečně dochází k nějakému výběrovému řízení jen v těch největších spolcích. Opravdu se to nedá porovnat se zahraničím, kde vybírají z desítek zájemců třeba jenom jednoho. Ale ten odér elitářství studentských spolků je i v Česku, nicméně je dost iracionální. Pak už záleží na jednotlivých spolcích, aby ostatním ukázaly, že jsou otevřené.
Starší generace má tedy v paměti komunistické svazy, současní vysokoškoláci se do nějaké míry ve spolcích angažují, jak je to u budoucích studentů univerzit?
Přestože jsem již zmiňoval vcelku negativní výzkum o současných středoškolácích, tak angažovanost u současných maturantů je dle mého mnohem vyšší, než kdy byla. Viděl jsem to v několika posledních letech na prvácích na vysoké a je to vidět i v médiích třeba díky aktivitě středoškolské unie. Ale ať se podíváme na větší i menší studentské organizace, zjistíme, že jejich počet v celém Česku stoupá. Já jsem velký optimista s tím, že přístup českých univerzit ke spolkům se bude muset měnit, protože si to studenti vyžádají.
Vnímám svojí roli jakožto popularizátora správy spolků, snažím se ukazovat, jak to dělají jinde a jak by to šlo dělat i tady. Mladí lidé jsou dnes už dost podobní lidem v západní Evropě, takže zakládání spolků je pro ně mnohem přirozenější. Chápu, že když tenhle rozhovor bude číst někdo, komu je 40+, a uvidí, že studenti chtějí zakládat spolky na vysoké škole, tak jim budou vstávat vlasy na hlavě. Prostě předpokládám, že se k tomu budou muset univerzity dříve nebo později postavit čelem. Musí to být lákavé pro vedení univerzity, je to relativně málo práce a výsledky se objeví během dvou, tří let.
Nebyly by právně ošetřené spolky s univerzitou v zádech mocnou hybnou sílou v univerzitním prostředí a v české společnosti?
V univerzitním prostředí by spolky získaly větší vliv a jejich činnost by zasáhla a angažovala více studentů. V Česku jsou úspěšné jednoúčelově zaměřené studentské iniciativy, jako byla třeba Inventura demokracie anebo Týden neklidu. To je ale jiný typ činnosti než dlouhodobě fungující studentský spolek. Byl bych však zdravě skeptický vůči zlepšení české společnosti přes studentské spolky. Nastavení jasných a transparentních pravidel pro studentské organizace by nicméně zlepšilo české akademické prostředí. Ze studentských organizací si mladí lidé odnášejí reálné dovednosti, zkušenosti s vedením lidí, kontakty, zdravé sebevědomí a přesvědčení, že mohou měnit svět kolem sebe. Takových lidí v Česku potřebujeme více.
Existuje nějaký „návod“, jak se naučit spolek vést?
Zavedli jsme tradici výjezdních zasedání studentských unií, které se konají každý semestr. Každý podzim se koná tzv. „POSED“ – pracovní setkání dobrovolníků organizované brněnským neziskovým Akademickým centrem studentských aktivit. Jedná se o největší setkání studentských organizací v Česku. Je to velmi dobře organizovaná a mimořádně přínosná akce. Jsou tam například workshopy na udržitelnost spolků, aby spolek přežil výměnu vedení. Jako poslední bych zmínil tzv. Kuchařku pro spolky, kterou jsme vydali na VŠE a kde shrnujeme vše důležité, co spolek na VŠE potřebuje znát k životu.
