Hisam Falláh je marocký režisér, scénárista a ředitel prvního marockého festivalu věnovanému dokumentárnímu filmu FIDADOC. Vystudoval filmovou školu Louise Lumiéra v Paříži a ve Francii také natáčí převážně televizní dokumentární filmy. S Hisamem Falláhem jsme se setkali v rámci Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, kde zasedal ve festivalové porotě.
Máme strach vyprávět z první osoby
Jste ředitel mezinárodního dokumentárního festivalu v Agadiru FIDADOC. Jaký vidíte smysl v pořádání dokumentárního festivalu?
Je zajímavé se podívat na historii každého festivalu. Náš festival založila Nouzha Drissi, marocká producentka dokumentů, která odešla z Maroka do Tel Avivu ve dvaceti letech, poté studovala ve Francii a tam se také stala velkou producentkou dokumentárních filmů. V jeden moment svého života se vrátila do Maroka a chtěla tam dělat produkci dokumentů, avšak uvědomila si, že v oblasti audiovize dokument tak trochu ztratil své místo.
Naše marocká kinematografie, stejně jako kinematografie spousty ostatních kolonizovaných zemí, po získání nezávislosti nedělala nic jiného než jen dokumentární filmy, protože zde nebyly peníze na natáčení fikčních filmů. Takže všichni filmaři v letech 1960–1970 dělali jen dokumenty. To byl jediný žánr, který byl opravdu tvořen marockými filmaři. Ale kvůli politickým důvodům se na konci sedmdesátých let úplně přestal produkovat. Důvodem bylo, že politická moc cítila, že dokumentární film zachycuje realitu a může být k vládě kritický. Byl zde strach z toho, že bude ukazovat pravdu. Takže během následujících dvaceti let v Maroku úplně zmizel tento žánr.
Když se tedy zakladatelka Nouzha Drissi vrátila do Maroka, rozhodla se, že před tím, než zde začne produkovat dokumenty, tak by je měla ukázat na velkém plátně a připomenout, že dokumentární kinematografie jsou filmy s příběhy, s osobnostmi a dramaturgií. Takže takto vznikl náš festival v roce 2008. Cílem bylo dosáhnout znovuumístění dokumentárního filmu mezi filmové žánry.
Zmínil jste, že dokumenty mohou být kritické. Proč si myslíte, že dokumentární filmy jsou důležité pro společnost? V jakém aspektu?
Před vytvořením našeho festivalu od začátku devadesátých let do počátku nového tisíciletí se vytvářely dokumentární filmy, které byly vytvořeny Maročany, kteří žili v cizině a kteří se vrátili do Maroka a začali zde točit kvalitní dokumentární filmy. Tyto filmy určitým způsobem umožňovaly marocké populaci uvědomit si svou historii. V Maroku se natáčí dost filmů, mimo jiné také dokumenty, které točí cizinci, ale když vyprávíme my sami naši vlastní historii naším jazykem, máme lepší přístup k soukromému a intimnímu prostředí, rodinám, osobním příběhům.
Ve společnosti, jako je ta naše, kde máme strach vyprávět, co se stalo, z pozice první osoby, dokument umožňuje mluvit s větší otevřeností, s upřímností o příbězích, které se týkají každého z nás. Když se filmaři vraceli do Maroka a začali zde znovu točit dokumenty, tak mluvili se svými rodinami a natáčeli jejich příběhy. Lidé nejprve říkali: „Pozor na to, nemělo by se ukazovat, co se děje v rodině, to může být nebezpečné, všichni to uvidí,“ ale pak to diváky pohnulo, protože se s tím dokázali ztotožnit.
Funkce dokumentu je i funkce kritická ve vztahu ke společnosti, třeba u nás v tématech jako pozice ženy ve společnosti a svoboda slova. To znamená, že každý jedinec je důležitý, což není úplně přijímané v marocké společnosti, protože se vždy pojímáme jako součást rodiny, komunity, vesnice. Je to trochu logika kmene, který existuje v arabské a berberské tradici. Tohle tedy dokument umožňuje říct: „Já jsem to prožil, já chci vyprávět tento příběh v první osobě,“ a to dnes stejně tak odpovídá touze mladší generace, která chce mít možnost se vyjádřit.
Důležitost tohoto aspektu dokumentu se projevila i při událostech arabského jara, kdy tuniští, egyptští a syrští režiséři zachytili, co se stalo v reálném čase, a to mohli udělat právě jen dokumentaristé. Televize to jen proletěla a nemohla vyprávět zevnitř.
Myslíte si, že menší projekty či festivaly mohou více projevovat v Maroku svobodu slova než například velké televize a jiná velká média?
Samozřejmě velké televize jsou velké organizace. Takže dají slovo určitým institucím jako třeba státní Komisi pro lidská práva, charitativní organizaci princezny (pozn. redaktorky: Asociaci podpory UNICEFu v Maroku), ale nebudete mít opravdový pohled jedince, jako když někdo natáčí například video na svůj telefon, kdy jsou natáčející opravdovými svědky z terénu. Ale to je něco, co se u nás ještě vyvíjí a není to zatím moc organizované jako třeba v Evropě či Americe.
Když jsem mluvil o arabském jaru, další důležitou věcí je vzájemný vliv arabských zemí. Když je něco, co se vyvíjí v Egyptě, Tunisku či Libanonu, má to účinek na ostatní arabské země. Například před měsícem v Tunisku prošel zákon, který umožňuje tuniským ženám vdát se za cizince, který není nutně muslim. Je to otázka, o které se nemluvilo v arabských zemích, ale která teď rozvířila v těchto zemích debatu právě proto, že se v Tunisku změnil zákon.
Když se jedná o zákony v západních zemích, je tendence říkat výmluvy jako „My nemáme takové zákony, protože to je v západních zemích, ne u nás, my máme jinou mentalitu“ atd. Naopak v případě arabských zemí, které jsou si bližší, každý vývoj působí jako skvrna od oleje a přechází z jedné země do druhé. A takto na sebe reagují i filmy z těchto zemí.
V oblasti produkce nízkorozpočtových filmů převažuje zastoupení žen
Jste uměleckým ředitelem mezinárodního ženského filmového festivalu v marockém Salé. Proč pro vás bylo důležité se spolupodílet na festivalu, který upřednostňuje ženy jako aktivní tvůrkyně filmu? Je takový festival potřeba v současném Maroku?
To navazuje na to, o čem jsme se již bavili. Vždy, když přijedou do Salé cizinci, tak se ptají, proč děláme festival pro ženy v arabské zemi. Festival vznikl před patnácti lety a je organisovaný buržoazií a velkými starými rodinami, protože Salé je tradiční a historické město. A oni chtěli udělat festival, aby mohli mluvit o svém městě.
Rozhodovali se, co si vzít jako téma, a před patnácti lety byl zrovna čas, kdy nový král Mohammed VI. nastolil diskurz na téma žen a jejich práv (v oblasti rovnosti dědictví dcer a synů, zvýšení hranice věku ženy pro uzavření sňatku, polygamie atd). Když tedy řekl, že mezi priority své vlády řadí zrovnoprávnění žen, tak si organizace v Salé řekla, že udělá ženský festival. Ale když mě oslovili, abych dělal uměleckého ředitele, a já přijel, zjistil jsem, že organizátoři festivalu jsou jenom muži. Bylo tam dvacet mužů ve věku šedesáti až sedmdesáti let. To se naštěstí trochu změnilo, ale stále tam jsou jen dvě ženy na dvacet organizátorů.
Můžeme vidět, že problém malého zastoupení žen ve vedoucích pozicích u filmu je stále řešené téma i například v západních zemích. O Hollywoodu se často mluví jako o společnosti ovládané staršími bílými muži. Je stejný problém i v Maroku? Jsou zde například producenti hlavně muži?
V oblasti produkce je to zajímavé. Nejde o aktivitu ve filmovém průmyslu, ale o rozpočet filmu. Je to jako s rozdělením moci ve společnosti. Pro blockbustery máte v Hollywoodu nebo v jiných velkých filmových průmyslech jako například v Indii jen jednu ženu. Ale když se zaměříte na dokumenty nebo nízkorozpočtové filmy, zjistíte, že jsou zde ženy ve většině. V Maroku například organizuji workshopy pro studenty z filmových škol a tam je také většina žen. V oblastech krátkých filmů a dokumentů je také větší počet žen. Ale když do odvětví vstupují peníze, v tu chvíli se tam procentuální zastoupení mužů zvyšuje.
Takže záleží na moci?
V kinematografii jsou rozpočet a moc opravdu propojené. A co je divné, v Maroku je pět velmi důležitých ženských producentek, které pracují se zahraničními a hollywoodskými producenty, velmi silné ženy, ale ony moc neprosazují téma zastoupení žen v jejich oboru. Možná proto, že chtějí ukázat, že jsou jako muži, to je má interpretace. A to samé je v Tunisku, kde je nejdůležitějším producentem také žena a v Alžírsku také.
Takže to není o tom, že by tam nebyly žádné ženy, které nejsou kvalifikované nebo profesionální, ty tam jsou, ale ony přímo neprosazují toto téma a nechtějí být identifikovány jen na základě toho, že jsou ženy. Nechtějí vstupovat do politického a feministického boje za rovné zastoupení žen a mužů.
Po celém světě jsme mohli v kauze s Harveym Winsteinem zaznamenat, jak se ženy přihlásily k tomu, že byly sexuálně obtěžovány, hastagem metoo. V Maroku na konci léta proběhl další tlak ze strany veřejnosti, která požadovala právní obranu proti častému sexuálnímu obtěžování na ulicích, kterému jsou ženy v Maroku vystaveny. Jaká je současná situace v Maroku ohledně obtěžování žen? Dějí se nějaké změny?
Ano, veřejnost reagovala na zveřejněné video sexuálního útoku v autobuse v Casablance (pozn. redaktorky: právě záběry z útoku vyvolaly na sociálních sítích rozhořčení veřejnosti). Situace v oblasti sexuálního obtěžování je velmi rozdílná mezi venkovem a městem. Například ve velkých městech, kde jsou ženy mnohem svobodnější, protože je to anonymnější prostředí a protože mohou žít samy mimo své rodiny, je problém sexuálního obtěžování, který se začíná probírat, daleko častější.
Je to o společenské kontrole ze strany mužů, proto například na vesnici nebude nikdo obtěžovat ženu, protože na ní každý koukne a řekne si „to je ta žena, sestra, dítě“ někoho. V obou případech je to však kontrola prováděná muži nad veřejným prostorem.
S tím souvisí i otázka zahalování se šátkem. Myslím si, že většina mladých žen nosí šátek, aby nebyly obtěžovány. V tuto chvíli je šátek v naší společnosti znamením, že se zahalenou ženou se nemluví a neobtěžuje se. Takže často ženy nedělají volbu pro zahalování se z přesvědčení, ale kvůli tomu, aby se vyhnuly obtěžování.
To je jedním z důsledků oné kontroly veřejného prostoru muži, to, že ženy nemohou žít tak, jak by chtěly. Muži rozhodují, co je ve veřejném prostoru dovoleno a co ne. Je těžké říct, jestli je to teď lepší, nebo horší, ale řekl bych, že pozitivní je, že teď se o tom alespoň začalo mluvit. Také jsou nové prostředky obrany jako natočit video a pak ho sdílet na sociálních sítích. Ženy i muži se více organizují a bojují proti sexuálnímu obtěžování.
Co myslíte, že by se mělo změnit nebo co by pomohlo, aby se situace zlepšila?
Hlavní je o tom mluvit. Nestačí změnit zákon, protože hlavní je změnit mysl a chování lidí. Změna musí být totiž kolektivní a na různých úrovních. Lidé na vesnicích neznají právo, neví, co je v knihách, znají jen pravidla panující na jejich vesnici. Vývoj tedy musí být přijat všemi lidmi. Myslím ale, že teď se sociálními médii změna nastane. Jedním z dobrých nástrojů může být také vzdělání dětí ve škole, protože takto můžete ovlivnit nadcházející generace. Vzdělat ve škole ženy i muže, všechny vrstvy. V tuto chvíli bohužel v Maroku na školách není žádná výuka ohledně rovnosti žen a mužů či sexuality obecně.
V marocké společnosti je velmi těžké prosazovat práva menšin jako prioritu
A s globalizací, kdy jsou média dostupná skrz internet ve většině míst světa, jaký je pohled Maročanů na vývoj v této oblasti v západních zemích? Například v oblasti práv sexuálních menšin atd.?
Je to složité. Když žádám evropské ambasády o podporu ohledně nějakého programu, tak mi říkají: „Dobře, ale máme nějaké priority ohledně práv,“ například „sexuálních menšin jako homosexuálů.“ Já odpovídám, že je velmi těžké v naší společnosti, kde je většina, která žije v chudobě a nemá vzdělání, říct, že prioritou by mělo být řešit práva menšin. V Maroku tomu lidé nedokážou porozumět. Řeknou, že chtějí zlepšit cesty, elektriku, školy.
Když Maročané vidí zprávy z evropských zemí, ptají se, jestli je to, co se v nich řeší, skutečně důležitý problém. Vztah k menšinám je vidět také, když se koukneme například na kulturní menšiny v Maroku, kde jednou z nich jsou Berbeři, ale Berbeři tvoří čtyřicet procent marocké populace, takže ve skutečnosti moc menšinou nejsou.
Maročany to ale spíš nezajímá. Někdy mi například režiséři říkají, že mají v dokumentu sekvenci, kdy diváci pochopí, že onen charakter je jeho přítel, a jestli je to problém. Já říkám, že v Maroku je homosexualita kriminalizovaná, můžete za ní jít do vězení. V Maroku se má za to, že homosexualita v něm, jako muslimské zemi, neexistuje. Ale když je sekvence ve filmu, lidem je to jedno, to neřeší.
Ale je těžké v zemi, kde je tolik lidí marginalizovaných, považovat prosazování práva sexuálních menšin za důležitou agendu. Proto myslím, že i zde je důležité právě vzdělávání mladých lidí na školách. Protože děti jsou daleko otevřenější změně způsobu myšlení.
A proto je důležité vracet se k roli jedince v dokumentech. Protože ve fikci si můžete říct, že západní lidé jsou jako zvířata a degenerovaní. Ale když vidí diváci například dánského muže, který vypráví, že je gay a svůj vlastní příběh, a divákům je blízký, tak to není film o gayích, ale je to film o lidské bytosti, člověku, který vypráví příběh svého života.
Jaký názor mají konzervativnější Maročané na vývoj v západních zemích Evropy právě v těchto otázkách?
Myslím si, že většina Arabů je schizofrenních. Jsou proti tomuto vývoji, ale když jejich děti půjdou studovat do zahraničí, tak přijmou, že si vyberou svůj způsob života, studium či sexuální život. Ale myslím si, že je to stejné jako tady v Evropě, lidé jsou schopni říct strašné rasistické věci a potom prohlásit, že ale ten chlápek, co má restauraci na rohu je v pohodě, není jako ti ostatní. Protože ho znají a vidí, že je to normální člověk.
Takže když vidí, co se děje v Evropě jen ve zprávách a skrz reportáže, tak mají zkreslený pohled. Zvlášť když v médiích jsou většinou špatné zprávy. Lidé v Evropě také vidí hlavně to, co se děje v Sýrii. Když se dějí pozitivní věci, tak se o tom ve zprávách v Evropě nemluví. Takže je to hodně fantazie, projektují si jednu věc na celou Evropu.
Je v něčem jiná mladá generace Maročanů s příchodem globalizace, která názorově lidi ve světě více spojuje, a s rozvojem technologií? Chce něco v Maroku změnit?
Ano, jsou jiní. Nesmíme také zapomínat na to, že máme pět až šest milionů Marokánců v zahraničí. Takže každý mladý Maročan má bratrance či strýce v zahraničí, takže je zde neustálý kontakt s okolním světem a s novými technologiemi například skrz Facebook. Ale to má jak pozitivní, tak negativní důsledky. Teď například někteří mladí lidé sledují, co se děje v Sýrii, a rozhodli se, že se připojí k teroristickým organizacím přímo ve svém pokoji.
Takže nemůžu říct, že příchod technologií lidi jen osvítil a přinesl jim vědomosti. Je to jenom nástroj, stejně jako předtím knihy. Teď bychom se spíš měli soustředit na to, jak zasáhnout lidi ze všech sociálních skupin. V Maroku je totiž velká propast mezi bohatými vzdělanými lidmi a naopak chudými a nevzdělanými, obě skupiny jsou početné. To je hlavní problém a dosáhnutí dialogu mezi těmito skupinami začíná být čím dál tím těžší.
