Alena Doláková je česká herečka, která pochází z Vyškova a vystudovala herectví na brněnské JAMU. Dříve působila v souboru Kašpar či v Divadle v Celetné a před dvěma roky se přestěhovala do Hollywoodu, kam vyrazila načerpat nové zkušenosti. Právě nové zážitky a postřehy se staly inspirací pro její vtipné a často i kousavé sloupky v Reflexu či Lidových novinách.
V jednom z článků v Lidových novinách píšete, jak hodně se v naší společnosti tlačí na mladé lidi, aby to někam dotáhli, protože se jim nabízí tolik příležitostí. Proč je důležité si uvědomit, že to nikam dotáhnout nemusíme, jak píšete?
Protože tu jsme od toho, abychom byli šťastní – a čím jsme šťastnější, tím víc to šíříme kole sebe a tím víc můžeme prospět světu. Zatímco když jsme vystresovaní, jestli jsme dost dobří, dost perfektní nebo dost úspěšní, tak nemůžeme plně využít potenciálu, který máme.Bavila jsem ses kamarádkou, která četla článek o tom, že úspěšní lidé z historieprůměrně dosáhli úspěchu až po čtyřicítce. My dneska klademe důraz na to, abychom uspěli co nejdřív – třeba ve Forbes je žebříček Třicet pod třicet – máme rádi takové instantní zázraky a americké sny.A s tou kamarádkou jsme si uvědomily, že je to vlastně nějaká chiméra, že není kam spěchat a není důvod na to tlačit.To jsem si uvědomila hlavně já sama, že na sebe můžu být míň přísná, protože pak budu víc prospěšná lidem okolo sebe. Že nebudu tak zarputilá, nešťastná a frustrovaná sama ze sebe.
V Americe se jednoho castingu zúčastní stovky herců, je tedy úspěch věcí náhody při tak velké konkurenci? Jaká je vaše zkušenost?
Určitě. Hrozně záleží na tom, co zrovna od té role potřebují, jak přesně máte vypadat a jestli se to, co z vás jde jako z člověka, sejde s esencí té postavy. Samozřejmě ta pravděpodobnost toho, kolik je tam herců na jednu roli, to činí ještě větším dílem náhody. Ale pořád si myslím, že té náhodě musíme jít naproti a musíme tomu věřit, když něco jdeme dělat. Je to náhoda kombinovaná s velkým množstvím práce.
Ve Všechnopárty jste říkala, že v Americe čeká spousta lidí na to, aby si mohli jednou zahrát v divadle. Naproti tomu my tady máme rozsáhlou divadelní síť. Jsou čeští herci rozmazlení?
Jo. Myslím si, že v Česku je to pro herce daleko jednodušší a remcáme, přitom v Americe to mají mnohem těžší a ti lidé tam považují za samozřejmost, že musí začít tím, že někde dělají v kavárně a chodí na nekonečné kurzy a castingy, v tomhle jsou pokornější. Opravdu si myslím, že se u nás herci mají líp než v Americe, respektiveže5 % herců z hereckéunie v Americe pracuje, kdežto my buďto pracujeme jako profesionální herci, nebo to časem opustíme, ale nesnažíme se už aktivně v herectví prosadit. Ta zaměstnanost herců v Česku je podle mě mnohem vyšší.
Píšete, že vám Amerika dodala také sebevědomí. Bylo to cestováním a cizí zemí, nebo přímo Los Angeles?
Sebevědomí jsem získala tím, že jsem si musela poradit v určitých situacích, který nebyly jednoduché. A žebýtlooser na druhéstraně světa je absolutně zvládnutelné, že nemusímbýtpořád ve všem nejlepší. A že nejsem o nic míň člověkem, když jsem nějakou dobu looser. (smích)Už se nebojím toho neúspěchu. Hrozně jsem se bála, že bych jednou něco nezahrála dobře a měla jsem z toho panickou hrůzu, hodně mě to stresovalo. Ale teď vím, že když nepřijdu při představení na výstup nebo neřeknu tři věty, tak se prostě nestane vůbec nic. Takže jsou to ty špatný zkušenosti a hlavně neznámo, to, že začnete od začátku. Paradoxně tím, že jsem tamhned„neuspěla“ v těch cílech, které jsem si kladla, se mi zvedlo sebevědomí… Dává to smysl?
Dává, tak to je asi i trvalejší, když se vám zvedlo sebevědomí bezpodmínečně.
To je ono,že toje to jako s láskou – budu tě milovat, když budeštakový a takový. Je to láska sama k sobě za všech okolností, ať už se se mnou zrovna rozešel kluk, nemám job, peníze nebo nemám kde bydlet, to řeším několik posledních let.Vlastně jsem v tom našla hrozně velkou svobodu.
Proč byste mladým lidem doporučila, vyjet někam „ven“?
Určitě doporučuji vyjet a studovat jazyky, jiné kultury. A ať jim nikdy peníze nezabrání v jejich snech. Vždycky se najde stipendium, program nebo sponzor. Můj učitel herectví,kterýje normálně velicedrahý, dělá to, že když za nim přijde někdo, kdo řekne, že si myslí, že je dobrýa chce studovat, tak mu ten kurz dá zadarmo. Vždycky se najde cesta, kdyždoopravdychcete.
V Čechách dostáváte hodně otázek, kdy už přijde ten úspěch, velká role v USA. Ale z vašich sloupků je vidět, že vás baví ten proces, to dobrodružství. Je to mindrák našeho malého národa, že když už někdo odjede, tak očekáváme, že nám musí něco „předvést“?
Jo, protože těm lidem nejde o to, abych já uspěla. Jde o to, aby jim tonáhodouneukázalo, že by se sebou taky měli něco dělat, když to řeknu úplně natvrdo. Protože takhle někam odjet chce úplně jiný nastavení nežbýt někdedoma amítstálou práci. A jestli je to mindrák malého národa? Myslím, že jo, protože v Americe si lidé navzájem mnohem víc přejou, a když už někomu závidí a mají na něj svůj názor, tak vždycky řeknou, že jeskvělé, co ten druhý dělá, a myslí si o něm to svoje v soukromí.
Jako že to nikomu nevnucují?
No, tak třeba tenhle příklad… Včera mi jeden pán říkal, že herci z Ulice pro něj nejsou herci. Tak jsem proti někomu okamžitě vystartovala, co teda dělá on, že to může vůbec hodnotit a jestli si uvědomuje, že herci z Ulicepředstavujítěch pár desítek lidí, kteří se z celé ČR vypracovali na to zcela výsadní místo. Protože jsou každý den v obývacích pokojích spousty lidí, mají popularitu a stálý příjem. Vydělávají herectvím, to je přeci obrovský úspěch. Ale pro něj byli herci prostě v Pustině. A to je podle mě typický český přístup. Že všechno zkritizuju, jen abych nemusel jít něco sám dělat.Ať ten pán vytvoří buď něco umělecky hodnotného, nebo komerčně úspěšného a sám uvidí, že mu na to remcání ani nezbyde čas.
Není známá americká starostlivost a otevřenost jen přetvářka a jakási snaha o neustálý small talk? Nejsme prostě jen upřímnější?
Je tam určitě těžší najít si opravdu autenticky hluboký vztah. Měla jsem štěstí v přátelství, že jsem v LA znala lidi z hereckýchkurzů.Ale mimo ty kurzy,třebav partnerských vztazích, jsem byla překvapená, jak ti lidé dokázali být velkolepí ve slovech, ale v činech už to pokulhávalo.
Když řeknete v Americe, že jste Češka, odliší to Američani, nebo si vás prostě zařadí jako herečku z východní Evropy?
Druhý je správně (smích).
A jaké představy o Češkách a Česku, nebo tedy východní Evropě, tam panují?
No, v jednom seriálu jsem třeba viděla českou postavu, která prohlašuje, že musela prodat kozu, aby měla na letenky do Miami. Byla to velká zlatokopka a ty evropský holky tam takovou pověst vážně mají. Pro Američany je Evropa nějaký divoký místo, kde nezřízeně pijeme, vedeme bohémský život a kde máme takový uvolněnější mravy.
A stalo se vám někdy, že vás někdo překvapil a řekl vám nějaký stereotyp přímo do očí?
Jo, jeden kluk se mě ptal úplně regulérně, jestli jsem někdy měla sex za peníze. Tak jsem mu jednu vrazila a odkráčela (smích). A usoudil to opravdu jen podle toho, že jsem z východní Evropy.
Takže i role „z východní Evropy“ jsou tam asi jednotvárnější?
No jasně, to jsou většinou agentky, a to ještě v tom lepším případě. Ale spíš milenky gangsterů. Když jsem odjížděla, tak jsem z legrace říkala, že tam jedu hrát východoevropskou prostitutku, ale bohužel jsem se v téhle nadsázce omylem trefila do černého.
A jak jste si tam zvykala na small talk obecně?
Těžko, ale teď zase nejsem zvyklá, když tady small talk není. Mně sejakolíbí, když se lidé navzájem zeptají, jak se má ten druhý, a on odpoví, že hezky. Myslím, že si to tím zaklínáme, ten život. Určitě to neuškodí, naopak jsou situace, kdy se můžete mít hezky, i když si myslíte, že se hezky nemáte. My tu furt mluvíme o tom, jak se máme špatně, ale žijeme v míru, mámeco jíst, máme kde bydlet,kde pracovat…
Bydlíte ve West Hollywoodu, který s nadsázkou popisujete jako trendy čtvrť gayů. Je v LA časté, že se čtvrti řadí podle určitých sociálních skupin, třeba z hlediska náboženství, etnika, nebo i povolání?
Jo je to tam hrozně segregované. Je to rozdělené podle sociálních vrstev, východní LA jsou hodně chudé čtvrti se spoustou bezdomovců a ghett. Západní LA naopak tvoří velice bohatá místa a je to tragický, jak velké rozdíly tam mezi těmi čtvrtěmi jsou. Když si vezmete Karlín, tak tu máte byt úplného boháče v nových domech a o dvě ulice dál bydlí rodina starousedlíků, kteří nemají žádnou prestižní práci, ale bydlí ve stejné čtvrti, to se v Americe nestane.
Jsou tam lidé více oddělení ve své sociální bublině než u nás?
Totálně, tam už pak ztrácejí ten kontakt s realitou. Tam, kde jsemžilajá, je všechno tak hezký, všichni jsou upravený a mají vymakaný těla, vše tam funguje a všichni jsou na sebe milý. A už prostě nevidíte normální život.
Takže jsou tam třeba i méně sociálně citliví, když nemají na očích ty, co jsou na tom hůř?
Já bych řekla, že sociální citlivost vůbec není pojem, který by se tam řešil. O ctnosti se tam dá mluvit ve chvíli, kdy jste co nejúspěšnější a co nejbohatší. V showbyznysu nemá hodnotu ani vzdělání, je nejlepší, když se proslavíte a je vám patnáct. Jako Jennifer Lawrence, ta si nechala vytetovat H20 na zápěstí, ale nevěděla, že se tam píše malá číslice. Ten tatér to taky nevěděl, takže tam má H20, protože neví, jak se píše voda. A to jeJenniferjeden z největších idolů. Samozřejmě to paktibohatí dohánějí charitativními večírky, ale to je spíš společenský kodex a příležitost k budování kontaktů.
Je americký sen uskutečnitelný, není to jen pozlátko, které naláká lidi do USA, kde je čeká spíš opravdu těžký život bez sociální pomoci?
Jak říkáte, je to hrozně těžké a dá to dost práce tam uspět, my si to tady nedokážeme představit, jak moc práce to je. Moje spolubydlící pracovala šest až sedm dní v týdnu, 12 hodin denně, měla tři práce a tím si jen tak tak vydělala na nájem. Myslím, že životní úroveň je tady lepší, tak nějak všeobecně.Respektive můžete jí dosáhnout, pokud se vzděláváte a pracujete na sobě.Americký senje velmi tvrdá práce na jejímž konci jste sám ve velkém domě a většinou máte depresi.
My jsme národ ateistů, v LA, jak píšete, je zas náboženstvím new age, jóga a pozitivní myšlení. Co je lepší – nebo svobodnější?
Já jsemtaky dostnew age, takže se mi to ze začátku líbilo. Ale někdy je to tam trochu pokrytecké a lidé si to přizpůsobují podle toho, jak potřebují, jindy lidé zaseažmoc řeší nějaké své vnitřní nastavení. Podle mě by se lidé tady měli zkoumat víc a v Americe zase míň. Jsou to asi dva extrémy mezi žitím jen v tom, co vidím a mohu dokázat, a světem jednorožců a pozitivní energie.
Něco, co mě ve vašem blogu opravdu překvapilo, bylo zjištění, že v LA auta sama zastavují, když chce někdo přejít silnici. V Praze přitom člověk bojuje o to, aby mu vůbec zastavila na přechodu. Čím to je?
To je nějaká zdvořilost, co tam mají. V Americe nebo v Londýně mi přijde, že když nejste slušný k ostatním, tak hrozně klesáte v očích lidech okolo. U nás je zakořeněné nějaké hovadství ve stylu „Jo, obchcal jsem to – ukradl jsem ty kalíšky, co jsme měli vrátit, a teď vyšoupnu toho chodce z přechodu“. Je to i tím, že Praha je v centru velice malá, tam jsou samozřejmě taky místa, kde pustíte padesát turistů a pak už toněkdy prostě musíteprojet. Ale jinak si myslím, že bychom tady měli být slušnější, zdvořilejší a pozornější vůči ostatním. Ale asi je to daný komunismem, naučili jsme se, že kdo nepředběhne tu frontu, tak nedostane toaleťák (smích).
Váš kamarád vás nazývá americkou feministkou z Brna. Jste feministkou?
Já jsem feministka v tom smyslu, že si myslím, že žena má být žena a muž má být muž, máme tam dodržovat určité principy a archetypy, které tam fungují, ale zároveň máme dávat stejné příležitosti, stejné peníze. Myslím si, žemusíme mužské principyvyvažovat ženským principem, musíme tomu dávat ten opačný pól jako jin a jang. Nesmí to ale být tím násilnýmnebo mužskýmzpůsobem „pojďme se sobě rovnat“. Jsem feministka v tom, že si musíme přiznat, že jsme tu měli několik století patriarchátu a že je potřeba s tím něco dělat. Ale nejsem feministka v tom smyslu, že bych nenechala chlapa, ať mi podrží dveře, cítit se ráda opečovávaná je v pořádku. Tak jo, jsem feministka, ale chlap za mě musí zaplatit (smích).Dělám si legraci, samozřejmě.
V Hollywoodu prý o sobě všichni prohlašují, že jsou feministi, jsou tam tedy ženy rovnoprávnější?
Ne, je to všude na světě stejný, všude na světě je pořád patriarchát. Většina režisérů jsou muži, většina producentů jsou muži a i když se to mění, tak je to stále mužský svět.
Na blogu jste také psala, že Hollywood ovládají často mocní postarší bílí muži. Jak bojovat proti patriarchátu Hollywoodu? A přichází konečně i doba žen jako režisérek a „vůdkyň“ filmu?
Já jsem teď psala článek, že nemáme proti ničemu bojovat a být naštvaní. Že je to negace negací a ta nepomůže. Já tedy „bojuju“ proti patriarchátu tím, že vytvářím ženské umění nebo píšu články, scénáře. Nebo že ztvárňuju zajímavou silnou ženskou postavu, co není jenom manželka nebo milenka nějakého padesátiletého chlapa. Je tam od toho, abyukázala prsa, což mi v České republice přijde jako nejčastější role pro třicetiletou herečku, bohužel. Nebo ještě upgrade – že je znásilněná na kulečníkovém stole během toho, co je v bezvědomí, to mi přijde jako totální ukázka šovinismu. Přijela jsem na tu premiéru Padesátky z LA a úplně na to koukala.
A lidi se tomu ještě smějí.
A lidi se tomu ještě smějí. Když to promyslíte, tak kromě toho, že jí udělal dítě (což jí úplně mění celý život), tak jí klidně mohl předat nějakou pohlavní chorobu. Na to se přece podívá nějakej patnáctiletej kluk a řekne si: „Jo, hele, holka na kulečníkovým stole. Haha, to bude jako v Padesátce.“ A pak jí způsobí doživotní trauma? Tohle jsou přesně ta témata, který mě bolí a zároveň baví prozkoumávat, protože je to potřeba. Měly jsme tu silný patriarchální systémy a postupy.Toválčení a znásilňování žen jinýho kmene užprostěmusí odejít, ta společnost už se musí změnit. A mění se a děkuju za to.
Představy o ženách se v Česku bohužel stále odrážejí i ve stereotypních a jednorozměrných filmových a seriálových rolích. Jak to, že jsme v tomhle (ve vnímání a zobrazování žen) oproti Americe tak moc pozadu? Čím to je, že si to tady „dovolíme“?
Já to nechápu. Zvláštní je, že my to tady ani nebereme jako nějaký téma. Mám pocit, že to tady řeším asi já a Kamil Fila (pozn. filmový kritik). Asi to nebude říkat Vojta Kotek nebo Jirka Mádl: dejte další roli ženský a nepište mi roli na míru. Ženy s jednorozměrnými rolemi asi taky nebudou říkat: moje role je jednorozměrná, já jsem jenom ukázala prsa. My vlastně můžeme být vděčný, že nám někdo dá tu roli.
Další věc je, že já bych ty prsa ukázala, kdyby to ale mělo nějaký smysl. Tabuizace sexu v amerických filmech je zas další extrém. Že nemůže být vidět bradavka. Samozřejmě, že potřebujeme sexy scény, potřebujemesexy ženy. Myslím si, že Vica Kerekes máčeskéženy co učit. Je to femininní, silná, hluboká žena. Škoda, že ty její role nemajípro tu hloubku tolik prostoru.Proto říkám: pojďme vzít ty postavy a pojďme jim dát nějaký názor na věc. Ať je nejen krásná, ale ať řekne tomu mužskému hrdinovi něco, co ho posune nebo mu dá protinázor. Nejenom, že na něj obdivně kouká a je to laskavá milující maminka nebo milenka. Víte, jak to myslím?
Ano, jako kdyby v těch rolích ženy neměly v sobě protichůdné pocity, konflikty, ale zaujímaly jen nějakou jednu roli.
Být krásná. Mítty hezký prsa a ukázat je. Ne, teď si z toho dělám srandu. Ale to je další věc, proč když ženy mají být krásné, tak proč proti tomu ti čeští herci můžou vypadat vlastně jakkoli?Proč tady není taky požadavek na to, aby si ti muži udržovali nějaké postavy? Nevím. Možná to vnímám takhle extrémně já. Ale doufám, že nejsem sama. Doufám, že to tak vnímají i jinéženy a třeba i muži. Svalovci na plátna! No ne? Tak teď jsem teda pěkná sexistka já! No vidíte. (smích)
