V posledních týdnech můžeme v britských i amerických médiích ve vztahu k evropské politice vidět jakýsi optimismus. Na vlnu těchto nálad najel i Joseph S. Nye, který ve svém textu pro Project Syndicate opatrně tvrdí, že prezident Trump je vlastně to nejlepší, co se Evropské unii v posledních měsících mohlo stát. Nyeovu teorii však podkopává jeho zkreslené vnímání Evropské unie, tedy alespoň z pohledu České republiky. Katrina Onstad zas v článku pro Quartz upozorňuje na nebezpečí „nekvalitního“ trávení volného času. Neustálé výzvy k osobnímu rozvoji sice mnohdy hraničí s posedlostí, Onstad však své čtenáře nechce vést ke stále většímu úspěchu, ale k prosté psychické pohodě, a to i kdyby to mělo být na úkor hvězdné kariéry. Rezignace na jakékoli smysluplné či aktivní trávení volného času totiž dle jejího názoru přispívá ke zhoršování psychického zdraví. Zdraví fyzickému se zas z části věnuje článek na The Conversation, který zkoumá fenomén hubnutí v poválečné Británii, přičemž se ukazuje, že v početných článcích o hubnutí a dietách v ženských magazínech bylo (a mnohdy stále je) zdraví až na posledním místě.
Přemýšlíte nad tím, jak trávíte svůj volný čas? Jdete se každý pátek opít, v sobotu spíte až do odpoledne a zbytek víkendu trávíte s Netflixem a mísou popcornu? Katrina Onstad ve svém článku pro Quartz tento způsob využití volného času označuje za nahodilý a hedonistický. S tím, že nijak nepřispívá k rozvoji naší osobnosti, se ještě jakž takž smíříme, problém však spočívá v něčem jiném – byť se při sledování pěti dílů svého oblíbeného seriálu najednou nebo při prohlížení sociálních sítí cítíme dobře, celkově tato „činnost“ (pokud ji provozujeme často) ke zlepšování psychického stavu nevede, mnohdy spíše naopak. Autorka vyznavače tohoto typu hédonismu však nijak nepranýřuje a vyhýbá se moralizování. Naopak zdůrazňuje, že jejich chování je vlastně pochopitelné – lidé pracují čím dál víc (alespoň co se tzv. „bílých límečků“ týče), do práce investují velkou část své životní energie a není tudíž divu, že když mají po týdenním maratonu dva dny pauzu, chtějí prostě jen vypnout a libovat si v nicnedělání.
Polehávání na gauči a zírání do elektronických přístrojů bohužel dle Onstad potřebnou energii do dalšího týdne ve většině případů načerpat nepomůže, jelikož dlouhodobá pasivita spíše ubíjí a navíc je spojená se společenskou izolovaností, která zdravé psychice také zrovna nepřispívá. Šťastný život se prostě nemůže skládat pouze z práce a každotýdenního „odpadnutí“. Pokud si to tedy můžeme dovolit, měli bychom dle autorky alespoň část úsilí, které vkládáme do své práce, investovat do organizace svého volného času tak, abychom ho trávili smysluplným způsobem – to je ten, který přispívá k psychické pohodě dlouhodobě. Pokud si to dovolit nemůžeme, možná je čas na celospolečenské přehodnocení našeho přístupu k práci.
Trump spojuje Evropu! Západní Evropu…
Pro miliony lidí včetně mnoha Čechů představovalo zvolení prezidenta Trumpa velmi významnou událost – několik měsíců po Brexitu se jim konečně potvrdilo, že se karta obrací a že se svět po dlouhé době opět přeorientoval na cestu „zdravého rozumu“ bez „politické korektnosti“ a „lidskoprávních nesmyslů“. Americký politolog Joseph S. Nye se s tímto postojem neztotožňuje ani v nejmenším, přesto však ve svém článku pro Project Syndicate tvrdí: „Trump je pro Evropu dobrý.“ Připomíná, jak málo je současný americký prezident populární ve Francii, Německu i v Británii, což dle jeho názoru přispívá k tomu, že si země Evropské unie opět uvědomují důležitost a hodnotu tohoto projektu. Jeho teorii potvrzuje i politický vývoj v mnoha zemích západní Evropy včetně Nizozemska, Rakouska, Francie a Německa.
Nye rozhodně není nekritickým idealistou, když však vyjmenovává výzvy, kterým země Evropské unie čelí a v blízké budoucnosti čelit budou, objevuje se v jím nastíněných řešeních mírný optimismus – prezident Trump dle jeho názoru může být právě tím stimulem, který sjednotí rozhádanou Evropskou unii. Autor však ignoruje jeden velmi důležitý problém, jehož přehlížení zoufale bije do očí – kde jsou v jeho úvahách o přátelském sjednocování země bývalého východního bloku? V Polsku před několika týdny vítali amerického prezidenta s nadšením a rozhodně se nezdá, že by se od Trumpova zvolení v České republice, na Slovensku, v Maďarsku a v dalších zemích výrazně změnila společenská nálada ve smyslu příklonu v Evropské unii. Nye přesto může mít v jistém smyslu pravdu – opravdu je možné, že se „tvrdé jádro“ Evropské unie spojí a začne za své zájmy bojovat jednotně, my toho však v důsledku vlastní volby možná nebudeme součástí. Pokud by se tak skutečně stalo, neznamenalo by to vlastně selhání jedné ze základních myšlenek celého evropského projektu?
Hubnutí s trochou paternalistického poučování jako dobrá marketingová strategie
The Conversation mapuje vývoj fenoménu hubnutí v poválečné Británii na základě zkoumání časopisu pro ženy s názvem Woman’s Own. Postupná proměna časopisu jednak ukazuje měnící se pohled na roli ženy v rámci rodiny a společnosti, jednak také naznačuje, že komerční využití hubnutí je vlastně stále stejné. Neustálé zmínky o nutnosti odříkání a glorifikace hubených těl se v časopise objevovaly již od druhé poloviny čtyřicátých let, kdy byl strach z nějakých těch kil navíc tím nejmenším problémem, který ženy musely řešit. Není třeba podotýkat, že různorodá dietní doporučení si velice často protiřečila a časopis mnohdy navrhoval „diety“, které by většina lékařů označila za nebezpečné. Společenská posedlost štíhlou figurou tak měla a má velmi dobré komerční využití. Nikdo, mimochodem, neříká, že obezita není problém, ale ve chvíli, když jsme neustále obklopeni různorodými radami, knihami a teoriemi, z nichž je většina přinejmenším pochybná, je čas zamyslet se nad tím, zda není ona všudypřítomná glorifikace štíhlosti především rafinovaná marketingová strategie.
Hlavní motiv hubnutí byl až do šedesátých let jasný – žena není jen matka, která se má starat o děti, ale je také stále manželka, takže její vzhled musí i po porodu lichotit oku manžela. Je libo seznam tipů, jakým způsobem dělat domácí práce tak, abyste u nich spálili co nejvíc kalorií? Časopis se v podstatě snažil ženy utvrzovat v tom, že nejsou autonomními osobami, ale že veškeré jejich chování musí být podřízeno zájmům někoho jiného. Mužské hubnutí se zprvu vůbec neřešilo, byť muži objektivně vzato tloustnuli úplně stejně jako ženy (nešlo tedy primárně o zdraví, ale spíš o naplnění společenského vzhledového ideálu). Když se o hubnutí mužů začalo psát, spojovalo se (v kontrastu s ženou, která hubne kvůli manželovi) spíš s celkovým společenským a pracovním úspěchem – nejde ani náhodou o to, aby se muž líbil manželce, muž musí především působit jako zdravý jedinec se silnou vůlí, což se podobných hubnoucích magazínů ukazovalo právě na tom, že je schopen udržet si štíhlou postavu. Do této roviny se během šedesátých let postupně začalo dostávat i hubnutí žen, které se i díky propuknutí epidemie obezity oprostilo od milých rad a doporučení, přičemž tloušťka začala být popisována jako charakterová vada, které umenšuje identitu člověka. Žena pak navíc nevypadá tak dobře v současných módních trendech!
Zdraví je pro mnoho lidí jednou z nejdůležitějších priorit, tento magazín a jemu podobné s ním však má pramálo společného – přesto byl jeho vliv na britské ženy obrovský. Musíme podobné „lifestylové“ publikace podrobovat přísnému zkoumání i kritice, jelikož mohou ovlivňovat chování početných skupin lidí a mnohdy při honbě za čteností implicitně propagují jisté ideály a vzorce chování, které pak vydávají za normu a za jediné správně či „přirozené“. Za touto propagací se buď může skrývat jistá ideologická motivace (což si čtenářka či čtenář nemusí uvědomit), nebo její důsledky mohou být pro mnoho lidí škodlivé.
