Dovoz elektřiny není tabu. Ani pro Česko. Provozovatel přenosové soustavy ČEPS tvrdí, že je velmi pravděpodobné, že se relativně malá země, která v minulosti vykazovala na své poměry hodně vysoký export, překlopí do pozice čistého importéra. Otázkou zůstává pouze to, za jak dlouho se tak stane. Na druhou stranu závislost na importu by byla nebezpečná.
Kybernetický útok zasahuje evropské přenosové sítě. Hackeři ve službách nepřátelské mocnosti vše načasovali tak, aby Evropu zasáhli na citlivých místech ve chvíli, kdy ve většině zemí málo svítí slunce a téměř nefouká vítr. Přenosová soustava se rozpadá na menší části. Státy disponující dostatečným výkonem energetických zdrojů odolávají lépe. Nezáleží tolik na tom, jestli země byla v předchozích měsících čistým vývozcem nebo dovozcem elektřiny. Důležité je, zda má k dispozici dostatek výrobních kapacit, které v daný okamžik zajišťují rovnováhu se spotřebou.
Podobná situace, která by hypoteticky mohla nastat někdy v příštím desetiletí, se může leckomu zdát nereálná. Ochrana celé soustavy je snad v Evropě na vysoké úrovni, i když propojením energetických a informačních sítí se riziko kybernetických útoků zvyšuje. Autoři příští Státní energetické koncepce by se však měli zamýšlet i nad zdánlivě nepravděpodobnými scénáři od živelních pohrom po nepřátelské akce. Kdo ostatně mohl předvídat to, co se v Evropě stalo v letech 2021–2022? Tedy v době, kdy se Rusko fakticky pustilo do plynové války s Evropou, vojensky napadlo Ukrajinu a starý kontinent se zároveň potýkal s nedostatečným výkonem větrných elektráren, technickými potížemi francouzských jaderných reaktorů i s nedostatkem vody…
Od exportu k importu
Aktualizovaná Státní energetická koncepce z roku 2015 počítala s tím, že Česko bude muset v určitých obdobích více elektřiny dovážet než vyvážet. Podle dnešních scénářů provozovatele přenosové soustavy ČEPS je velmi pravděpodobné, že se relativně malá země, která v minulosti vykazovala na své poměry hodně vysoký export, překlopí do pozice čistého importéra. Otázkou zůstává pouze to, za jak dlouho se tak stane.
Představa Česka jako čistého dovozce byla pro tuzemské energetiky dlouho nepřijatelná. Nutno dodat, že z dobrých důvodů. Země, která musela dovážet ropu a plyn, posilovala svou energetickou bezpečnost tím, že jiné státy byly zase více či méně závislé na jejích dodávkách elektřiny. Národní bezpečnostní poradce Tomáš Pojar upozorňuje, že do jisté míry to platí i pro Německo, bez jehož přepravních kapacit by nyní Češi nemuseli mít žádný plyn. Německá soustava není odkázaná na dovoz elektřiny z Česka, ale jistá závislost a vzájemná propojenost tady je, což se podle Pojara projevuje v některých měsících a v určité denní době. Legitimní byl však v minulosti i pohled ekologů, podle nichž vývoz elektřiny z uhelných zdrojů fakticky znamenal také export severočeské krajiny.
I německý odborník na energetickou bezpečnost Frank Umbach v této souvislosti připomíná, že Spolková republika není závislá pouze na vlastních kapacitách, ale také na sousedních zemích. Elektrárenský sektor Německa je součástí integrovaného trhu Evropské unie. Pokud existuje propojená soustava, je dovoz zcela přirozený ve všech evropských zemích včetně Česka – pokud v daném momentu dává ekonomický smysl a umožní ho stávající kapacity přenosových sítí a přeshraničních vedení.
Jaké jsou limity?
Tvůrci energetické koncepce z roku 2015 si proto lámali hlavu především s tím, jak stanovit kritéria, která dovoz elektřiny připustí, ale stanoví jasné bezpečnostní limity. Tehdejší náměstek ministra průmyslu Pavel Šolc v dřívějším rozhovoru pro časopis All for Power vysvětloval, že Česko by nemělo v průměru za rok dovážet více než deset procent spotřeby elektřiny. V některých obdobích to může být i dvacet procent, ale ne více. Zkušenosti z různých blackoutů, které nastaly ve světě, ukazují, že pokud nastane rozpad soustavy, země s větším deficitem jen obtížně udržují přenosové sítě v chodu.
Zároveň platí, že Česko by mělo mít k dispozici výkon vlastních elektráren v rozpětí minus pět až plus patnáct procent celkových potřeb. Do minusu by se mohlo dostávat jen krátkodobě. Výkon by měl být dostatečný i v mimořádných situacích. Pavel Šolc uváděl příklad období tuhých mrazů. V nynější situaci řada odborníků přidává nebezpečí kybernetického útoku. Frank Umbach upozorňuje, že třeba německé scénáře právě hrozbu velkého ruského útoku na evropskou síť opomíjejí.
Zatím se zdá, že si potřebu podobných limitů pro dovoz elektřiny uvědomí i autoři příští energetické koncepce. Horší to může být na evropské úrovni. Evropská komise se při schvalování veřejné podpory pro budování nových elektráren běžně dotazuje, jestli by nebylo možné elektřinu spíše dovézt. Přehnané prosazování dovozu jako reálné alternativy vůči vlastním výrobním kapacitám má v rámci celé Evropy mnohem více zastánců než v Česku.
Import jako spásné řešení často prosazují odpůrci jaderné energetiky, což je pochopitelné – právě atomové reaktory jsou totiž jako jediné schopné nabídnout nízkoemisní a zároveň stabilní výkon. Kdyby ale měly vše vyřešit obnovitelné zdroje, muselo by platit, že v různých koutech Evropy bude neustále rozdílné počasí a aspoň někde bude dostatečně foukat vítr nebo pražit slunce. Navíc by musely být prakticky všude k dispozici potřebné přenosové i akumulační kapacity. Takové předpoklady zavánějí podobným hazardem, jako když Němci (ale fakticky i Češi a další) ve svých energetických plánech spoléhali na ruský plyn.
Pokušení nepomáhat
Obavy se netýkají pouze toho, jestli bude vždy odkud elektřinu dovézt. Za úvahami o možnostech dovozů stojí předpoklad evropské solidarity. Jak víme ze zkušeností z minulých let, ani ta nemusí být za všech okolností samozřejmá. Potenciální vývozce elektřiny se může v krizových situacích dostat do situace, v níž politici čelí nesnadnému rozhodování – mohou sice pomoci jiné zemi exportem „vlastní“ elektřiny, tím ale sníží domácí nabídku a cena vystřelí nahoru. Pokušení „uzavřít hranice“ bude v tu chvíli velké.
Co je Green Deal a jaké problémy řeší?
„Každý uvažuje především o tom, jak vyřešit situaci ve vlastní zemi,“ poznamenává Tomáš Pojar. „Národní řešení“ by podle něj mělo zahrnovat i solidaritu s ostatními, protože jedině pak je možné vymáhat solidaritu pro sebe. Solidarita musí být oboustranně prospěšná. V krizové situaci však může snadno vzniknout dojem, že se někdo vezl jako černý pasažér – sám si nevybudoval dostatečné zdroje a jenom spoléhal na to, že mu elektřinu pokaždé někdo dodá.
V Česku veškeré predikce směřují k tomu, že pokud se nezmění dosavadní laxní přístup k výstavbě nových energetických zdrojů, zemi hrozí silná závislost na dovozu ve třicátých letech. Řada českých energetiků nyní prohlašuje, že čistým dovozcem se Česko stane už za dva roky, protože se v současné konstelaci přestanou vyplácet uhelné elektrárny.
V každém případě má smysl postavit co nejvíce obnovitelných zdrojů a rozvíjet decentrální energetiku, zůstává tu ale rébus, jak naložit s druhou částí energetiky postavené na větších stabilních zdrojích. Nové jaderné elektrárny klíčovým řešením pro 30. léta nejsou, Česko v přípravě nových staveb příliš zaostalo. Nabízí se převedení uhelných elektráren do strategické rezervy, což se neobejde bez státní pomoci, kterou Brusel nemusí schválit. Zaznívají hlasy, že Česko zaspalo i v tomto případě a mělo se podporou rezervních zdrojů zabývat dříve.
Jako reálné se pořád jeví vyjednání veřejné podpory, která umožní výstavbu nových paroplynových elektráren, jež navíc bude možné označit za „připravené na přechod k vodíku“. I takové řešení má spoustu slabých míst (ekonomických, ekologických i technologických), ale není vyloučeno, že nakonec ho vláda vyhodnotí jako jediné možné.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
